Jihočeské nemocnice v posledních letech získávají jedno ocenění za druhým. Čím si to vysvětlujete? Jsou o tolik lepší než v jiných krajích, nebo jsou jen silné v kritériích, která se hodnotí?
Naší výhodou je holding Jihočeské nemocnice, který je zastřešující a servisní organizací. Po Česku je takových holdingů víc, není to čistě naše specifikum. U nás se ale důsledně dodržují nastavená pravidla. Když se společně nakupují léky, musí je lékaři předepisovat a nabízet. Jinak je to k ničemu. Druhou věcí, která jinde nefunguje, jsou společná vyjednávání se zdravotními pojišťovnami. Když má nějaká nemocnice problém, s podpisem smlouvy se počká až na tu poslední nemocnici. Takže naše pozice je mnohem silnější. Do jisté míry platí heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho.
To skutečně jinde nefunguje?
Ne. Je toho ale víc. My jsme teoreticky přímým konkurentem nemocnice v Písku. Ta je odtud kousek. My se nepřetahujeme, ale spolupracujeme. Oni zachovali ortopedii, urologii a infekční lékařství, což jsme my zrušili, a naopak my jsme zachovali kožní, plicní a oční, což skončilo v Písku. Výhodou jižních Čech je i to, že máme v každém okrese nemocnici a uprostřed je ta budějovická, která má velikost fakultní. V jiných krajích jsou centrální nemocnice státní, takže spolupráce není na takové úrovni.
Vy jste ve strakonické nemocnici v podstatě celý život...
Jsem takové špitální dítě. Moje maminka byla dětská lékařka a táta byl neurolog. Vzhledem k tomu, že pořád sloužili, tak já jsem tu byl samozřejmě taky. A navíc jsem se tu i narodil. Jako malý kluk jsem si tu hrával, znal jsem tu všechny skrýše a chodby. Pak jsem tu pracoval jako gymnazista o prázdninách jako zřízenec a pak jsem se sem po škole vrátil jako dětský lékař.
Tomáš FialaNarodil se 25. března 1957 ve Strakonicích. Zde absolvoval základní školu a gymnázium, poté Fakultu dětského lékařství na Univerzitě Karlově. V roce 1983 nastoupil ve strakonické nemocnici. A je tu dodnes. V roce 1997 se stal náměstkem ředitele a od roku 2003 nemocnici řídí. Ta má 540 zaměstnanců, z toho stovku doktorů. Každoročně se tu narodí například 700 až 800 dětí, lékaři ambulantně ošetří 140 tisíc pacientů. Tomáš Fiala je zároveň místopředsedou asociace českých a moravských nemocnic. Je ženatý, má čtyři děti a už čtyři vnoučata. Jeho velkým koníčkem je sport – hlavně tenis, pak lyžování, cyklistika. |
Posledních 12 let jste ředitelem nemocnice. Nechybí vám bílý plášť?
Trochu ano, ale medicína jde hrozně rychle dopředu, není to tak, že bych mohl jít a ordinovat. Já jsem byl navíc specialista v dětské intenzivní péči, což se ukázalo jako ne úplně perspektivní. Protože jsem měl léčit závažná dětská onemocnění. Těch ale v 90. letech v okresních nemocnicích, na rozdíl od těch ještě závažnějších, která se léčí ve velkých špitálech, výrazně ubylo. Začaly totiž nové postupy, nové léky s lepším, déletrvajícím účinkem, lepší péče v terénu. Já jsem už neměl tolik práce. Tak jsem se postupně začal víc věnovat managementu. Nejdříve jako náměstek a od roku 2003 jako ředitel.
Je podle vás lepší, když nemocnici vede původem lékař než ekonom?
V okresní nemocnici dle mého názoru ano. Je to svým způsobem stále menší zařízení, které člověk dobře zná a dokáže různě skládat. Ve fakultní nemocnici, která má 2 500 zaměstnanců, už by to asi tak dobře nešlo.
Vy jste se stal ředitelem v situaci, kdy byla nemocnice silně zadlužená. Jak obtížné bylo naskočit do takové pozice a rovnou v roli krizového manažera?
Tak to v životě prostě bývá. Už jsem to tu znal a věděl jsem, že ta nepopulární opatření je třeba udělat hned. Já jsem byl náměstek léčebné péče, kopal jsem za doktory. A jako ředitel jsem jim musel sáhnout na výplaty. Nebylo to jednoduché, to nezastírám. Důležité bylo, že tu vydrželi klíčoví zdravotničtí i nezdravotničtí zaměstnanci. Ti všichni si zaslouží velký dík.
Co všechno se muselo měnit po vašem nástupu?
Byla tu určitá přezaměstnanost, propouštěli jsme asi 25 lidí. Hlavně jsme zásadně upravovali provoz celé nemocnice. Na ploše 9,5 hektaru jsme měli 18 pavilonů. Postupně jsme čtyři z nich opustili a pronajali je jiným organizacím působícím ve zdravotnictví. A u dalšího to máme v plánu. Péči centralizujeme. Měli jsme dvě operační centra, což nebylo efektivní. Sloučili jsme je v jedno, takže místo sedmi sálů máme čtyři a přitom efektivita je vyšší.
Strakonická nemocnice prošla v poslední době řadou rekonstrukcí. Kolik se sem investovalo?
Okolo 900 milionů korun za dobu, co jsem ředitelem. Dělala se rekonstrukce stravovacího provozu, tepelného hospodářství, budovy chirurgie za 400 milionů korun a také jsme zateplovali 12 budov. Poslední byla centralizace operačních sálů předloni za 200 milionů. Bylo toho opravdu hodně, často to tu bylo jedno velké staveniště. Naštěstí už je to všechno za námi. Zbývá jen přestěhovat oddělení následné péče.
Moderní budovy a vybavení jsou jedna věc. Řada lidí ale není úplně spokojená se vstřícností personálu ve zdravotnictví. Máte stejný pocit?
Ano, to je věc, na kterou se chceme soustředit. Nejdřív bylo třeba zajistit ekonomiku nemocnice, pak v těsné spolupráci s Jihočeským krajem modernizovat budovy a nyní je hlavním úkolem personál. Když jsou stížnosti, z 90 a více procent jsou na komunikaci. Není to na poskytovanou péči, ale na to, že zdravotnický pracovník je třeba v presu, neumí, nechce, nebo nemůže s pacientem správně mluvit, není dost empatický.
Ve zdravotnictví je obecně problém s nedostatkem lékařů a sester. Myslíte, že úspěchy jihočeských nemocnic sem mohou kvalifikovaný personál přilákat?
Myslím, že snad ano. I se tak děje. Obecně se ví, že v jižních Čechách se dělá dobrá medicína. Je pravda, že najít doktora je těžké, protože nejsou. Z fakult jich vychází málo a řada z nich jde rovnou do zahraničí. Snad ještě větší problém je se zdravotními sestrami. Ty prostě nepřicházejí. Problém je podle mého ve školství. Dříve se sestra vzdělávala čtyři roky. Dnes je z ní jen asistentka, která na kompetence sestry potřebuje ještě tři roky. Jako bakalářky mívají kvalifikaci vysokoškolskou a jdou do firem, do byznysu, a nikoliv do nemocnic. Nemají moc zájem.
