Karina Havlů se smíchem tvrdí, že bydlí v kufru. A hned vysvětluje důvod. "V roce 1985 jsme s manželem Igorem emigrovali do Itálie a začali žít kousek od Říma. O pět let později už jsme se mohli bez obav vrátit do Prahy, kde jsem vyrůstala a studovala. A když jsme začali kvůli restituované sladovně žít i v Táboře, některé věci už ani nevybaluji a kufr má své trvalé místo u postele," přiznává energická kudrnatá žena.
"Sběrný tábor pro utečence byl u Říma. Ocitli jsme se tam na rok v začarovaném kruhu. Dokud jsme neměli italské doklady, nemohli jsme dostat práci. Ty jsme ale zase bez práce neměli šanci získat. Teprve až změnili Italové zákon, mohli jsme z lágru ven. Tahle atmosféra mi určitě na zdraví nepřidala a skončila jsem v nemocnici - onemocněla jsem rakovinou lymfatických uzlin. Byli tu ale skvělí odborníci a já se uzdravila. Určitě mi pomohla i dobrá nálada. Myslím, že si tam dodnes pamatují, jak jsem doktory během jejich noční služby chodila holohlavá po chemoterapiích s upířími zuby a černým pláštěm strašit."
Když po téměř roce opouštěla nemocnici, kde ovšem po celou dobu měla péči zdarma, začala chodit do knihoven hledat informace, jak nemoc zahnat natrvalo. "Objevila jsem makrobiotiku, začala jsem se jinak stravovat a po návratu do Čech jsem napsala na popud Igorovy sestry první kuchařku. Byla úspěšná, dokonce ji přeložili i do litevštiny. A tak začala moje kariéra autorky kuchařských knížek," naznačuje Havlů cestu, kterou se vydala.
Kuchařka k remosce přišla vhod i Angličankám
Vždycky vycházela z vlastních zkušeností. "Třeba ta moje nejúspěšnější Vaříme v remosce měla základ v mých kuchařských začátcích. Remoska byla snad v každé české domácnosti a já díky ní začala konečně úspěšně péct i nedusivé moučníky, které má rád můj muž. Pár receptů přidaly moje i Igorova maminka, známí a mohla jsem začít psát. Pak se mi z Anglie ozvala Milena Grenfell-Bainesová, která si v Čechách koupila remosku a k ní i moji kuchařku. Přeložila ji, přidala své recepty a Angličankám kromě od nás dovážených remosek mohla nabídnout i rady, jak v nich vařit a péct," říká. Remoskové kuchařky se v Anglii prodalo 40 tisíc výtisků a v Čechách už vyšla ve 4. vydání.
"V Táboře máme u bytu ve sladovně takovou malou zahrádku, tam pěstuju mangold a cukety. Trhám je maličké, dají se tak jíst dokonce syrové. Květy cuket taky smažím v těstíčku nebo plním lučinou s bylinkami. Je to vynikající k vínu," prozrazuje Havlů s tím, že s manželem v Čechách pomáhají šířit myšlenky mezinárodního hnutí Slowfood, což je opak oněch fastfoodů, kde člověk něco zhltne, a ani pořádně neví, co jí.
Její současná pracovní kariéra je zaměřena především na překlady. Její jméno proto najdete třeba u životopisu Claudie Cardinalové, Sophie Lorenové nebo autobiografie Toma Hankse. "Už víc jak osm let Jana Paulová s Pavlem Zedníčkem hrají v mém překladu divadelní hru Bez předsudků. Humorné je, že zatímco v Itálii ji znají diváci pod názvem Orgasmus bez předsudků, u nás to neprošlo," dodává se smíchem.
Před časem přeložila také hru o neapolské mafii zvané Camorra. Jejího autora, italského novináře Roberta Saviana, musí chránit kvůli zveřejněným pravým jménům policie. "Je to hodně drsné. Možná i proto po ní zatím žádné divadlo nesáhlo," říká Karina Havlů.
