Velká stojanová bruska pomalu ukrajuje milimetry tvrdého, ale poměrně křehkého křišťálu. Osmnáctiletému Richardu Bulantovi ze Slavonic na Jindřichohradecku se pod rukama rýsuje čirá hlava skandinávského draka z materiálu, který si přivezl ze stáže v Číně.
V dílnách SOŠ a SOU v Třeboni možná už brzy budou vznikat daleko větší a složitější výrobky vybroušené ze suroviny dovezené z asijské země.
Bulant se odtud před několika týdny vrátil, společně se čtyřmi spolužačkami se tam učili brousit křišťál.
„Zatím s ním máme minimální zkušenosti, ve škole jsme s ním předtím nepracovali. V tuto chvíli se mi ale při obrábění jeví podobně jako obyčejné sklo, což je vlastně syntetický křišťál,“ vysvětluje žák čtvrtého ročníku oboru výtvarné zpracování skla a světelných objektů.
Na druhé straně planety se skupina mladých brusičů zdokonalovala čtyři týdny, školní prostředí milionového čínského města Donghai však podle Bulanta poznali jen minimálně.
„První týden jsme zažili oslavy 70. výročí založení Čínské lidové republiky, takže jsme místo školy procházeli město, které je i přes vysoký počet obyvatel velké sotva jako České Budějovice. Zbylé tři týdny jsme trávili prakticky jenom v dílně, kterou škola vyhradila jen pro nás,“ popisuje Bulant.
Největším překvapením pro něho byl program čínských středoškoláků, kteří v obrovských areálech tráví téměř celý den.
„Oni jsou tam snad pořád. Už v šest ráno jsem viděl skupinky studentů hrát u školy basketbal a domů chodí až před osmou večer. Zajímavá je také přestávka v deset hodin, kdy se všichni seřadí a pak pět tisíc dětí běhá deset minut po školním areálu s vlaječkami podle svých tříd. K tomu jim z tlampačů hraje hudba,“ podivuje se.
Domluva byla hodně složitá, pomáhal mobilní překladač
Zarazil ho i způsob, jakým se mladí Číňané dorozumívají se zahraničními návštěvníky. „Jinak než přes mobilní překladač jsme se s nimi nedomluvili. Nikdo z nich neumí anglicky,“ líčí Bulant a dodává, že komunikace vázne i směrem ven ze země. Světově rozšířené sociální sítě tam nefungují a cena hovorů se šplhá do astronomických částek.
„Ozýval jsem se domů jen v nejnutnějších případech, ale i tak jsem utratil za SMS dva tisíce korun. I přesto bych se chtěl do Číny ještě někdy vrátit, jen určitě ne na vlastní pěst,“ má jasno Bulant, který se společně s třeboňskými spolužáky měl na jih Čech vrátit i se skupinou několika čínských studentů, kteří se zde měli na oplátku učit zpracovávat české sklo.
„Jenže to se muselo odložit. Když jsem se bavil s naším čínským mistrem, říkal, že to nyní mají zakázané, což asi mohlo souviset i s roztržkou Prahy s Pekingem. Abych řekl pravdu, trochu jsme se kvůli vyhrocené situaci obávali, jestli se dostaneme domů,“ přiznává Bulant, jenž se k broušení skla dostal shodou náhod.
„Ještě v deváté třídě jsem nevěděl, co chci dělat. Naštěstí nás na výtvarné výchově navštívil můj současný mistr s tím, jestli si někdo nechceme vyzkoušet opracovat vinutý korálek. Všichni se ale styděli, tak jsem to zkusil a mistr mě pak podezříval, že už jsem něco podobného dřív dělal,“ říká se smíchem maturant. Nejčastěji pracuje s vázami, na nichž pomocí brusky vytváří různé dekorace.
I když krátce po začátku tisíciletí ukončila činnost řada skláren v republice, včetně podniku v nedalekém Chlumu u Třeboně, o svou budoucnost se Bulant nebojí.
„Škola má navázanou spolupráci se sklárnou Rückl v Nižboru, kam jezdíme na praxi. Řada starších brusičů jim odchází do důchodu a stroje naši výrobu nahradit nedokážou. Obecně jsou podobné profese opět velmi žádané a brusičů je nedostatek,“ vysvětluje.
