Má drobnou postavu a jejímu jemnému obličeji dominují velké hnědé oči. Současně z ní na první pohled vyzařuje síla a energie. Třicetiletá Pola Kazak je studentkou písecké filmové školy a nadějnou animátorkou, o jejímž talentu dobře vědí i v zahraničí.
„Občas mi přicházejí nabídky z různých animačních studií. Naposledy to bylo z Holandska. Přemýšlím, jestli se vydám cestou práce animátorky v nějakém studiu, nebo vytrvám, zůstanu sama a budu dělat vlastní projekty. Je to dilema, které musím ještě vyřešit. Je třeba mít i finanční jistotu, zároveň mě ale nudí rutinní věci. Potřebuji něco měnit. Jakmile se věci opakují pořád stejně, přestávám se snažit,“ říká o sobě Pola Kazak.
Pocházíte z Ruska. Jak jste se dostala do Písku na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka?
Pocházím z města Kursk, kde jsem bydlela do 18 let. Pak jsem se dostala na moskevskou univerzitu umění, studovala jsem tam fotografování a dokumentaristiku. Poslední absolventský film v Rusku byl o českých fotografech. Přijela jsem do České republiky natáčet dokument a setkala se s úžasnou skupinou lidí, kteří fotí různými způsoby. A tím to začalo, strašně se mi tu zalíbilo. V té době jsem hledala, čím budu pokračovat. Jenže na FAMU byly pro mě přijímací zkoušky ve špatnou dobu, v listopadu. Potřebovala jsem se dostat na školu dřív, což jsem nestíhala, nebo později. Na FAMO v Písku to vyšlo a začala jsem tu studovat klasickou animaci a speciální efekty.
Pola Kazak (30 let)Do osmnácti let žila v ruském Kursku. Na univerzitě v Moskvě studovala dokumentaristiku a fotografování. V současné době dokončuje studium na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, obor vizuální efekty a klasická animace. Ráda cestuje, fotografuje a kreslí. Jejím oblíbeným umělcem je malíř Pablo Picasso. Nemá ráda stereotyp. Ve španělském Bilbau vyhrála cenu za nejlepší animaci se svým snímkem Toro! Ukázky z její tvorby jsou na www.polakazak.com. |
Kde trávíte Vánoce?
Tady. Domů nepojedu, je to daleko. Moji rodiče žijí v Kursku. Raději za nimi vyrazím v létě, nemám ráda zimu. Za poslední roky jsem byla doma dvakrát. Stýská se mi, ale mám tady své povinnosti, věci, práci. Ani časově to moc nevychází. Jet na tři dny nemá smysl a na delší dobu jsem zatím nenašla čas. Ale s rodiči si volám poměrně často po Skypu.
Mluvíte skvěle česky. Učila jste se češtinu už dříve, než jste tu začala studovat?
V Moskvě jsem měla kamaráda, který studoval češtinu. Během dvou měsíců předtím, než jsem se přihlásila na filmovku, mi naznačil, jak se co říká, jak vypadá gramatika a podobně. Když jsem přijela, moc jsem nemluvila a spíš poslouchala. Naučila jsem se tak hodně z povídání s kamarády a podobně.
Písecká filmová škola je v porovnání s moskevskou univerzitou velmi malá. Co vám vyhovuje víc?
Moskevská univerzita kultury a umění byla obrovská, s velkým množstvím oborů. Písecká FAMO je komorní a to se mi líbí víc. Je to osobnější, vztahy jsou bližší a blíže máme i k pedagogům.
Usadíte se v Písku?
Jsem skoro absolventka. Studium jsem dokončila loni, ale ještě pracuji na absolventském filmu. Město se mi líbí, ale na mě je moc malé. Žiji tu už čtyři roky a je třeba se přestěhovat zase někam jinam. Nevím, jestli budu v České republice, nebo se dostanu do další země. Uvidím, jaké budou možnosti, kde se mi bude líbit. Ještě mám chvíli čas na přemýšlení.
Vyhrála jste cenu za nejlepší animovaný film ve španělském Bilbau. Na stejném festivalu loni vyhrál Grand Prix Konstantin Bronzit, ruský animátor nominovaný na Oscara. Pomůže vám toto ocenění otevřít dveře do budoucnosti?
Hodně lidí mi blahopřálo, psalo, že je to úspěch, který se projeví v mé další práci. Upřímně, já to ale nevím. Nesoustředím se na to, co bude dál nebo jak se mám propagovat. Spíš si vychutnávám ten úspěch. Je to moc fajn pocit, který člověka motivuje. Když něco děláte, dřete na tom devět měsíců, přichází únava. A najednou slyšíte, že je to úžasné, a vyhrajete festival. Vede mě to dál. Animace mě moc baví. Chci v ní pokračovat. Je hezká v jakékoliv podobě. Mám ráda jakýkoliv druh vizuálního umění. Kreslím, maluji, fotografuji.
O čem je vítězný film Toro!?
Název je klasickou hláškou koridy. Film je o vztahu dvou lidí, který se dá přirovnat právě k ní. Když jsem snímek přihlašovala na festival, nečekala jsem, že ve Španělsku bude mít úspěch. Sice jsou korida a Španělsko úzce spjaty, ale myslela jsem, že mají dost toho, když se o vypodobení snaží cizinci. Pobavilo mě, že naopak byli rádi a líbilo se jim to.
Prozradíte i děj vašeho absolventského filmu, na kterém teď pracujete?
Dává mi zabrat. Je to slovenský film, jmenuje se Plevel. Nevím, jestli název ještě nezměním. Pracuji na něm skoro druhým rokem a strašně s ním bojuji. Vypráví příběh, že kdesi daleko existuje pole celé zarostlé plevelem. Roste ho tam strašně moc. Je divoký a divný. V poli je ale i zapadlá zahrádka, o kterou se stará paní. Její rostliny jsou opečovávané. Je tam kontrast chaotického pole a pořádku uvnitř zahrádky, jak spolu rostliny vycházejí a naopak. Původně jsem myslela, že udělám alegorii na současný svět. I můj vlastní názor na svět se teď ale hodně mění, a tak vůbec nevím, k čemu film dospěje. Scénář, který mám rozpracovaný, je dost všeobecný a může vyznít různými způsoby. Teď spočívá má práce v tom, aby vyzněl tak, jak to myslím.
Co potřebujete k tvorbě?
Klid, aby mě nikdo nerušil, a možná, aby ten klid nebyl úplně totální, trochu inspirace. Tu načerpám třeba právě na festivalech, popohání mě to dopředu. Začínám někdy u náhlého nápadu. Vidím třeba nějaký obrázek, něco mě napadne a rozvinu ho v příběh. Občas je na začátku zase racionální myšlenka. Třeba film Toro! vyšel z kreseb Pabla Picassa. Mám ho moc ráda. Hodně kreslil způsobem, který se mě nejvíc dotýká.
Na snímky jakého autora se naopak ráda podíváte vy?
Funguje u mě jedna divná věc. Když začínám pracovat na projektu, mám dojem, že mě ostatní věci ruší a nemám se na nic dívat, i když by čas třeba byl. Letos jsem se ale účastnila hodně festivalů. Nepamatuji si, bohužel, jména autorů, nicméně dělali úžasné věci. Na internetu existuje Vimeo, kam spousta tvůrců dává své portfolio s tím, co natočili. Když si je prohlížím, potkávám krásné snímky.
Jaký je váš názor na současnou oblíbenost 3D snímků?
Ve filmu je dnes opravdu hodně 3D. Je to mainstreamový a komerčně nejúspěšnější obor. Proti 3D fakticky nic nemám, je to jen víc technologické a hezké. Když se občas dívám, textura pokročila, krásně zobrazuje vodu, oheň, sníh. Není pomalu poznat, jestli je to reálné, nebo ne. Na druhou stranu, právě ta ultra realističnost a naturalizace mě osobně v 3D nebaví. Zakládám si na tom, že když dělám animovaný film, není to náhražka hraného filmu. Je to úplně jiný obor a způsob tvorby. Pro mě vychází film z ilustrací, obrázku, ne z hraného filmu. Je víc směrů, kterými se může člověk v animaci vydat. Někdo má rád dokumenty blízké realitě a animace mu to dovoluje. Pro mě je naopak animace o vymýšlení úplně jiného světa, jazyka, jak svět ukázat. V tom je to dobré.
A jak to podle vás vnímá divák?
Potkávám spoustu lidí, kteří říkají, že je super, že nedělám mainstreamové věci. Bohudík, že teď je velké množství festivalů. Specializují se na krátké i celovečerní animace, a pokud se chce tvůrce prosadit, může svůj snímek na některý filmový festival poslat a diváci ho uvidí. To mě těší. Možná to nevydělá obrovské peníze, nebudu milionář, ale doufám, že existovat se tak dá.
