Svou zálibu získal Stanislav Fuka díky otci, jenž v době totality opravoval televizory a rozhlasové přijímače. „Jezdili k nám lidé třeba až z Ostravy. Tatínek mě často bral s sebou do dílny, ale tenkrát mě to až tak nezajímalo. Dodnes mě to mrzí, protože bych teď měl daleko větší zkušenosti a rozhled,“ vzpomíná nyní devětačtyřicetiletý pracovník cykloprodejny.
První desku získal, nebo spíše našel, náhodou, na cestě ze školy. „Velmi dobře si na ni vzpomínám. Byl to singl od Václava Neckáře, který ležel v bahně v kolejích od auta a navíc ještě byl bez obalu. Desku jsem doma umyl a pouštěl v hrací skříni, kterou jsem dostal od tatínka,“ vypráví Fuka, jak začala i jeho velká láska ke gramofonům a všemu, co s nimi souviselo.
„Odtud byl už jen krůček k tomu, abych si pořídil svůj první opravdový stroj. Krátce po revoluci mi maminka zamluvila v elektroprodejně, kde pracovala, poslední dva k prodeji,“ říká Fuka.
Od té doby se na něho postupně začali obracet známí a kamarádi, kteří potřebovali opravit své gramofony. „Měl jsem technické vzdělání, takže to tak nějak vyplynulo ze situace,“ dodává.
Rukama mu od té doby prošly desítky různých modelů. Kolik kusů to bylo, však Fuka netuší. „Manželka mě dříve nutila, abych si dělal záznamy, ale po třetím kusu jsem to vzdal. Občas toho lituji, protože se ke mně dostávají modely, které jsem už dříve opravoval, a mezitím jsem zapomněl, jak se jim dostat na kobylku,“ podotýká Fuka.
Větší rozdíly mezi jednotlivými značkami a modely však nevidí. Podle něho se za posledních 40 let technologie nijak výrazně nezměnila. Netýká se to však popularity gramofonů, které se v posledních letech vracejí do módy. „Cédéčka jsou dnes v podstatě mrtvé médium a LP desky se prodávají stále víc. Vidět je to třeba i v různých televizních reklamách, kde se gramofony objevují stále častěji,“ myslí si sběratel.
Své vášni propadl natolik, že o gramofonech mluví jako o droze. „Když přijdu k někomu na návštěvu, kdo ho doma má, hned se k němu ženu a probírám se deskami. Hezky se na ně kouká, na rozdíl od cédéčka, které je hrozně anonymní. Zmizí v přístroji a nic z něj nevidím. Pustit si desku je takový rituál s několika specifickými úkony, které dělám s radostí,“ srovnává Fuka dva hudební nosiče.
Dnes má podle svých slov okolo šesti tisíc LP desek. Přesný počet ale nezná, i přesto, že nedávno se pokusil všechny spočítat. „Vzal jsem klasický metr, spočítal jsem, kolik se jich v poličce na metr vejde, a podle toho jsem si udělal představu, kolik jich vlastně je. Možná by leckdo nevěřil, ale do bytu se bez problému vejdou. Jako Pavel Neufus zatím nejsem,“ připomíná Fuka majitele táborského Muzea hudby, který vlastní přes milion takových desek.
Ze své sbírky si nejvíce váží LP skotské kapely N. S. U., která na konci 60. let vydala jediné album a rozpadla se. „Kamarád mi ji kdysi nabídl za pár korun, a až po čase jsem zjistil, o jaký klenot se jedná. Dnes se v dobrém stavu prodává okolo 400 eur,“ říká Fuka s tím, že velmi cenná jsou také živá alba kapely Lucie z původní edice.
Jako vášnivý sběratel dlouhohrajících vinylových desek však Fuka nezavrhuje ani cédéčka a na milost bere i formát MP3. „Empétrojky si ale pustím akorát tak v autě, doma jasně vládne gramofon. Desky se musí pořád točit, jinak jsou k ničemu. Naštěstí je moje manželka tolerantní a bere moje koníčky v pohodě. Ona asi dobře ví, že kdo si hraje, nezlobí,“ vysvětluje Fuka se smíchem.
