Když se zeptám, jestli je pravda, že nejhezčí pohled na svět je z hřbetu koně, bez váhání spustí: „Jasně, je!“
Sochařka, kurátorka a PR manažerka Paulina Skavová nedá na tato ušlechtilá zvířata dopustit. „S manželem chováme dva koně, bydlíme na hájovně u lesa na Písecku,“ začíná vyprávět s tím, že jí její koníček zasahuje i do zaměstnání.
„Já jsem při práci sochařky vystřídala řady prostorů. Od velkorysých obrovských továren jsem se dostala až do stodoly. Ale stodola musí pořád splnit to, že v ní musím být schopná vymodelovat koně v životní velikosti. I když teď je můj ateliér za mou kariéru vlastně nejmenší, koně v něm zvládnu,“ přidává Skavová.
Pokud má čas a je dobré počasí, nejraději by na koni jezdila každý den. Jak sama říká, spíš jsou to členové rodiny než pracanti nebo závodníci.
„Já jsem se začala učit jezdit v 35 letech, což je dost pozdě. Nejsem úplně soutěživý typ, ale jsem ambiciózní. To znamená, že když se do něčeho pustím, tak se to snažím dělat pořádně. I když teď jezdím už dvanáct let, stejně mám pocit, že se stále učím. Není to jako když sednete na kolo nebo do auta, je to prostě živé zvíře. Má svoje nálady, prostě musíte předjímat, co se může stát,“ míní sochařka, která si při projížďce vždycky vyčistí hlavu. „Je to moje terapie.“
Z přírody si bere často inspiraci i pro svou práci. Vytváří sochy zvířat v životní i nadživotní velikosti, přidává například trofejní rohy ženským postavám či zvířecím lebkám. Stojí rovněž za nevšedním spodním prádlem pro ženy.
Paulina Skavová (47 let)Sochařka, kurátorka a umělkyně pochází z Trutnova. Tam vystudovala gymnázium, pak přešla na střední kamenickou školu. V roce 2004 ukončila studium na AVU. Absolvovala stáž ve Finsku na Kuvataideakatemia a roční Bundesstipendium ve Švýcarsku. Pracovala jako asistentka v ateliéru malíře Vladimíra Kokolii či v trutnovském Uffu. Od roku 2010 tvoří s různými přestávkami na volné noze. V roce 2021 nastoupila do Alšovy jihočeské galerie. Svá díla má zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách, například v Národní galerii v Praze či v Českém centru v New Yorku. Má za sebou řadu autorských výstav. Její velkou zálibou je samotná sochařina, její dva koně, psi a projížďky přírodou. Je vdaná. |
Sama říká, že kdo jiný než žena si může takto expresivně dovolit zobrazit ženskou sochu. „Protože já holky vlastně zobrazuji tak trochu jako lovecké trofeje, oběti. I proto se tak série jmenuje. To mě baví, protože v dnešní korektní době si ne všechno můžete dovolit. Proto na téma žen jako loveckých trofejí si může troufnout jen žena sochařka,“ míní ta, která také tvoří na zakázku skulptury pro filmové produkce či divadelní představení, různé busty či pamětní desky nebo sochy na zakázku. „Tak tam už to musíte dělat naprosto přesně,“ doplňuje.
Od gotiky ke Gigerovi
Skavová deset let pracovala také jako kurátorka v kulturním centru Uffo v Trutnově. Pak se zase chtěla posunout dál. A pracovně zamířila na jih Čech. Přesně do Hluboké nad Vltavou. V roce 2021 nastoupila jako manažerka komunikace a produkční do Alšovy jihočeské galerie. V tom nejtěžším obdobím pro galerie, za covidové pandemie.
„Ale díky tomu jsem ten čas mohla využít například k poznávání děl a ke skenování a dokumentování sbírek. Nahlédla jsem do depozitářů, protože jsme v té době měli půjčený obrovský skener a skenovaly se hlavně obrazy, takže díky covidu jsem mohla být u tohoto neuvěřitelného zážitku,“ libuje si umělkyně, která už tři roky přispívá k tomu, aby galerie byla moderní a svěží institucí. A to se i díky jejímu řediteli Aleši Seifertovi daří.
Skavovou baví, když galerie může nabídnout pestrou skladbu výstav. Vedle cenného gotického umění naservíruje úplný protipól, jako je popartový Pasta Oner, výstřední tatér a malíř Musa či divácký megahit – expozici vizionáře H. R. Gigera. „To byla vlastně náhoda. U ředitele jsem na stole viděla jakýsi Gigerův katalog, a tak jsem mu řekla: Zkusme ho sem dostat,“ směje se.
„Obecně si ale myslím, že jsem díky práci v Alšovce hodně vyrostla, co se týká zkušeností. Profesně se posouvám dál a jsem šťastná, že jsem součástí skvělého týmu. Mezi nejzajímavější projekty řadím ty zahraniční. Myslím si, že nejlepší zážitek bylo setkání s výstavním projektem ruské avantgardy, to bylo pro mě takové zjevení. Nebo to, že jsme sem dostali Teodora Pištěka i zmíněného Gigera,“ těší sochařku.
Sama při své tvorbě čerpá inspiraci v přírodě, která jí prý nic neodpustí. Ráda v přírodě relaxuje, udržuje se v kondici při procházkách se psem či jízdou na koni. Říká, že zvířata se nepředvádějí, dávají umělcům opravdovou reakci. Ti je pak promítají do své práce. Stejně tak i Paulina Skavová.
Se sportovcem se doplňují
„Sochu, na kterou jsem pyšná? Tak to asi nemám. Mě na sochařině vždycky nejvíc baví ten proces. Pak dílo vznikne a v momentě, kdy už je to třeba odlité do bronzu nebo hotové, tak to už s tím nic neuděláte. Samozřejmě tu věc pak vidíte s odstupem a i s tím kritickým okem,“ vypráví. A také ví to, že se člověk při své práci neustále učí a sbírá zkušenosti.
Výstava Gigera v Hluboké trhá návštěvnické rekordy, v neděli ale končí |
Skavová žije s profesionálním sportovním střelcem Petrem Zvolánkem. A i když se to na první pohled nemusí zdát, tak svět umění a vrcholového sportu jde dohromady. „A skvěle,“ vypálí Paulina skoro stejně rychle jako její muž ze sportovní brokovnice. „Já bych asi nemohla žít s umělcem. Myslím si, že by to pro mě bylo likvidační, protože mezi umělci by nastal střet eg. Co mě na sportovcích baví, je jejich přístup, disciplína, dochvilnost, dril a podobně,“ přemítá.
Manžel svérázné umělkyně a kurátorky se specializuje na takzvaný trap. To je disciplína, při které musíte brokovnicí trefit z několika pozic letící speciální střelecké holuby.
„Střílet umím. Občas se do letícího terče i trefím,“ netají stále usměvavá Paulina Skavová, která se po rozhovoru v Masných krámech zase vrátila ke svému oboru a šla si prohlédnout výstavy v budějovickém Wortnerově domě, který je součástí „její“ Alšovky.
