Málokterá firma má ve svém sídle školní třídu s lavicemi i tabulí. U společnosti Santal je to logické - třída slouží jako vzorkovna. Její sídlo je zajímavé ale i svým vzhledem. Původně zde býval sklad obilí, firma ho však loni přestavěla v moderní prostory se zajímavým designem, který skloubil původní interiér, dřevo, sklo a beton.
Santal je největším českým výrobcem školního nábytku. Zajímavé projekty ale dělá po celém světě, kromě nejprestižnějších škol v Rakousku například dodávala i na ostrov Aruba v Karibském moři.
„Teď řešíme dlouhodobé projekty, jako je nemocnice v africkém Gabonu,“ popisuje Jiří Škopek starší, který firmu řídí se synem Jiřím, jenž má na starosti obchod. V Česku Santal například kompletně vybavoval soukromou školu Open Gate Petra Kellnera.
Školní lavice bývá významným milníkem v životě. Pamatujete si tu, do které jste jako žáček zasedl poprvé?
JŠ starší: No jasně. Já jsem z vesnice, a když jsem začal chodit do školy, byly tam ještě ty klasické šikmé lavice s místem pro kalamář. Jednu takovou lavici jsem si dokonce sehnal, chceme si ji dát do vzorkovny, aby byl vidět ten vývoj.
Jak moc se lavice změnily?
JŠ starší: Musím říct, že naši předci používali zdravý selský rozum. Dřív byla běžná šikmá deska, přitom dnes si málokdo uvědomuje, že to mělo svůj význam. Je to důležité pro ergonomii a hlavně pro malé děti je ten sklon přirozenější. Paradoxně my tyhle lavice nyní opět vyrábíme.
JŠ mladší: Smutné je, že asi 98 procent dodáváme do zahraničí, protože tam si zdraví dětí asi váží víc. Lavice jsou totiž dražší a výběrová řízení se řídí jen cenou. Jsem smutný z toho, že české děti mnohdy sedí za opravdu špatným nábytkem, který jim ničí záda a podobně. My jsme jedni z mála, jestli ne jediní, na českém trhu, kdo si nechává nábytek certifikovat.
To není povinné?
JŠ starší: Není, záleží na zadavateli. Ten si do kritérií napíše, že chce nábytek podle nějaké evropské normy, ale už to nikdy nikdo nezkoumá. Bohužel se setkáváme často s tím, že školy chtějí mít papír, že to je v pořádku, a nezabývají se tím, že to tak opravdu je.
Vy dodáváte hodně do Rakouska. Jak tam to funguje?
JŠ mladší: Funguje to tam tak, jak by mělo všude. Hlavní rozdíl je, že si tam všechno kontrolují. Přijde státní komise, nábytek rozřeže a zjistí, jestli to je takové, jak má. Jde to tak daleko, že zjišťují, jestli tam je vysokotlaký laminát jeden milimetr, nebo jen 0,8 milimetru. To v Česku nikdo nedělá.
JŠ starší: Na druhou stranu rozumím ředitelům, protože se bojí vypsat výběrové řízení podle něčeho jiného, než je cena. Někdo by je mohl napadnout, že jdou někomu na ruku. Oni ani nevědí, jaké požadavky mají mít. Nejsou to nábytkáři.
Takže by to měl řešit stát?
JŠ starší: V Rakousku to funguje geniálně. Je tam přesná příručka, která stanoví minimální požadavky. Skříň na pomůcky má dané minimální rozměry, počet pantů ve dveřích, tloušťku materiálu i jeho kvalitu. To je platné pro všechny školy, které to platí ze státních peněz.
JŠ mladší: Zakázka se tam soutěží na tři roky, takže dodavatel má jistotu nějakého odběru.
JŠ starší: Má to výhodu v tom, že když mění dodavatele, pořád jsou výrobky na stejné bázi. U nás je obrovská nesourodost. Už se nám stalo, že jsme se účastnili výběrového řízení na skříně. Vyhrála to konkurence, ale po třech měsících si u nás objednali skříně. Volal jsem tam, jestli to není nějaká mýlka. A oni mi řekli, že skříně sice mají, ale že se jim tam nic nevejde, protože jsou mělké.
Jaké jsou vlastně trendy ve vývoji školních lavic?
JŠ starší: Poslední dobou se hodně dělají výškově nastavitelné. My jsme jedni z mála, kteří dělají židličky airflex, tedy ty, jež jsou odpružené. Navíc mají výhodu, že na nich lze sedět pohodlně i obráceně. Ono to obecně souvisí s trendy ve vzdělávání. Hodně se nyní dělá skupinová výuka, takže lavice mívají kolečka, aby se s nimi dalo snadno manipulovat. Hlavně v zahraničí není učení jen o biflování, ale o práci s dětmi tak, aby se naučily řešit problémy a pracovat v týmech. To samozřejmě vyžaduje jiné pomůcky.
Školní nábytek je jistě specifický. V čem se hlavně liší?
JŠ starší: Musí být žákuvzdorný. To znamená, že má mít větší odolnost. Jenže zase je to o ceně. Velkou zásluhu na odolnosti má i vedení školy. Zažil jsem situace, kdy po mnoha letech vypadaly lavice i židle jako nové, protože děti k tomu vedl ředitel. A to byl prosím učňák.
Jak velkou část produkce vyvážíte?
JŠ starší: Dnes je to kolem 65 procent. Největší zahraniční trh je pro nás Rakousko. Nyní se chystáme do Dánska. Významné je pro nás i Nizozemsko, tam se totiž zkouší spousta nových věcí. Například interaktivní tabule začali používat o čtyři roky dříve než první školy u nás. Z toho pak můžeme těžit, protože máme náskok.
Vy dodáváte i interaktivní tabule?
JŠ mladší: Ne, interaktivní tabuli dneska dodává do škol kdekdo. My jsme jim nabídli, že máme zkušenosti s klasickými tabulemi a že by to šlo spojit. Klasická interaktivní tabule je přidělaná na zdi. Díky našemu systému je ale ve stojanu, umí vyjíždět a zajíždět, a navíc jsme k ní přidělali i křídla klasické tabule.
Jiří Škopek starší(53 let) Narodil se 21. července 1961 v Jindřichově Hradci, kde i absolvoval gymnázium. Poté vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, obor včelařství. Tomu se později i věnoval. Nejprve ve výzkumném ústavu, po revoluci začal obchodovat s medem. Posléze s kamarádem založili firmu na výrobu školního nábytku – Santal. Společnost se rozrůstala a dařilo se jí. V roce 2002 přišla tvrdá rána, společník a kamarád zemřel, do toho se firma potýkala s problémy spojenými se vstupem na rakouský trh. Škopek situaci ustál a dnes je Santal největším výrobcem na českém a druhým největším na rakouském trhu. Zaměstnává skoro 80 lidí. Ve firmě pracuje i jeho manželka a také nejstarší syn Jiří. Ten se věnuje obchodu. Další syn studuje v Pekingu a dcera ve Švédsku. Škopkovým velkým koníčkem je golf. V budoucnu by se rád vrátil ke včelaření. |
Původně jste byl včelař a obchodoval jste s medem. Proč jste nakonec začal dělat školní nábytek?
JŠ starší: Do obchodu s medem se na začátku 90. let najednou začala vrhat spousta vykuků, kteří to všelijak pančovali. Raději jsem z toho odešel. V roce 1991 jsem kývnul na nápad kamaráda dělat školní nábytek. Začínali jsme v roce 1991 jako dva společníci. Já zemědělec, kolega atomový inženýr. O nábytku jsme věděli úplně všechno samozřejmě (smích). Neměli jsme peníze, ale spoustu nadšení. Šli jsme do toho s tím, že tehdy vznikala spousta firem, které dělaly kancelářský nábytek. Tam všichni cítili potenciál. Ale školy byly mimo oblast zájmu. Všichni nám říkali, že jsme blázni.
Nakonec se ukázalo, že to byl dobrý tah.
JŠ starší: Ano, ale začátky byly krušné. Náš první úspěch byl z dnešního pohledu dost úsměvný. Vytvořili jsme pohlednici s naší židličkou a stolečkem v hnědé barvě a rozeslali jsme ji po školách. Tři roky jsme pak nestíhali vyrábět.
Kdy jste začali školám dodávat i další nábytek?
JŠ starší: Přicházelo to postupně. Školy začaly poptávat i skříňky a další nábytek. Rozšířili jsme truhlářskou dílnu a celkově se nám dařilo. Chtěli jsme proniknout i na další trhy. Jenže se ukázalo, že jsme na to ještě nebyli připraveni.
Proč?
JŠ starší: V roce 2002 nám banka nabídla, že bychom mohli koupit v Rakousku firmu, která se zabývala podobnou výrobou. My jsme do toho šli s naivitou, že v Rakousku budeme prodávat za velké ceny. Vůbec jsme ale nevěděli, jaká má tamní trh specifika. Konkurenti i úřady nám házeli klacky pod nohy. Skoro jsme zkrachovali. V době, kdy bylo nejhůř, můj kolega společník navíc těžce onemocněl a zemřel. Pro mě to bylo nejhorší období. Nevěděl jsem, co dál.
Jak jste to vyřešil?
JŠ starší: Ve chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsem udělal odvážný krok a zariskoval jsem. Půjčil jsem si od banky a začal v tomhle areálu stavět a rozšiřovat výrobu. Štěstí, že to bylo před krizí. A největší zvrat přišel, když jsem se dohodnul s největším konkurentem v Rakousku na spolupráci. Firmu v Rakousku jsem zrušil, stroje přesunul sem a přes bývalého konkurenta jsme začali dodávat na rakouský trh. Dnes spolupracujeme na vyloženě přátelské bázi. Pro nás je to obrovská škola, protože Rakousko je v evropském měřítku nejpřísnější ve školní branži.
