Prochází se po písčitých odhalených březích, šedé vlasy mu zakrývá klobouk a sleduje zdánlivě nesourodou hromadu kamenů před sebou. Jenže pro něj to není jen tak ledajaké kamení, jsou to hlavně vzpomínky na dětství.
„Tady jsme natáhli provázek a hráli s kluky nohejbal. Každý viděl na jinou stranu silnice, a když jelo auto, tak jsme na sebe houkli, uhnuli a pak hráli zase dál,“ začíná vyprávět u mohutných kamenných kvádrů a zbylých patníků u cesty.
„Když jsem šel ráno do školy, už dělníci vyndavali prkna a říkali mi, ať si dávám pozor.“
