Stojím na terase na skále u Vltavy. Před 103 lety pózovala na stejném místě nahá mladá dívka. Pozoroval ji malíř s naježenými vlasy a vyzývavým pohledem. Za několik dní ho ctnostní obyvatelé Českého Krumlova vyhostili pro nemravnost. Jmenoval se Egon Schiele a dnes ho miluje celý svět.
Slavný expresionista žil od května do začátku srpna roku 1911 v zahradním domečku u řeky. Na čtyři dny jsem se v něj proměnil i já.
Pondělí ráno. Od Linecké ulice přicházím ke stráni s terasami. Po levé straně proudí Vltava. Najednou se mi zjeví červený domeček s mansardovou střechou. První, co mě napadá, je až meditativní klid. Slyším hučení jezu, vykukuje slunce, listí šustí ve vzrostlých stromech. Ticho.
Ateliérem, kde Schiele žil se sedmnáctiletou milenkou a bývalou modelkou Gustava Klimta Wally Neuzilovou, mě provádí Artur Magrot. Spolu s Alessandrou Svatek tvoří italsko-českou uměleckou dvojici Áčka. V domku pobývali a tvořili celý prosinec.
Opravený ateliér má totiž v pronájmu od města Egon Schiele Art Centrum. Přes zimu se v něm střídají umělci, v květnu se do něj podívají první návštěvníci. Uvidí stejné vybavení jako za Schieleho pobytu i výtvory umělců.
Magrot vypráví, jak chodil do polorozpadlého domku kouřit se spolužáky ze střední uměleckoprůmyslové školy, která sídlí naproti.
Roman Týc chtěl ukrýt vzkaz
Zabydluji se. Pověsím bundu na repliku malířského stojanu, usedám na kopii židle podle Schieleho návrhu. Rozhlížím se po nově vymalovaných zdech, které Schiele hned po nastěhování pokreslil návrhy obrazů. Vše je do puntíku vyladěné, od historických vypínačů až po stínítka.
I když se cítím jak v období secese, klíčové je pro mě rozběhnout wifi síť s názvem Egon a navázat kontakt s redakcí. Každý den budu posílat průběžné zápisky a psát i běžné zpravodajské články.
Volám Romanu Týcovi, který ateliér obýval měsíc přede mnou. "Škoda, že jsem nevěděl, kdy přijedete, mohl jsem vám ukrýt tajný vzkaz," směje se a s nadšením mi vypráví, jak se v domečku po dlouhé době zamiloval.
Otevřeným okénkem zaregistruji první živou duši na louce pod domkem. Na dopravním hřišti je maminka s malým chlapcem. Vysvětluje mu, jak se přechází. Chlapec nechápe, matka je z toho dost nervózní.
Dopisuji první krátkou reportáž a konečně okouším kouzlo teras. Sluníčko příjemně hřeje, hřiště začínají zaplňovat děti s koloběžkami. "Dobrý den, pane, vy jste malíř?" volá na mě jeden z kluků. "Ne, novinář." "A co tam děláte?" "Píšu články." "A proč?" "Aby se lidé dozvěděli, co je tady v Krumlově nového." "Aha, tak na shledanou," šlápne do koloběžky.
Připomíná mi to Schieleho dopis příteli Arthuru Roesslerovi. "Pro děti jsem pánbůh malíř, protože se procházím po zahradě v té své haleně, kreslím děti i staré ženy, svraštělé tváře, blázny..." psal v květnu 1911.
Mám první návštěvu, přichází Honza, spoluhráč z kapely a učitel z protější uměleckoprůmyslové školy. Přivádí s sebou i jednoho výtvarníka. Ten tvrdí, že před časem koupil v antiku malý akt dívky. Věří, že by to mohl být raný Schiele.
Horko, zvuky, podivné sny
Vyrážím do města. Tedy, spíš do vesnice. Začátkem března Krumlov rozhodně není tím turistickým centrem, jak ho všichni znají. Cestou z domku se zdravím s lidmi jako na vsi a blíž k náměstí se ulice postupně úplně vylidňují. Potkávám jen bezdomovce - "svraštělé blázny" a pár místních. Restaurace jsou vesměs prázdné. Když se vracím mrtvými ulicemi, říkám si, že kdyby mě někdo praštil, najdou mě až ráno.
V noci toho moc nenaspím. Budí mě horko, různé zvuky, podivné sny. Schiele se však nezjevuje. Při vstávání si připadám jako Jára Cimrman ležící, spící.
Druhý den dopoledne se setkávám s místním malířem Ivanem Strakou. Vypráví, jak v mládí s kamarády hltali Schieleho odvážné erotické akty. Jde se se mnou podívat do domečku.
Za chvíli přichází i fotografka ženských aktů Tereza z Davle a umělec Maty Dio, kteří v Krumlově žijí. Svérázná trojka klábosí na terase a představuje si, co zde Schiele všechno prováděl. "Nedávno jsem tu fotila jednu modelku před růžovým keřem," líčí Tereza z Davle.
Egon Schiele zanechal stopu ale nejen v domku u Vltavy. Přicházím k ulici Parkán, kde se narodila jeho matka. Několik měsíců pobýval se dvěma přáteli v roce 1910 i v sousední Masné ulici. Spoustu času trávil v Café Fink na rohu Latránu a Pivovarské ulice.
Místní provokoval hlasitými poznámkami o maloměšťácké společnosti a bez ostychu si dával nohy na stůl. Když se objevily mladé dívky, s oblibou volal: Pane vrchní, přineste dámám židle! Snažil se potencionální modelky aktů přimět, aby zůstaly, ale ne vždy úspěšně. Když tam byl sám, kreslil prý na pivní tácky nemravné obrázky. Dnes je tam Pizzerie Latrán.
Městem prochází masopust a centrum na pár hodin ožívá. O tom, že Krumlov už dnes není prudérním městem, svědčí i čerstvě vyvěšená ukrajinská vlajka na radnici.
Ve středu mám v domečku několik nečekaných návštěv. Po obědě zvoní spisovatel Jan Cempírek, který se proslavil mystifikací s knihou Bílej kůň, žlutej drak pod vietnamským pseudonymem Lan Pham Thi.
"Vypadáš jako pan Kotrč z velkého domu z večerníčku," volá na mě, když vykouknu z okna.
Stráví u mě půl hodiny. "Právě jsem dokončil novou knihu. Téma je trochu schieleovské. Patnáctiletý kluk začne jako maturitní práci fotit pravidelně svou kamarádku. Nakonec mu to vydrží dalších 27 let," líčí. Trvalo mu dlouho, než domeček našel. Místní o něm zatím ani moc nevědí.
Egon Schiele a Český KrumlovEgon Schiele (1890-1918) miloval Český Krumlov od dětství. Pocházela odtud jeho matka Marie Soukupová. Egon sem jezdil na návštěvy za příbuznými a v období studia na Akademii ve Vídni trávil v Krumlově prázdniny. Už v roce 1906 zde namaloval svůj první obraz na zdejší motiv - Budějovická brána v Krumlově. Unaven velkoměstskou Vídní přesídlil roku 1910 do Masné ulice v Krumlově. V té době už měl vlastní umělecký rukopis vycházející ze secese a ovlivněný expresionismem. Žil tam se dvěma stejně smýšlejícími kolegy a tvořil zásadní motivy města. Chtěl se v Krumlově usadit natrvalo. Na zimu odjíždel do Vídně. V květnu se vrátil s milenkou Wally Neuzilovou a obývali spolu na pár měsíců zahradní domek ve skále u Vltavy. Místní však pobuřoval jeho životní styl, volnomyšlenkářské názory a především to, že kreslil akty krumlovských dívek. Na počátku srpna byl nucený město opustit. Vracel se už jen krátkodobě. Roku 1918 umírá na španělskou chřipku. |
Cempírka střídá Českokrumlovská televize, která o mém pobytu točí reportáž. Potom vrznou vrátka a za dveřmi se směje Japonec s fotoaparátem. "This is the House of Egon Schiele?" ptá se a nakukuje dovnitř.
Provádím ho a snažím se anglicky popsat historii domku. Líčí mi, jak zejména mladí Japonci Schieleho milují. Fascinuje je jeho dílo a krátký život, během kterého stihl to, co by někdo nezvládl za sto let.
Schiele žil bez elektřiny
V domečku mám na rozdíl od Schieleho s Wally kompletní zázemí. Oni žili bez elektřiny, vody a odpadu, zahřála je láska. Schiele stejně většinu času trávil v ulicích nebo na terasách, kde kreslil akty místních dívek. Až do osudného dne na konci července 1911, kdy sousedka uviděla nahou slečnu, jak stojí malíři modelem. Vypukl skandál a za pár dní Schiele s Wally putovali zpět do Rakouska.
Můj tichý pobyt oživují hlavně děti na louce. Žádná Wally se nezjevuje. Podvečer věnuji prohlídce míst v zámeckém areálu, odkud měl Schiele nejlepší výhled na město a pořídil tam třeba proslulé Mrtvé město. Domy už mají novější střechy, pár jich však vypadá jako za Schieleho doby.
Artur Magrot a Alessandra Svatek mě večer zavádějí do jednoho rockového baru, kde poznávám místní undergroundový život. Přichází i výtvarný kritik Radek Wohlmuth, který žije v Krumlově třetím rokem. Trojice mimo jiné beseduje o fenoménu krumlovského street artu. Má o něm vyjít dokonce kniha.
Poslední den věnuji především psaní článků. Dochází mi, jak skvělý tah byl od Egon Schiele Art Centra oživit ateliér různými lidmi a neudělat z něj jen malý skanzen. V domečku se tak po dlouhých letech konečně znovu zabydlely múzy, výtvarná díla a všudypřítomného ducha umění snad ucítí za pár týdnů i běžní turisté. A když ne, mohou si aspoň vypít kávu na prosluněné terase.
