První kaktusy získal v deseti letech. A protože jeho otec, amatérský botanik, v něm vzbuzoval od dětství lásku k rostlinám, s nadšením se pustil do jejich studia i pěstování.
Pořídil si tehdy jedinou českou knihu o kaktusech a brzy začal sklízet první úspěchy, lépe řečeno výsevy. Od té chvíle uplynulo více než 60 let, ale vášeň pro pěstování 71letému Rudolfu Slabovi z Písku zůstala na celý život.
Původně měl malý skleník v Písku, roky už ale pěstuje pichlavou krásu ve velkém v nedalekém Tálíně. „V pátém ročníku vysoké školy jsem se oženil a žena zdědila po prarodičích chalupu v Tálíně, kde jsem si okamžitě postavil velký skleník. Teď jsou tam čtyři a 16 pařenišť,“ říká Rudolf Slaba.
Dnes má ve sbírce kolem 20 tisíc exemplářů a stejný počet ještě rozpěstovaných menších semenáčků. Rozsahem a hlavně vzácností rostlin se tak řadí k předním evropským sbírkám.
Od dětství měl také jeden sen. Bylo jím procestovat země, kde kaktusy rostou ve volné přírodě. Poprvé si ho splnil v 90. letech, kdy vyrazil jako čtyřicetiletý s osmnáctiletým kamarádem na expedici do Mexika.
„Mysleli si, že je to můj syn. On už tam byl rok předtím, a tak měl zkušenosti. Dva a půl měsíce jsme spali pod širákem, přejížděli z jednoho pohoří do druhého. Denně jsme nachodili kolem 30 kilometrů s těžkými ruksaky na zádech. Tehdy se směly z domoviny ještě dovážet rostliny, dnes už je možné přivézt jen semena. Mnohé z nich vypěstované rostliny mám ve skleníku dodnes,“ vzpomíná pěstitel.
S podobně zapálenými dobrodruhy od té doby zamířil do Chile, Bolívie, Peru a Argentiny už dvacetkrát. Oblíbil si hlavně Bolívii, kam směřovala více než polovina ze všech jeho expedic. Důvodem je fakt, že tato země není příliš botanicky probádaná a zmapovaná. Je tam proto největší šance na objevení nových rostlin.
„Poprvé jsem tam byl v roce 1996, zatím naposledy teď v prosinci. Za 30 let se ta země hodně změnila. Má dvojnásobný počet obyvatel a jsou tam sjízdné cesty mezi jednotlivými oblastmi. Dřív jsme je projížděli dva až tři dny, dnes to trvá půl dne. Jsou propojené asfaltovými silnicemi, což má velkou výhodu v tom, že můžeme prozkoumat pohoří daleko od sebe. A také nevýhodu, už to není tak dobrodružné, jako když jsem tam začal jezdit,“ porovnává.
Ze začátku jejich expedice směřovaly na místa, kde už někdo kaktusy našel, a tam se snažili hledat vzácné druhy. „Dnes jedeme naopak tam, kde ještě nikdo nic nenašel nebo se nepohyboval. Do pohoří ale stále vedou buď špatné, nebo žádné cesty. Musíme mít auta s náhonem na čtyři kola, a když jsou tam vyschlá řečiště, což jsou, jezdíme jimi. Dostaneme se tak do srdce hor a z něj vystupujeme pěšky na vrcholky,“ vysvětluje Slaba.
Rudolf Slaba (71 let)Narodil se v Písku. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, následně získal doktorát z filozofie. Učil tělesnou výchovu a ekologii na Střední a vyšší lesnické škole v Písku. Je ženatý, má syna a dceru, již se rovněž ve volném čase věnují přírodovědným oborům. Své odborné studie a příspěvky publikoval v českých i zahraničních časopisech. |
Současně přiznává, že na cestách zažil i nepříjemné okamžiky. Třeba když je dvakrát přepadli indiáni. V obou případech jim šlo o peníze.
„Zdůvodňovali to tím, že se nacházíme na jejich území. Zavřeli nás a chtěli v přepočtu asi 15 tisíc korun. Bylo nás v expedici šest, takže jsme se na částku složili. Nakonec, abychom nemohli mluvit o přepadení, nám oznámili, že by tam chtěli postavit školu. Je to 15 let a škola stále nestojí. Od té doby se této oblasti raději vyhýbáme,“ vypráví Slaba a přiznává, že strach tam má člověk často.
„Projíždíte horami a říkáte si, oni přece musí vědět, že máme boty, spacáky, peníze… Kdyby nás tam zabili a hodili do strže, těžko by nás někdo někdy našel,“ zamýšlí se pěstitel.
Místní navíc nejsou z cizinců zrovna nadšení. „Lidé jsou tam velice plaší. Není tam moc vesnic, spíš se jedná o zemědělské usedlosti v horách. Když jsme tam přijeli, všichni zmizeli v domech. Nemají okna, protože v zimě je tam chladno a nemají vytápění. S nikým jsme tak nemohli mluvit. Občas jen někdo vykoukl ze dveří,“ objasňuje Slaba.
Problémem je i jazyková bariéra. Na tamním venkově se mluví ajmarsky nebo kečuánsky a ve vesnici bývá většinou jen jeden člověk, s kterým se dá domluvit španělsky. Ověřeným trikem, jak místní zaujmout, je však fotoaparát.
„Když jsem začínal, fotil jsem na expedicích klasickým fotoaparátem, kterého se báli. Teď je skvělým pomocníkem k prolomení ledů digitální foťák. Focení se sice bojí pořád, ale když jim pak ukážeme snímek na displeji, vidí se, hned svolávají další a líbí se jim to,“ uvádí muž, který při svých cestách objevil kolem 20 nových taxonů, což je souhrnný název pro druh, poddruh a varietu.
Dva z objevů nesou i jeho jméno – Parodia slabana a Sulcorebutia slabana. Objevitel může pojmenovat rostlinu podle svého uvážení, jen to nesmí být hanlivé. Nové kaktusy tak dostávají názvy nejen po svých objevitelích, ale například i na počest nějaké osobnosti, oblasti nálezu nebo výrazných znaků.
Chce objevit nový rod
Objevení nových taxonů má jasně daná pravidla. Nejdříve je nutné udělat popis dané rostliny a uveřejnit ho v odborné literatuře, nejčastěji časopisu. Dříve jedině v latině, posledních zhruba deset let se smí popisovat i v angličtině. Pak se rostlina ukládá do veřejně přístupného státního herbáře.
„Málokdo ví, že kaktusy je možné lisovat. Kulatý se rozpůlí, rozevře, vydlabe, dá se do papírů a zatíží. I po vylisování se z vysušeného exempláře dá vše vyčíst – počet žeber, trnů, jejich délka či tvar. K tomu přikládám ještě semena a vylisované květy. I v tomto případě ale z místa nálezu musím dovézt jen semena, doma z nich vypěstuji rostlinu a teprve tu pak uložím,“ vysvětluje Slaba, který je pyšný i na svůj další úspěch.
Popsal druh Gymnocalycium spegazzinii forma unguispinum, což v překladu znamená s drápovitými trny. Tato rostlina je v současnosti považovaná za jednu z nejkrásnějších a nejzajímavějších v celé čeledi kaktusovitých.
„Jsem rád, že jsem ji našel, i když se obtížněji pěstuje ze semen. Psal mi třeba třikrát jeden kaktusář z Číny, že by ji chtěl zaslat, ale já neposílám, a tak jsem mu vždy odepsal, aby přijel. Nakonec sem kvůli této jedné rostlině z Číny opravdu přiletěl,“ usmívá se Slaba.
Kaktusů, které by chtěl písecký pěstitel naopak přidat do své sbírky, je minimum. Jeho snem je však objevit nový rod. Jenže to se v 21. století podařilo jen třikrát.
„Jeden nový objevili před pěti lety Švéd a Němec, popsali ho, ale neuvedli, kde ho přesně našli, aby jeho cena zůstala stále vysoká. Předloni jsme ho v Bolívii hledali my, ale marně. Loni se nám to podařilo. Mám větší množství semen, budu je teď vysévat. Jsme první, kteří ho konečně znovu našli,“ raduje se muž, který se teď chystá navštívit Andy v Chile.
„Předloni jsem byl na chilském pobřeží a v poušti Atacama, do And jsme chtěli vyrazit teď, ale kvůli pandemii vyčkáváme, jaká bude situace. Musíme každopádně letět do začátku března, na jeho konci už budu přemisťovat kaktusy ze zimoviště do skleníků,“ přemýšlí Slaba, jehož dalším přáním je navštívit Peru v oblasti hory Huascarán.
O kaktusech i zemích jejich výskytu napsal šest knih, z nichž jedna byla přeložená do šesti světových jazyků. Teď pracuje na další.
„Měla by to být velká, reprezentativní kniha o jihoamerických kaktusech a jejich domovině. Myslím, že ji vydám do dvou let. Chci, aby byla špičková, hlavně i po fotografické stránce, tuto část mám již hotovou,“ naznačuje Rudolf Slaba.
