„Rakovinu jsme v rodině nikdy neměli, nebylo to moje téma. Když se mě někdo zeptal, jestli si sama vyšetřuji prsa, nechápala jsem proč. Myslela jsem, že kojení je dostatečná prevence,“ vypráví 39letá fyzioterapeutka z Borovan na Českobudějovicku. Stejnou diagnózu jako ona si ročně vyslechne více než sedm tisíc Češek.
V jaké jste byla situaci, když jste se poprvé dozvěděla, že jste nemocná?
Celé to začalo v době, kdy jsme měla dvě malé děti. Synovi bylo osmnáct měsíců, dceři tři roky. Bylo to hodně náročné období, kdy jsem neměla čas pro sebe. Jela jsem na 200 procent a věděla, že to není dobré. Říkala jsem si, že z toho určitě onemocním.
Kdy vás to dohnalo?
V létě 2016 jsem si v podpaží nahmatala bulku. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být něco vážného. Mamka na mě ale apelovala, ať jdu k doktorovi. Řešila jsem to hned další den. Čekala jsem, že bulku vyříznou a bude to v pohodě. Dostala jsem žádanku na ultrazvuk a vzali mě hned. Ten moment mi asi zachránil život. Následovala biopsie, kde jsem začala tušit, že to asi nebude jen tak. Ten den jsem navíc měla narozeniny. S manželem jsme měli jít na večeři a já se viděla, že to jsou poslední dny mého života. S partou kamarádů jsme odjeli na dovolenou. Za týden jsem se dozvěděla výsledky.
Důležité je chovat se k té ženě normálně, nelitovat ji. Podpořit ji, nabídnout konkrétní pomoc.
