Na první pohled je to nenápadná patnáctiletá dívka. Jenže od svých vrstevnic se přece jen liší. Žije v dětském domově, odkud letos už osmkrát utekla. Naposledy po ní policisté pátrali v pondělí 31. října.
„Když jsem ji pak vezl zpátky do dětského domova, diskutovali jsme spolu. Řekla mi, že zase uteče. Potřebuje prý volnost, kamarády, klid a ne poslouchat příkazy týkající se čehokoliv. Budu žádat soud o zrušení ústavní výchovy, protože se míjí účinkem,“ popisuje ředitel Dětského domova ve Volyni Jiří Pán.
Podobné zkušenosti mají i pracovníci dalších zařízení na jihu Čech.
Další obyvatelku dětského domova v Písku policisté hledali od 13. října.
„Nalezli jsme ji 3. listopadu na základě informace, že se zdržuje v lokalitě, kde žijí nepřizpůsobiví občané,“ říká mluvčí písecké policie Kamila Čuřínová.
Za deset měsíců letošního roku jihočeští policisté řešili 139 podobných případů. To je o 37 více než za stejné období v loňském roce. „Aktuálně je v pátrání dvanáct svěřenců dětských domovů, jedná se o jedenáct dívek a jednoho chlapce,“ upřesnil mluvčí policie Milan Bajcura.
Problém je v systému zařazování dětí do ústavní péče
Ředitelé dětských domovů se shodují v tom, že změnit uvažování těchto dětí je složité.
„Útěky zdůvodňují tím, že chtějí svobodu. Když do dětského domova přijdou z nefunkční rodiny, která nemá nastavené mantinely a řád, je velice těžké je zpracovat. Snažíme se je všemi možnými způsoby dostat do vzorce chování, který by byl přijatelný pro školu, naše zařízení i pro ně samotné. Vždycky to pak určitou dobu dítě vydrží, jenže pak jednou za čas z toho potřebuje utéct,“ vysvětluje ředitel Dětského domova Žíchovec u Prachatic Josef Peiker.
I odtud svěřenci občas mizí. Většinou na začátku a konci školního roku, když je venku ještě teplo. „Těžko zvládají přechodovou fázi z prázdnin, kdy mají relativní volno a někteří jsou na táborech, další v rodinách. Najednou se musí vrátit do školy, učit se, mít povinnosti a podobně,“ popisuje Peiker.
Ředitel Jiří Pán vidí největší problém v systému zařazování dětí do ústavní péče.
„V současné době je trend a snaha dávat je do pěstounské péče nebo je nechávat co nejdéle v rodině. Jenže když je dítě od sedmi, osmi let zvyklé chodit samo třeba po Budějovicích, nemá žádný řád, my s tím už nic nenaděláme. Mezi patnáctým a osmnáctým rokem ho změnit nejde. Špatně je i to, že do dětského domova zařazují soudy, a ne diagnostický ústav. Soudce neví, jak je který dětský domov specializovaný, co si dítě prožilo. Rozhodne na základě indicií směřujících k tomu, aby šlo dítě z domácí péče do státní, to je celé. Není ohodnoceno, otestováno,“ míní Pán.
Za útěk jim zakážou televizi nebo omezí vycházky
Domovy pak naopak nemají moc možností, jak děti po návratu potrestat. Většina je mladistvých, takže se dál věc řeší podle interního kázeňského řádu.
„ Ze zákona jim můžeme pouze zakázat televizi, omezit vycházky, ale ne je úplně zakázat. Nějakým způsobem se děti snažit vychovávat. Nesmíme jim dát za trest třeba ani úkoly týkající se práce,“ podotýká Jiří Pán.
Ředitel píseckého dětského domova Ladislav Klima poukazuje i na další problém.
„Soudy se dívají na to, aby to mělo dítě co nejblíže domů, ale není to úplně dobře. I my chceme, aby udržovaly styk s rodinou. Na druhou stranu se některé děti s režimem srovnávají hůře, a pokud pak na ně působí ještě kamarádi, ať už ze škol, nebo místa bydliště, cítí o to větší potřebu úniku. Vzdálenost mezi trvalým bydlištěm, rodinou, bývalou školou by měla být v řádech desítek kilometrů,“ upozorňuje Klima.
Právě u kamarádů nacházejí „útěkáři“ často azyl. Zamezit jejich chování ale mohou domovy jen těžko.
„Nikdo z nás nemůže tyto jedince opečovávat 24 hodin, i když za ně neseme zodpovědnost. Když utečou, je mou povinností to ohlásit na policii. Ta vyhlásí pátrání a buď náhodně, nebo systematicky na něj přijde. Když ne, dítě se toulá po republice, než ho někdo objeví, nebo třeba něco ukradne a někdo ho chytí,“ dodává Jiří Pán.
Pracovníci zařízení se snaží se svými svěřenci po návratu rozebrat situaci a vysvětlit nesmyslnost jejich počínání. Spolupracují s psychology i například s obecně prospěšnými společnostmi zabývajícími se prevencí. Jenže občas ani to nestačí.
„Parta je prostě někdy silnější než dětský domov a jeho režim,“ naznačuje Ladislav Klima.
