Ruth Hálová tvrdí, že jen z boží milosti byla zachráněna před holokaustem a přežila bez úhony tu strašlivou kapitolu života Židů. Přesto si myslí, že je už třeba přehodit výhybku.
Ruth Hálová (88 let)Poprvé se narodila v česko-německé židovské rodině manželům Adlerových v Českém Krumlově. Podruhé, jak říká, o 13 let později, když nastoupila do jednoho z osmi vlaků spolu s dalšími 668 dětmi, které z Československa tehdy zachránil anglický burzovní úředník Nicholas Winton. Po návratu domů v roce 1945 vystudovala přírodní vědy na Karlově univerzitě, poté pracovala v laboratořích v Praze-Motole, v Karlových Varech a Ústí nad Labem. Před 33 lety se vrátila na jih Čech, od roku 2005 bydlela s druhým manželem Milanem v Holubově na Českokrumlovsku. Syn Petr (66) žije v Itálii, dcera Hana (62) spolu s ní. Má tři vnuky. |
"Když se budeme pořád v tom hororu a negaci patlat, tak stejně nezabráníme tomu, kdo chce jít cestou zla, aby se na ni vydal. Měli bychom se řídit slovy rabiho Mendela Schneersona a přestat pátrat po příčině. Máme přidávat dobré myšlenky, slova a činy, aby se konečně jazýček vah přehoupl na stranu dobra. S tím naprosto souhlasím," dodává energicky šedovlasá žena, které by málokdo hádal její věk.
Se smíchem říká, že i v nejtěžších chvílích byla optimistka. "Když tady žiju, můžu mít kyselý obličej a neustále očekávat to špatné. Nebo se můžu usmívat na svět a očekávat dobré. To je moje cesta, po které jdu," vysvětluje mi ve chvíli, kdy listuji její autobiografickou knihou Jen z Boží milosti.
Pak zavzpomíná na dobu předválečného pobytu v Českém Krumlově, kdy se maminka jako vdova se dvěma dcerami musela pořádně ohánět, aby rodinu uživila. Pracovala jako sekretářka v továrně Spirových a ti jí také podali pomocnou ruku, když museli z města v roce 1938 odejít.
"Byla jsem v sekundě, když moji spolužáci křičeli Juden raus a my museli i s kamarádem Leem jako Židé opustit třídu."
Nejprve žili u babičky v Protivíně, pak maminka získala místo společnice u staré paní Spirové v Praze.
Naslouchám příběhu paní Ruth, který mne vrací do jara 1939, kdy se její maminka dozvěděla o možnosti poslat dcery do Anglie.
"Stáli jsme frontu ve Voršilské ulici, kde nám v malé kanceláři dali dotazníky, pak zase v Dittrichově na pasy. Koncem června mě maminka dovedla na nádraží. Vzpomínám, že ve vlaku bylo asi 160 dětí a jen dva dospělí. Nějaká paní mi vtiskla do ruky lahvičku s mlékem a usadila v kupé dvouletého klučíka. Mléko se při rozjetí vlaku vylilo a my ho krmili čokoládou," vybavuje si detaily z cesty, která skončila 1. července 1939 na londýnském nádraží.
Nejhorším momentem pro ni bylo, když v noci musela rozespalé batole táhnout na loď a k tomu ještě svůj a jeho kufřík. Ta cesta tenkrát podle ní byla nekonečná.
"Nevěděli jsme, co nás čeká. Já sice chodila v Praze asi dva měsíce na angličtinu k jedné paní, co mě učila z knihy Alenka v říši divů, ale slovíčka jako králík, díra nebo hodinky mi rozhodně nestačila."
Za svůj šestiletý pobyt vystřídala několik rodin, zdokonalila své znalosti jazyka a nakonec odmaturovala na Československé státní střední škole ve Walesu. Ta byla založena v roce 1943.
"Jednou jsem šla ze školy kvůli chřipce domů. Abych měla co číst, zašla jsem ještě do knihovny a namátkou sáhla po nějaké knize. Byl to životopis Louise Pasteura. Od té doby jsem věděla, že chci studovat mikrobiologii," vzpomíná. Sen si splnila po návratu v roce 1945, kdy nastoupila na Karlovu univerzitu.
Nejkrásnější zpráva v životě
Mezitím ale musela žít i se strachem o maminku, která zůstala doma. Do roku 1942, kdy skončila s transportem v Terezíně, jí a sestře stačila napsat čtyři krátké zprávy prostřednictvím švýcarského Červeného kříže. Pak už žádné zprávy neměly.
"V květnu jsem dostala dopis od známého vojáka, který se hned s koncem války vrátil do vlasti, že v Terezíně potkal moji maminku. To byla ta nejkrásnější zpráva mého dosavadního života," říká i dnes s dojetím Ruth Hálová.
Většina jejích kamarádek ale takové štěstí neměla. Život mamince zachránil pokrevní bratranec, který se v ghettu staral o zásobování vodou. Zapřel příbuzenství a oženil se s ní, takže nemusela do transportu, který končil v koncentračním táboře.
Život Ruth, tehdy ještě Adlerové, připravil mnohé zkoušky. Vdala se za Hanuše Eisnera, který se jako Žid s rodinou zachránil v Americe. Narodil se jim syn Petr a dcera Hana. Pracovala jako klinická mikrobioložka.
"Za osm let manželství se mému muži vinou jeho chorobné žárlivosti podařilo dokázat, že jsem k němu už nic necítila. Odešla jsem, soud ale děti přiřkl manželovi, protože, jak znělo zdůvodnění, jeho matka byla členkou KSČ a moje nebyla. Nakonec od něj ke mně utekly," vzpomíná na těžké chvíle.
Deset let zůstala sama, pak na jedné vernisáži potkala o pět let mladšího houslistu Milana Hálu. Přiznává, že stačil jediný vzájemný pohled a oba věděli, že patří k sobě.
"Podařilo se nám společně prožít krásných jednačtyřicet let. Pak jsme se jednoho slunečného dne na podzim roku 2006 vydali pod Kleť na houby, kde navždy odešel z tohoto světa."
Stačili spolu žít nejen na severu Čech, ale i Českých Budějovicích a později v Českém Krumlově, kde koupili maličký dům, dochovaný ve zmínkách již z 16. století, v Rybářské ulici.
"Když tam ale v sousední restauraci měli otevřeno až do rána, sbalili jsme kufry a vybrali si za svůj domov Holubov. Je to nádherné místo k žití, kde je skvělý starosta a vstřícní lidé," libuje si žena, která díky svým znalostem angličtiny prováděla v Českém Krumlově dánskou královnu Margarethu II. či švédský královský pár.
Dnes už se věnuje hlavně své duchovní pouti, kterou jí ukázal Avatár Sai Baba v Indii. Překládá jeho knihy a přivádí do jeho ašramu ty, kteří teprve hledají cestu.
"Dávno jsem přestala věřit na náhody. Existuje vesmírný plán a ten, kdo je jeho autorem, je také jeho dramaturgem a režisérem. My jsme pouze herci na jevišti života," dodává žena, která se rozhodně neuzavírá před světem.
Ačkoliv mobilní telefon začala u sebe nosit teprve nedávno, bez problémů ovládá počítač, maluje, skládá básně a nejčastěji ji v Holubově potkáte ve společnosti dvou pejsků.
