Nebe je jako vymetené, sluníčko si už zase hraje na léto a ticho narušují jen vůněmi zpitomělé včely svým bzučením. Taková jihočeská pohoda. Vydrží ale už jen pár minut, za chvilku do Vojenského prostoru Boletice, kam mě na likvidování nalezené válečné munice pozval ředitel Pyrotechnické služby Policie ČR Michal Dlouhý, přijíždí auto s jihočeskými pyrotechniky.
"Ostatní jedou za námi," hlásí šéf českobudějovické expozitury Pyrotechnické služby Pavel Zikmund. Ničit se bude munice československé, německé a ruské provenience, která se našla v jižních Čechách a na jižní Moravě. Netrvá dlouho a malý konvoj aut s nápisem pyrotechnik nebo oranžovou nálepkou Explosiv zastaví těsně u nás, z vozů vyskáče asi dvacet chlapů a bouřlivě se vítají. "To jsou pyrotechnici z našich pracovišť po celé republice," vysvětluje mi Michal Dlouhý a zdraví se s kolegy z Brna. "My jsme vzali tak půlku toho, co máme. Víc jsme neuvezli," oznamují Brňané.
Chlapi, sjedeme dolů k jámám
Pak se ozve autoritativní hlas: "Tak chlapi, sjedeme dolů k jámám, nejdřív pojedou auta s municí, za nimi pomalu ostatní." Jámy jsou od nás jen asi tři sta metrů, tak jdeme s ředitelem pěšky. "Dávejte pozor, na co šlapete, kolega si nedávno o střepinu prořízl podrážku," upozorňuje mě.
Pyrotechnici už začali vykládat munici z aut a rozdělovat ji na šest skupin. Za chvíli to kolem vypadá jak ve sběrně železného šrotu, některé střely jsou tak zrezivělé a zdeformované, že by laik ani nečekal, jak moc jsou nebezpečné. Muži pak všechno roznesou k šesti asi dva metry hlubokým jámám. Docela se nadřou, i ruční granát, který mi dají potěžkat, odhadem váží asi dvě kila, přitom není nijak velký. Ten dělostřelecký je o dost větší a také mnohem těžší, je vidět, že i jim se pronese. "Granát ráže 150 nebo 152, což jsou ty největší, váží kolem 40 kilogramů. Celkem zničíme 149 kusů dělostřelecké munice, jako jsou protipancéřové střely nebo dělostřelecké miny, a padesát kilogramů pěchotní, což jsou náboje do ručních zbraní a ruční a protitankové granáty," vysvětluje Pavel Zikmund.
Granáty postaví na špičku
Pyrotechnici popadnou lopaty (to je mimochodem nejčastější nářadí, se kterým jsem je během celého dne viděla), někteří z nich slezou do jam a upravují dno, aby tam mohli munici naskládat. Většinou je jedno, jakým způsobem bude srovnaná, ale třeba protipancéřové granáty se do jámy stavějí na špičku tak, aby odpalovací zařízení bylo nahoře.
"Na dno střely se zapalovačem, které je nyní otočené nahoru, přiložíme výbušninu a pak odpálíme. Výhodou je, že tělo granátu se nerozletí do stran, ale zaboří se do hloubky," vysvětluje jihočeský pyrotechnik Ladislav Černoch. Dva jeho kolegové zatím připravují zápalné šňůry. "Nejdřív musíme změřit, za jak dlouho uhoří metr zápalnice. Protože chceme, aby hořela devět minut, musíme si spočítat, jak dlouhou šňůru potřebujeme," popisuje Miroslav Kábrt.
Pyrotechnik ukládá trinitrotoluen. Balení připomíná typické mýdlo s jelenem.
Na některou munici se rovnou rozloží výbušnina, v tomto případě trinitrotoluen (zkráceně tritol) vypadá jako... úplně jako balení mýdla s jelenem, do balíčku se zastrčí rozbuška, od níž vede zápalná šňůra. Navrch se zakryje sypkým tritolem a zahrne zeminou. Drobnou munici pyrotechnici "jen" prosypou tritolem a zahrnou hlínou, na tu největší použijí ještě plastickou trhavinu, v tomto případě semtex. Odloupnu si kousek tmavě šedé hmoty, je měkká a tvárná a je cítit po asfaltu. "Teď ale nechoďte na letiště," žertuje jeden z mužů.
Semtex je bezpečný
Semtex mají pyrotechnici rádi. "Na rozdíl od 'domácích výrobků' je bezpečný, víme, co od něj čekat," říká. Na řadu přijdou opět lopaty, evidentně je to oblíbený nástroj nejen k práci, ale i k vzájemnému popichování. "Tu máš, ať se máš o co opřít a neupadneš nám. A měl by ses tak nechat vyfotit," pošťuchují postávajícího kolegu.
Veškerá munice už je nakrytá hlínou a z každé jámy vedou dvě zápalnice. Důvod je jednoduchý - kdyby jedna selhala, druhá ji nahradí. "Nedávno se nám stalo, že nezafungovala ani jedna. Pak se musí asi půlhodiny počkat a potom se jde pyrotechnik podívat, co se stalo. Musí opatrně odhrabat zeminu a použít nové zápalné šňůry," objasňuje Ladislav Černoch.
Zbývá už jen odpálit
Všech šest jam je připraveno. "Teď všichni kromě odpalovačů odjedou nahoru, zůstanou tady dvě nastartovaná auta." Výbuchy budeme sledovat z asi kilometrové vzdálenosti. Po několika hodinách namáhavé práce na sluníčku pyrotechnici uvítají stín, uvelebí se v trávě, někteří jen tak odpočívají, další svačí nebo si povídají s kolegy. Pak dorazí dva služební vozy Škoda Yeti. "Minuta do výbuchu!" ozve se. Vůbec nevím, jak velkou "pecku" mám čekat. "Půl minuty do výbuchu!"
Po explozi trhaviny v Boleticích.
A pak to přijde: rána, až sebou trochu trhnu, pak se nad stromy objeví kouř a trochu je cítit tlaková vlna. Za okamžik následuje druhý výbuch. A v odstupu několika desítek vteřin další čtyři. I když se to z kilometrové vzdálenosti nezdá, exploze byly pořádné, u jam je "zoráno". Pyrotechnici se opět chopí lopat (pokolikáte dnes už?) a hledají v jámách zbytky munice, aby měli jistotu, že všechno takzvaně odešlo. Podávají mi kousek střepiny, je ještě horká a pěkně ostrá. A překvapivě těžká. Protentokrát je hotovo, ale letos se tady určitě nesešli naposledy, likvidovat munici jezdí pyrotechnici zhruba šestkrát do roka.
