Stěny ateliéru v českobudějovické Žižkově ulici zdobí malebné pastely zobrazující stromy a domy uprostřed nich. Jako v zrcadle se v nich odráží životní postoj architekta Václava Štěpána (73 let).
Vždy ho lákalo tvořit sídla splývající s krajinou. V posledních letech se mu to konečně daří. Zkušenému architektovi, který se podílel na stavbě největších panelových sídlišť v krajském městě, přinesly životní zkušenosti možnost hodnotit fakta s vlídnou nadsázkou. Přesto jsou věci, které ho přinutí zvýšit hlas.
Ty obrazy na zdech jsou vaše díla?
Po gymnáziu jsem měl původně namířeno na Akademii výtvarného umění. Otec, který byl ze třinácti dětí a preferoval klasické vzdělání, mi tajně zanesl přihlášku k vysokoškolskému studiu na Stavební fakultu ČVUT. I tak jsem po celou dobu studia navštěvoval zároveň přednášky na akademii. Malování je pro mě relaxace, a navíc ho mohu spojit s architekturou. V příštím roce budu obrazy vystavovat ve vodňanské galerii. Společně se svými přáteli z Francie.
Teď si vás vůbec nedovedu zařadit mezi projektanty, kteří navrhovali v šedesátých až osmdesátých letech minulého století panelová sídliště.
Taková byla doba. Paneláky se stavěly po celé Evropě. Začali s nimi hned po válce francouzští architekti. Byl to nejrychlejší způsob, jak obnovit rozbombardovaná města, postavit rychle byty. Krabicový systém. U nás se začaly prefabrikáty používat v šedesátých letech. Tady na Lidické, Pražském předměstí. Cílem bylo dát lidem levné a přitom kvalitní bydlení. Stojí pořád. A budou stát celé toto století. I když se tvrdilo, že jsou jen dočasné. Jejich obyvatelé je mají rádi.
Takové sídliště Máj je hodně kritizované kvůli namačkaným domům v jeho středu. Umělci i politici těsně po roce 1990 označovali paneláky hanlivým výrazem králíkárna. Stále je nezavrhujete?
Sídliště nabízejí dostupné vybavení službami, což je dobré třeba pro seniory. Moji přátelé ve Francii si teď koupili na důchod byt v paneláku. Dnes můžeme lidem nabídnout svobodnou volbu: Zda chtějí žít v bytových domech, nebo v rodinných. Samozřejmě to závisí i na jejich finančních možnostech. Pokud někdo kritizuje sídliště Máj, měl by vědět, že se jeho podoba měnila během stavby. Původně mělo být prostorné, s velkým počtem veřejných prostranství a nižšími domy. Pak do projektu zasáhlo ministerstvo s potřebou postavit víc bytů hlavně pro temelínskou elektrárnu.
Českobudějovické panelové sídliště Máj mělo být podle představ projektantů nejkrásnějším bydlením tohoto typu v republice:
24. listopadu 2016 |
Václav Štěpán (73 let)Narodil se v roce 1943 ve Strakonicích. Absolvoval Stavební fakultu ČVUT. Jako zaměstnanec podniku Stavoprojekt se podílel na projektování budějovických sídlišť, jako Vltava, Šumava, Máj. Dnes řídí Architektonický ateliér Štěpán s týmem tvořeným o dvě generace mladšími spolupracovníky. Navrhuje rodinné domy, které zapadají do krajiny, hlavně venkovské. Spojuje moderní a původní historický styl. Jeho krédo je výstavba v duchu místní tradice. Často navštěvuje Francii, kde má přátele a zdroje inspirace. Bydlí v Hlincové Hoře u Budějovic. |
Pokud ale mluvíte o volbě výběru bydlení, musíme uvážit, že pořízení rodinného domu je záležitost pro většinu lidí drahá.
Projektuji i domky, které si může pořídit průměrná domácnost. Jeden takový právě realizuji v Křenovicích. Stojí na parcele o rozměrech tři sta metrů, má třiasedmdesát čtverečních metrů zastavěné plochy. Přitom má všechny parametry pro dvougenerační bydlení – terasu, dvě koupelny, podkroví. Investorem je rozvedená žena s dítětem a babičkou. Detaily domu dotvářím za pochodu. Včetně okolního prostředí, které stále víc poznávám.
To zní idealisticky. Předpokládám, že na rozdíl od projektování panelákových sídlišť máte dnes volnou ruku.
Ano, mám. Ale zároveň pochybuji, že dnes někdo z projektantů uvažuje podobně. Pro mě představuje zadání poznat uživatele domu i okolní prostředí včetně krajiny a historie místa. Takové bylo vždy moje krédo.
Vždycky jste se jím ale řídit nemohl.
V minulém století jsme měli při projektování sídlišť k dispozici jen pozemek a stavebnici z prefabrikátů. Přesto si myslím, že systém kombinování těch krabic, který jsme zvolili v Českých Budějovicích, byl lepší než třeba v Praze. Dovoloval více modifikací. Byli jsme jen limitovaní výškou. Také kvůli vojenskému letišti. Čtyři patra bez výtahu, maximálně osm s výtahem. Kromě několika třináctipatrových věžáků, které vyrostly u Budivojovy ulice. Ale nešlo jen o bydlení.
Z panelů se nestavěly jen bytové domy, že?
Ano, byly to školy, nemocnice, administrativní budovy, provozovny, samoobsluhy. Dnešním přínosem je to, že se skoro všechny budovy a sídliště podařilo rehabilitovat. Úpravami okolí, fasád, zateplováním, výměnami oken, balkonů. Teď víme, že paneláky poslouží minimálně dvěma dalším generacím.
Byly před čtyřiceti lety nároky na kvalitu bydlení jiné?
Stavělo se podle tehdejších norem. Všude tehdy kouřily teplárny, na úniky tepla se moc nehledělo. Zaplaťpánbu, že stát si to uvědomil a začal se zateplováním.
Určitě byly i jiné nároky na veřejný prostor. Dnes lidem schází třeba parkoviště.
Nemohli jsme tehdy vědět, jak rychle se bude vyvíjet automobilová doprava. Dnes má každá rodina minimálně jedno auto. Problémy s parkováním má ale celá Evropa. Ty brzy skončí. Podle mě se do třiceti let doprava absolutně změní. Vznikne jiný systém, nebude třeba tolik silnic a parkovišť.
Je na starých sídlištích něco, co chybí dnešním satelitům?
Panelová sídliště počítala dopředu s občanskou vybaveností. V návaznosti na domy vznikaly školy, obchody. Služby se plánovaly podle počtu obyvatel. Dnešní sídliště takovou koncepci nemají. Staví se chaoticky. Bungalovy s třímetrovými ploty, na veřejný prostor se nekouká, nebo se vymýšlí až nakonec. Veškerý zájem politiků se vrhnul na silniční logistiku. Prostor pro výstavbu bydlení je absolutně zkomercionalizovaný. Zájem je jediný. Vytřískat peníze a jít pryč. Třeba na Havaj. Nemít žádnou zodpovědnost. Lidé, kteří si nechají postavit dům, někdy ani nevědí, že stavební firma jim musí dát garanci za odvedenou práci i za materiál. Minimálně na patnáct, dvacet let. Žije se rychle, bez plánování. To je ten nejprimitivnější způsob a pohled, který dnešnímu urbanismu chybí.
Setkáváte se při práci s mladými lidmi, mladými kolegy. Cítíte u nich změnu v myšlení?
Určitě. A jsem za to rád. Ukazuje to na to, že budoucnost bude lepší. Mladí lidé si uvědomují, že éra bungalovů je naštěstí nenávratně pryč. Přichází doba nového životního stylu orientovaného na kontinuitu historického bytí a bydlení. Do toho chci dělat.
