S drobnou postavou a neustálým úsměvem působí křehce. Mikrobioložka Markéta Hajná má odvahy i síly na rozdávání. Čas od času mění laboratoř strakonické nemocnice, kde pracuje, za místa, kam se běžně lidé nepodívají.
Jako členka týmu organizace Lékaři bez hranic pracovala ve věznicích asijského Kyrgyzstánu nebo v Africe – v Jižním Súdánu a Malawi. Učí tamní zdravotníky diagnostikovat závažné nemoci a bojovat s nimi. „Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem domácí typ, ale asi jsem se spletla,“ říká 44letá Markéta Hajná.
Jak se mikrobiolog stane součástí týmu Lékaři bez hranic?
Pro Lékaře bez hranic pracuji od roku 2008. V té době jsem působila v Praze v laboratoři lékařské parazitologie a mykologie a ve Zdravotnických listech jsem objevila malý článek, že se v Praze otevírá pobočka Lékařů bez hranic. Myslela jsem si, že je to jen pro lékaře, přesto jsem se zkusila přihlásit a podařilo se.
Markéta HajnáNarodila se v Písku, kde vystudovala gymnázium. Poté pokračovala studiem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V současné době žije ve Strakonicích. Pracuje jako mikrobiolog v centrálních laboratořích strakonické nemocnice. Je členkou mezinárodní zdravotnické humanitární organizace Lékaři bez hranic. Zúčastnila se zahraničních misí v Kyrgyzstánu, v Jižním Súdánu a Malawi. Volný čas ráda tráví se svými synovci, přáteli, na horách a ráda čte. |
Co je vaším úkolem na zahraničních misích?
Má práce se vždy odvíjí od cíle projektu. Třeba v Kyrgyzstánu byl zaměřený na diagnostiku a léčbu tuberkulózy ve vězeňském systému. Mým hlavním úkolem bylo zabezpečit správný odběr vzorků, jejich dopravu do vězeňské laboratoře k mikroskopickému zhodnocení. Dále pak ke kultivaci do Národní referenční laboratoře, se kterou jsme spolupracovali. Vždy také školíme místní zdravotníky.
Jak na vás jako na ženu reagovali vězni?
To bylo zajímavé. V Kyrgyzstánu, klasické postsovětské zemi, měli respekt k „bílým plášťům“. Neměla jsem důvod se obávat, přesto jsme ale museli dodržovat bezpečnostní pravidla a vždy se pohybovat s doprovodem místních strážců a s vysílačkou. Auto bylo pořád připravené před vězením, kdyby se cokoliv stalo. Za celou dobu se nepřihodilo nic nebezpečného. Horší spíš bylo zvyknout si na chod vězení.
Jsou podmínky v tamním vězení hodně drsné?
Špatné jsou ale hlavně jejich životní podmínky, a právě to vytváří zázemí pro šíření nemocí. Na velmi malém prostoru je zavřeno třeba 15 lidí a mají k dispozici jeden záchod. V Kyrgyzstánu se po rozpadu Sovětského svazu zhroutil celý zdravotnický systém, zároveň nebyl ani pořádně nastavený ten právní. Lidé tak byli zadržení místo na 48 hodin třeba na dva roky. Nakazili se tuberkulózou a bez diagnostiky a léčby ji po propuštění roznášeli dál. Kromě práce v laboratoři jsme se snažili v tamní společnosti o naší práci hodně mluvit, vysvětlovat ji. Lidé totiž měli pocit, že vězni si „zaslouží“ nemoci a my bychom měli pomáhat jen těm venku.
Kyrgyzstán byla vaše první mise. Kam vás zavedly další?
Poprvé jsem do Kyrgyzstánu jela v roce 2008 na 15 měsíců a v roce 2011 jsem se tam vrátila ve stejném programu na půl roku. Před dvěma lety jsem byla tři a půl měsíce v Jižním Súdánu a loni jsem pobývala sedm měsíců v Malawi.
Jak vzpomínáte na Afriku?
Jižní Súdán byla moje první africká zkušenost a byl to šok. Jediná možnost dopravy do projektu byla malinkým letadlem. Vysadili nás uprostřed ničeho, vedle nemocnice a jedné silnice od severu na jih země. Nemocnici tam provozovali Lékaři bez hranic, vláda ji nemohla zajistit. Bylo tam mnoho válečných zranění. Laboratorní služba byla hodně potřebná kvůli krevní transfuzi. Má práce tak spočívala v jejím začlenění do chodu nemocnice a snažili jsme se vytvořit krevní banku, aby měli lékaři zásobu krevních konzerv pro pacienty.
Takže jste vytipovali dobrovolné dárce a odebírali jste jim krev podobně, jako je tomu u nás?
Tak snadné to nebylo. Místní se báli, že s krví obchodujeme, a obecně ji nechtěli darovat nikomu jinému než svým příbuzným. Právě proto jsme chtěli vytvořit krevní banku pro nutné případy. V Jižním Súdánu stále lidé věří víc přírodním léčitelům než lékařům. Nejdřív jdou za nimi a až jako poslední možnost volí nemocnici. Bohužel, často je pak už dost pozdě. Součástí naší práce byla i osvěta. V tamním kostele jsme se snažili lidem vysvětlit, co děláme a proč. Pomáhali nám místní vůdci komunity. Na konci mise jsme měli seznam asi pěti dárců, kteří byli ochotni na zavolání přijít a darovat krev komukoliv, což byl úspěch.
Jak vypadal váš pracovní den?
Mise není možné brát jako zaměstnání. Zahraniční pracovníci pracují běžně dvanáct hodin denně, v Jižním Súdánu byla dokonce pohotovost 24 hodin. Kdykoliv mohl někdo přijít do nemocnice a potřebovat nás. V laboratoři jsme se střídali, ale byli jsme jen tři, tak to nebylo lehké. Po třech a půl měsících jsme byli opravdu unavení.
A jak jste tam trávila volný čas, když náhodou byl?
Nemohli jsme nejdřív vůbec vycházet z areálu. V rámci nemocnice byl i prostor, kde jsme bydleli. Do práce jsem to měla asi dvě stě metrů a to byla jediná každodenní procházka. Po měsíci a půl, když se zlepšila bezpečnostní situace, jsme mohli vycházet i na silnici. Půl kilometru doleva byl místní trh, opačná strana vedla k řece. Vymýšleli jsme aktivity v týmu. Dělali jsme filmové večery pod otevřeným nebem, hráli jsme volejbal, ráno jsme se snažili běhat na plácku, který jsme měli k dispozici. Vždy záleží na bezpečnostní situaci v zemi. V Kyrgyzstánu to bylo naopak skvělé. Mohli jsme cestovat, vyjížděli jsme o víkendech do hor, poznávali jsme zemi.
Dostala jste se při misích do nebezpečných situací?
Nepracovala jsem vyloženě ve válečných zónách. Ale třeba v Jižním Súdánu se v prosinci 2013, těsně před mým odjezdem na misi, rozpoutal etnický konflikt. Jela jsem tam původně s tím, že země je klidná, a než jsem tam dojela, začaly tam problémy. Celou misi jsem proto měla u postele připravenou pětikilovou tašku pro případ evakuace. Ta pak nastala, ale ne kvůli válečným konfliktům. Jeden místní pracovník vyhrožoval svému nadřízenému. Tyto situace se berou opravdu vážně. Celý tým se musí chránit.
Co se vám na misích líbí nejvíc?
Když vidíte místní lidi a víte, že vaše práce jim pomáhá, motivuje vás to. Získala jsem také nové přátele. Z profesního hlediska se dostanu k metodám, které běžně v mém současném zaměstnání nepoužívám. A také k jiným nemocem. V Malawi jsme se zabývali diagnostikou HIV molekulárními metodami, kterou v naší laboratoři neprovádíme. Je to tedy i o profesním růstu.
Těšíte se pak na návrat domů?
Třeba z Kyrgyzstánu se mi ani nechtělo. Měli jsme tam výborný tým a podařilo se nám udělat hodně věcí. Z Jižního Súdánu jsem byla opravdu unavená a domů jsem se těšila. Malawi bylo něco mezi. Měli jsme tam hodně problémů s elektrikou a vodou. To byla docela výzva. Do práce jsme jezdili asi 40 kilometrů od místa, kde jsme bydleli. Odjížděla jsem kolem šesté ráno a od pěti hodin už nešla voda ani elektřina, po návratu jsme zase měli třeba jen deset minut elektřinu a pak se na několik hodin vypnula. Navíc jsem tam byla v době suchého období. Ráno tam bylo i sedm stupňů Celsia a hodně foukalo, což bych vůbec nečekala a překvapilo mě to. Práce se mi líbila, ale současně jsem se těšila domů.
Kam pojedete s Lékaři bez hranic příště?
Ráda bych se zúčastnila například projektů týkajících se léčby spavé nemoci. Mise se ale nedají moc plánovat. Lékaři bez hranic volají, když nás potřebují. Nebo se jim mohu i sama nabídnout. Mám dosud velké štěstí v tom, že mě z nemocnice ve Strakonicích zatím vždy uvolnili.
