„Cílem projektu je podpora pedagogických pracovníků a jejich dalšího vzdělávání za účelem vytvoření inkluzivního prostředí pro sociálně znevýhodněné a kulturně odlišné děti. V Česku se to týká hlavně Romů, ale možnosti využití našich poznatků jsou širší,“ vysvětlila vedoucí katedry primární a preprimární pedagogiky Miluše Vítečková.
Doplnila, že chtějí motivovat učitele a posílit jejich kompetence v oblasti vzdělávání žáků ohrožených školním neúspěchem a mají problémy s učením či chováním. Velká část jejich práce se zaměřuje také na vztah mezi učitelem a rodinami těchto školáků, neboť bez spolupráce není vyřešení problémů možné.
„Učitelé si při jednání s těmito dětmi i jejich rodiči musí uvědomit, že do vzájemné komunikace i přes letité společné soužití vstupuje řada kulturních specifik a z nich vyplývajících nedorozumění. Pedagogové nám třeba říkají, že romští rodiče na třídních schůzkách zvyšují hlas a vytvářejí tak konfliktní situace. To může být příklad právě kulturního nepochopení. Když se o podobných situacích bavíte s romskými rodiči, slyšíte, že oni nekřičí kvůli rozčílení nebo hádce, zvýšení hlasu podle nich znamená zdůraznění. Říkají tak, že daná věc je pro ně důležitá,“ ilustroval problém proděkan Pedagogické fakulty Miroslav Procházka.
Projekt financovaný Fondy EHP měl dvě fáze – tuzemskou a zahraniční. V té první šlo o propojení škol, které jsou s těmito žáky v běžném kontaktu, s dalšími organizacemi a následné poskytnutí pomoci. Vznikla tak síť institucí, ty nyní mohou sdílet své zkušenosti, radit si a inspirovat se.
Školství potřebuje proměnu
V druhé části projektu vyjelo 14 odborníků načerpat inspiraci do norských a islandských škol, kde mají pedagogové s inkluzivním vzděláváním více zkušeností a mohou tak poskytnout cenné rady. Exkurze ukázala mimo jiné to, že inkluzivní vzdělávání je věcí nastavení celé společnosti, a ne pouze školního systému.
„V severských státech je inkluzivní celá společnost. My zde už sice také začínáme nastavovat ve vzdělání inkluzi, narážíme ale na to, jak lidé vnímají to, co svým dětem přejí nejvíce, jak chápou jejich úspěch. Školáci jsou hnáni za co nejlepšími výsledky, což je dostává pod tlak. Proto není divu, že mezi nimi stále vzrůstá množství psychických problémů,“ zmiňuje Procházka.
V závěru projektu odborníci vydají dvě monografie, které mají učitelům poskytnout rady ve složitých situacích nebo je ujistit, že jimi zvolený postup byl správný. „Je běžnou praxí řešit problém tresty a zákazy, jen minimum lidí se v případě školního selhávání či dětské neposlušnosti snaží najít příčinu tohoto chování. Je důležité s dětmi komunikovat, ptát se jich na názor, dát jim možnost k seberealizaci a hledat jejich silné stránky,“ popsala Vítečková.
Oba odborníci se shodují, že české školství nevyhnutelně potřebuje modernizaci a hlubokou proměnu. Naštěstí již nyní existuje mnoho učitelů, kteří mají správný elán, přistupují k výuce moderně a nebojí se věci dělat jinak.
