Začalo to rozhodnutím pořídit si ve městě Achalkalaki kolo. To aby překonal dlouhé vzdálenosti v Gruzii a měl víc času na příběhy lidí. Jenže po stovkách kilometrů a zdolaných kopcích se ozvalo koleno.
A od té doby se stal ze známého pěšího poutníka stopař. Cestovatel Ladislav Zibura ale říká, že poutnictví není o způsobu přepravy.
„Pouť má trvat dlouho, člověk na ní má být sám, zažívat nové věci a pozorovat s pokorou okolí. Není propastný rozdíl v tom, jestli se za tím vydává pěšky, nebo stopem. Obojí je spojené s nejistotou,“ líčí 26letý rodák z Českých Budějovic.
Ladislav Zibura (26 let)Narodil se 15. června 1992 v Českých Budějovicích. Během studií na gymnáziu zde pořádal festival Budějovický majáles. Na pěších poutích do Santiaga de Compostela, Říma, Jeruzaléma, Nepálu, Číny či Gruzie už nachodil přes sedm tisíc kilometrů, další tisíce najezdil na kole a stopem. O svých cestách napsal tři knihy, které se staly bestsellery (40 dní pěšky do Jeruzaléma, Pěšky mezi buddhisty a komunisty a Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii). Nyní začal psát novou knížku o cestě stopem po Evropě. Od roku 2015 objíždí republiku s originálními cestovatelskými projekcemi ve stylu stand-up comedy. Nemluví na nich o památkách ani o historii. Líčí jen zábavné detaily nebo příběhy lidí, jež potkal. Vystudoval žurnalistiku a hospodářskou politiku. Působil v Českém rozhlase, pracoval jako copywriter. Žije střídavě v Praze, Brně a Českých Budějovicích. Je svobodný. |
Jako poutník už má v nohách přes sedm tisíc kilometrů. O svých cestách do Jeruzaléma, Číny či Arménie vypráví divákům na stand-up projekcích a vyprodává několik let sály a kina po celé republice. Jeho tři knihy jsou bestsellery.
Stopování si pochvaluje. „Do určité míry je to pro mě znakem dospělosti. Někdy jsem chodil už jen pro chození. Řekl jsem si, že nebudu naplňovat jen to, co ode mě očekávají ostatní lidé. Zařadili si mě jako poutníka, který putuje světem pěšky a vždycky o tom napíše knížku. Chci se rozhodovat podle toho, co mi zrovna připadá jako dobrý nápad. I to dělá moje knihy čtivé. A teď to zase může být díky stopu atraktivnější,“ přemýšlí.
Letos díky stopu objel spoustu evropských zemí od jihu až za polární kruh. „Byla to úžasná příležitost poznat spoustu kultur, které jsou na velice kompaktním území. Trvalo mi to dva měsíce. Člověk může díky stopu být každý den v jiné zemi. Je to nejrozmanitější kontinent světa,“ říká Zibura.
Upozorňuje, že dnes všichni mluví o sjednocené, či rozdělené Evropě. A on chtěl poznat, jaká doopravdy je. „Viděl jsem obrovské kontrasty. Od usměvavých lidí na kolech v Dánsku po nihilisty v Albánii. Uvědomil jsem si, jak je Evropa rozkročená mezi bohatou a chudou. To pochopíte, až když vidíte ten kontrast. Přejel jsem třeba z Moldavska do Srbska a najednou mi i tato země přišla vlastně docela bohatá.“
Tvrdí, že i když se pořád hovoří o globalizaci, tak ta se týká páteřních silnic a velkých měst. „Stačí vyjet na venkov a každá země je jiná. Já jsem žil například v tom, že Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou tři úplně stejné země. Vůbec ne. Jsou úplně jiné. Podobná je jen krajina. Estonci mají špatný vztah s Ruskem, odmítají mluvit rusky, i když to umí. Lotyšsko se k němu zase naopak přiklání,“ vysvětluje.
Podotýká, že si uvědomil, jak Česká republika dnes stojí mezi západem a východem. „Máme v sobě prvky bohatého vyspělého západu, ale v mnohém se naše skeptické uvažování neliší od lidí na Ukrajině nebo v Albánii. Ale oni k tomu mají na rozdíl od nás důvod. Litva mi zase trochu připomínala České Budějovice. Jsou to podobní hobiti, kteří žijí bez spěchu v krásné krajině. Mají pomalý pohodový režim jako obyvatelé Budějovic.“
Za polárním kruhem stopoval ve tři ráno
Jako vždy na svých cestách zažil nespočet příběhů a setkání se zajímavými lidmi. „Jednou mě vzal do auta Estonec, který vyrostl na Sibiři. Jeho rodina se odmítla zúčastnit kolektivizace, tak byla odsunuta na Sibiř. Mluvil americkou angličtinou, protože jediné, co na Sibiři chytali, byl Hlas Ameriky. To je skvělý příběh,“ líčí.
Mile ho překvapilo, že v Evropě se dá pořád bez problémů stopovat. Průměrně čekal dvacet minut, jen jednou stál u krajnice tři hodiny. To ale byl na špatném místě a měl smůlu.
„Za polárním kruhem jsem zkoušel stopovat i ve tři ráno. Byl polární den a mně nešlo spát. Jenže seveřané mají mentálně nastaveno, že je noc, takže jim přišlo zvláštní brát člověka, co jde v noci po silnici a stopuje,“ vypráví.
V těchto dnech začíná psát první řádky své čtvrté knihy. Vychází z deníku, který si celou dobu na cestách zapisuje do malého notebooku. Často však ale použije jen malé procento poznámek.
Nyní je také plný zážitků z Nepálu, kam podnikl měsíční cestu se svými rodiči. „Loni jsme seděli s rodinou s rozbalenými dárky pod vánočním stromkem a já jsem impulzivně řekl, že mám ještě jeden dárek: Ať si vyberou jakékoliv místo na světě a já je tam vezmu na dovolenou. Mamka si vybrala Nepál. Překvapila mě, myslel jsem, že zvolí třeba Řecko. V lednu jsem koupil letenky. Věděl jsem, co nás čeká, trek kolem Annapurny jsem prošel už před dvěma lety,“ říká.
Dodává, že hlavním dárkem byl čas, který měli společně strávit. „Každému, kdo má tuto příležitost a rodiče v takovém zdravotním stavu, aby zvládli nějakou cestu, takové společné dobrodružství doporučuju. Společně se poznají v úplně nových situacích a v novém kontextu. Nikdy jsem nebral rodiče jako kamarády. Potom, co jsme měsíc sdíleli svoje strachy, nepohodlí, dělení o jídlo, tak se to změnilo a stali se z nás parťáci.“
Ladislav Zibura je na cestách neustále po celý rok. Se svými projekcemi jezdí do všech koutů republiky. Přitom to začalo v únoru 2015 docela nevinně. Chtěl jen promítnout kamarádům zážitky z Turecka a Izraele. Dopadlo to tak, že vyprodal kino pro pět set lidí, a už to jelo.
Excentrický blonďák na projekcích nemluví o památkách a dějinách, ale baví publikum historkami o lidech, které na svých cestách potkal. Navíc cestuje bez map, nemá orientační smysl, ztrácí se.
I když to z jeho knih či přednášek tak nevypadá, mívá strach a přistupuje k nebezpečným situacím s respektem. „Skutečné dobrodružství spočívá v tom, že se toho snažíte zažít co nejvíc s co nejmenším rizikem. Nepotřebuju skákat někde na laně z mostu. Když člověk vyhledává extrémy, tak mu běžné zážitky nejsou už pak dobré,“ přemýšlí.
Trému má před každou přednáškou
V hlavní sezoně mívá až pět přednášek týdně. Po skončení se vždy podepisuje dlouhé frontě čtenářů. V publiku najdete studenty, ale i důchodce. Jeho humor nikoho neuráží.
„Nikdy jsem neměl moc rád vulgární, sexistický a hospodský humor. Samozřejmě musím přednášku vždy trochu přizpůsobit místu, kde jsem. Když v Praze udělám vtip o kávě, tak to projde. Nebudu to ale dělat v Měníně u Brna, kde nemají kavárnu. Občas glosuju současné události. Snažím se, aby každý večer byl trochu jiný. Ale samozřejmě se část vyprávění opakuje slovo od slova. Nejdřív improvizuju, pak to ladím a devátá a desátá přednáška už si jsou dost podobné,“ říká.
Podotýká, že trému má pokaždé. Bere ji jako úctu k publiku a vyjádření, že mu na divácích záleží. Největší mívá v rodných Budějovicích, kde pravidelně vyprodává velký sál Metropolu.
Ovlivnil už spoustu lidí, kteří se vydávají podobně jako on na poutě nebo dělají rozhodnutí, ke kterým je inspiroval. „Nedávno mi přišla pohlednice od slečny, se kterou jsem se bavil po jedné z mých přednášek. Vyrazila na pouť do Santiaga, opustila školu, kde ji to nebavilo, místo toho poletí na rok do Ameriky a zkusí to tam. Píše mi hodně lidí a dělá mi to radost. Nechci jim říkat, co mají dělat, jen je inspirovat,“ vysvětluje.
Kdyby ho nějaká politická strana zlanařila na kandidátku, mohl by to být s jeho osobním kouzlem i vlivem velký trumf. Zibura však zatím vstup do politiky odmítá.
„Cením si lidí, kteří to dělají, ale nejsem si jistý, jestli bych měl ve 26 letech chodit do politiky. Člověk by měl být vyzrálý a mít zkušenosti,“ dodává.
A budoucnost? Před lety plánoval přejít pěšky Afriku. To nakonec kvůli nebezpečí vzdal. Přemýšlí ale, že se rozhodně chce znovu vydat do Santiaga de Compostela, kde jeho poutnictví začalo.
„Říká se, že tam nikdo nejde jen jednou za život. U nás nevyšla žádná kniha o Santiagu, která by měla větší náklad a dosah. Chtěl bych, aby o této pouti věděl každý Čech. Já se o ní úplnou náhodou dozvěděl v 15 letech,“ dodává Ladislav Zibura.
