Poprvé zřejmě ale nejvíc šokoval svou libereckou babičku, za níž přijel o prázdninách v 9. třídě na kole. Trasu od českokrumlovského bytu zvládl za jeden den.
"V Praze jsem si ale musel koupit pytel vaty a dát ho na sedlo, protože jsem měl zadek úplně na maděru," přiznává s tím, že extrémní nasazení ho vždycky přitahovalo. "Měl jsem vždycky chuť dělat blbosti," směje se Přívratský, který je zvyklý jít do všeho naplno.
"Když jsem jako středoškolák začal hrát v Krumlově basketbal, potřeboval jsem si zlepšit kondičku. Začal jsem tedy denně běhat na Kleť a postupně se tenhle zvyk změnil doslova v drogu. Běhání jsem propadl tak, že v roce 1976 jsem si troufl na 25kilometrový závod na Hluboké. Čas byl dobrý, takže jsem se postupně z basketbalisty měnil v běžce. Ale sprinty mě nebraly. Chtěl jsem uběhnout sto kilometrů. Zašel jsem si pro radu za jihočeským maratoncem Jindrou Čistotou. Ten mě ale vyprovodil se slovy, že mám přijít za 10 let a mezitím nechat tělo, aby si na takové zátěže zvykalo," vzpomíná muž, který se skutečně stal ultramaratoncem.
Zdeněk Přívratský (59 let)Narodil se pod Ještědem, ale jako šestiměsíční miminko po přestěhování do Českého Krumlova už podnikal s rodiči v kočárku první cesty na Kleť. Nejvyšší hora Blanského lesa ho přitahuje dodnes. Běhal z bytu v Českém Krumlově denně na vrchol, aby si zlepšil kondici pro basketbal, pak tady trénoval na všechny maratony i ultramaratony. Kvůli pobolívajícím kolenům před pár lety pověsil běžecké boty na hřebík a na Kleť jezdí na horském kole. Před devíti lety s kamarády a příznivci výstupů založil Svobodnou společnost Kokosi na Kleti. Vystudoval na budějovické pedagogické fakultě zeměpis a tělocvik a až do roku 1994 učil děti na krumlovské ZŠ Za Nádražím lásce k volejbalu i ostatním druhům sportu. Pak šéfoval městské Nadaci tělesné kultury a sportu, později změněné na PRO-SPORT o. p. s. Teď má ve společnosti Swietelsky stavební na starosti sportovní stavby. Je podruhé ženatý, s manželkou Martou a dcerou Annou (10) žije v Dolním Třeboníně. Díky dcerám Pavle (33) a Haně (30) je pyšným dvojnásobným dědečkem. |
Když totiž zvládl zaběhnout 100 kilometrů za sedm a půl hodiny, vytyčil si další cíle. Například účast na nejextrémnějším a nejtěžším etapovém závodě světa - Marathon des Sables v Maroku. Na Saharu vyrazil v 90. letech hned čtyřikrát.
"Tenhle pouštní maraton je sedmidenní a všechno potřebné si člověk nese v batohu s sebou. Od pořadatelů dostane jen vodu. Na startu mu zkontrolují, jestli má povinnou výbavu, což je spacák, světlice, slané tablety a stravu v patřičné kalorické hodnotě, a jde na trať. Běží se kamenitou i písčitou pouští. Když člověk přijme nějakou pomoc, je za to časová penalizace. Orientuješ se podle busoly. Jednou bylo 55 stupňů a já doslova padnul na hubu v korytě jedné vyschlé řeky. Myslel jsem, že snad umřu, jak mi bylo blbě. Běžel okolo další blázen jako já a povídá, abych se zvednul, a tak jsem poklusával a najednou se tělo samo dá do pohybu, zregeneruje se a pak je cíl," přibližuje Zdeněk Přívratský krušné chvíle, které při závodě zažil.
Zklamal ho nový vak na vodu
Poprvé byl 39. z 500 běžců, podruhé už 29. a při třetím startu 21. Protože ale nic neumí dělat polovičatě, toužil se dostat mezi elitní dvacítku. I proto se přihlásil i počtvrté.
"Vychytal jsem postupně stravu, opustil tyčinky, kterým říkám moduritové, odkoukal od profíků jejich instantní nudlové polévky, kaše a taky jsem měl slaninu. Vždycky jsem si ukrojil pláteček, nalepil na patro a jazykem vychutnával. Vyzbrojený novým camelbakem na vodu jsem stál na startu připravený nezklamat své kamarády a známé, kteří mi pomohli dát dohromady potřebných 120 tisíc korun na startovné a cestu," vypráví.
Přívratský tvrdí, že kromě kondice je důležitá i psychická odolnost, takže to chtěl dokázat. Jenže v jedné z etap ucítil, že mu něco mokrého teče po noze, a zjistil, že je to voda z nového vaku.
"Bez ní jsem byl hotový. Ještě jsem se domotal do občerstvovací stanice, ale tam už mě rovnou napojili na infuze. Mysleli, že to zabalím, ale to mě neznali. Těch osm zbývajících kilometrů do cíle jsem spíš odkráčel a chtělo se mi hrozně brečet. Kamarád z Polska mi uvařil z mých zásob polévku a já ráno zase stál na startu té nejdelší etapy," líčí emotivně Přívratský momenty, které zažíval. Navzdory tomu doběhl ten den druhý. Hodinová penalizace za přijatou pomoc a dvouhodinové zdržení na kapačkách ho však odsunuly až na celkové 52. místo. Jinak by doběhl 17.
"Žádná kdyby ve sportu ani v životě neexistují. Když jsem po povodních v roce 2002 skončil na tři měsíce v nemocnici, taky jsem si mohl říkat, že kdybych věnoval větší pozornost škrábnutí na noze, nemusel jsem z té špíny při odklízení následků velké vody dostat boreliózu," konstatuje věcně. Dokázal se nakonec poprat s nemocí i s dalšími výzvami, které před ním byly.
Staví hřiště po celé republice
Nejprve totiž opustil učitelské povolání, které ho bavilo, a šel pomáhat krumlovskému sportu v městské nadaci. Když před pár lety dostal nabídku podílet se na budování sportovišť po celé republice, uchopil i tuhle příležitost.
"Mám radost, když někde vznikne nové hřiště, ale slyším, bohužel, i stesky tělocvikářů a trenérů, že ubývá dětí, které by měly chuť se na těch sportovištích prohánět," dodává.
Ani on sám kvůli nynějšímu pracovnímu nasazení nemá čas na každodenní výstupy na Kleť, takže nepatří k rekordmanům, kteří se do Knihy výstupů zapíšou za rok 365krát.
"Je ale fantastické, kolik nadšenců se během let zapojilo, už nám nestačí jako dřív jeden sešit na rok," konstatuje Zdeněk Přívratský s tím, že největší radost mu dělá fakt, že opojení Kletí je zkrátka hodně nakažlivé.
