Zažil doby, kdy do pohraničního pásma v šumavských lesích směl, jen když ho pustila pohraniční stráž. Studiu pohoří a hlavně tamních vodních poměrů se Jiří Kopáček věnuje už od 80. let minulého století. Před nedávnem získal Cenu předsedkyně Grantové agentury ČR za výzkum dopadů kalamity v roce 2004 na šumavské ekosystémy.
Výsledky, k nimž došel se svými kolegy, mnohé překvapily. Ukázalo se, že bez zásahu lidí se příroda na Šumavě dokáže velmi rychle zotavovat jak z následků kůrovcové kalamity, tak třeba kyselých dešťů. Ty byly nejsilnější zhruba před čtyřiceti lety a kromě zhoršení podmínek pro růst stromů znamenaly například konec pro všechny ryby a mnoho druhů bezobratlých živočichů v šumavských jezerech.
„Naše výzkumy dokazují, jak obrovskou regenerační schopnost příroda má a jak platné je odsíření tepelných elektráren. Náklady na jeho provedení byly v Evropě i Americe v řádech miliard eur. Náš výzkum potvrzuje, že byly ohromně přínosné,“ říká 61letý přední český hydrobiolog.
Byla kyselými dešti postižena jen střední Evropa?
Určitě ne, jejich dopad byl znát v celé Skandinávii, západní Evropě i Severní Americe. U nás se ale jejich dopady nijak nezkoumaly, bylo to politicky neúnosné a spalování uhlí pro potřeby těžkého průmyslu bylo jasnou prioritou. Do sledování jsme se pustili částečně už v 80. letech, ale neměli jsme ty možnosti, jaké měla třeba Česká geologická služba. Ta měla trvalé povolení a směla i do pohraničního pásma, nás tam většinou vojáci zatkli a vyhodili navzdory jednorázovým povolenkám. Intenzivně jsme mohli začít až v 90. letech.
Jak často na Šumavu jezdíte teď?
Od té doby pracujeme ve třítýdenních intervalech. Sledujeme dvě jezera. Čertovo, které bylo a stále je acidifikací nejvíc postiženo, a pak Plešné. To je zase zajímavé tím, že má jiné geologické podloží a přirozeně do něj ve vodě odtéká hodně fosforu. Ale to jsme tenkrát nevěděli, nás zaujalo jen to, že je na rozdíl od jiných jezer díky velkému množství řas hodně zelené. Od té doby jsme se účastnili řady projektů, které zkoumaly, jak se ekosystémy budou vypořádávat s následky okyselení.
Jak se výstupy z výzkumu za třicet let proměnily?
U nás se podařilo snížit emise síry o více než 90 procent, dnes jsme prakticky pod úrovní stavu z konce 19. století. To samé platí i pro emise amoniaku, které půdu také výrazně okyselují a pocházejí hlavně z chovu hospodářských zvířat. Díky porevolučnímu kolapsu zemědělství se i jeho produkce snížila na úroveň možná z doby Marie Terezie, a to právě i v horských oblastech. Emise oxidů dusíku jsou dnes zhruba na úrovni 50. let minulého století. Kdysi právě ve střední Evropě bývaly největší na světě.
I to je důvod, proč se tolik zabýváte Šumavou?
Jistě, tyhle procesy de facto vytvořily ze střední Evropy zkumavku, která je zajímavá pro celý svět. U nás je totiž hned patrné, jak moc odsíření pomůže, aby se systémy vrátily do původního stavu. Náš výzkum vlastně zodpoví, kolik peněz je nutné investovat a zda má takový zásah vůbec cenu.
Například Černé jezero bylo proslulé svými siveny. Znamená to, že se jednou budou moci vrátit?
Pod jezerem Laka už pstruzi znovu žijí, mohou se schovat i do přítoků, které nejsou tak kyselé. Ale myslím, že brzy se pstruzi vrátí i přímo do jezera. Poslední ryby v Černém jezeře byly zaznamenány někdy na počátku 70. let, ztratily schopnost se rozmnožovat. Siveny ještě nějakou dobu udrželo umělé vysazování, pstruzi zmizeli. Věřím, že za několik desítek let se opravdu vrátí i tam.
Toku látek v šumavských ekosystémech jste se věnoval od začátku. Kdy se přidal i výzkum obnovy po větrných a kůrovcových kalamitách?
Po roce 2004, kdy začal být vliv kalamit patrný i na našich výzkumných plochách. Tuhle část výzkumu měli na starosti kolegové z Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze a výzkumem půd se zase zabývali lidé z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Z předchozích článků to vypadalo, jako bych všechny výzkumy prováděl sám, ale tak to opravdu není a bylo důležité sestavit tým odborníků z různých oborů. My jsme se dál věnovali výzkumu cyklů živin ve vodě a půdě.
Co tedy obohacený projekt přinesl za nové informace?
Zabýval se navíc i rychlostí zmlazení lesa v bezzásahových oblastech ve srovnání s místy, kde byl les vytěžený a nově vysazený. Jednoznačně vyšlo, že přežívání mladých stromů je výrazně úspěšnější na bezzásahových plochách, stejně jako rychlost zmlazování. Je to dáno tím, že tam v lese zůstává víc živin. Pokud se staré dřevo neodveze, uvolňují se z něj desítky let živiny potřebné pro růst nových stromů. Bavíme se přitom často o oblastech, kde se víc látek vyskytuje přímo ve stromovém patře než v půdě. Kdyby se odtud všechno odvezlo jako biopalivo, stromy by pak rostly podstatně hůře.
Nalezli jste tedy odpověď na to, zda je lepší dříví z lesa odvážet, nebo ne?
Takhle se to nedá zjednodušit. Záleží na místech, kde by se to mělo dít. Je to politické rozhodnutí. A podle mého, pokud se stát rozhodl, že chce mít rezervaci s bezzásahovou zónou, už z logiky věci vyplývá, že sám stát ví, že by se tam zasahovat nemělo, a jakékoli diskuse jsou už zbytečné.
Přesto je to ale pro řadu starostů a lidí nejen ze Šumavy velké téma.
V hospodářském lese je to také dáno zákonem, tam je nařízeno, že se proti kůrovci zasahovat musí. Naším úkolem ale nebylo odpovědět na otázku, zda rozšířit bezzásahové zóny, či nikoli. My chtěli zjistit, co se stane, pokud se zasahovat opravdu nebude. A zjistili jsme, že si příroda opravdu pomůže lépe sama, než když se o to snaží člověk. Je to lidská nadutost myslet si, že víme, co je přírodě blízký les. Vždy přežije to, co bude mít optimální podmínky půdní, chemické a klimatické. A Šumava v horských oblastech je zatím stále nejvhodnější pro smrkový les.
Už ale vnímáme klimatickou změnu, která stromy po celé republice zabíjí.
A zejména v nižších polohách to bude stále markantnější. Kůrovcových kalamit bude přibývat pořád víc. Tady je ale zajímavé právě to, že každého zajímá Šumava, ale v současné době je kůrovcová kalamita na severní Moravě i jinde, kde se téměř všude dá zasahovat. Stejně ale lesníci nemají šanci to ve smrkových monokulturách zvládnout.
Aspoň ale mohou zpracovat dřevo. A to možná mnohé pálí nejvíc, že na Šumavě dřevo tleje.
To je pravda. Jenže je to stále o tom rozhodnutí. Pokud chceme nějaké území chránit, musíme to dělat důsledně. Nemůžeme si říct, že dřevo odvezeme a pak to území budeme chránit. Musíme na tyhle zisky prostě zapomenout.
Pozorujete vliv odumření stromového patra i na kvalitě vody?
Ano, přechodně se na dobu asi deseti let zhoršila kvalita povrchové vody a ze Šumavy jí odteklo víc. Zapomněl jsem říct jednu důležitou věc, která ještě souvisí s přirozenou obnovou porostů. Pokud někde vznikne holina, je velká snaha zasadit tam zpět ty užitečné dřeviny, hlavně smrky, maximálně buk nebo jedli. Na bezzásahových plochách ale nejdřív vyroste i dost pionýrských dřevin, bříz a jeřabin. My se kromě jiného zabýváme i tím, jak vypadá opad z těchto stromů. Zachytáváme jejich listí do odběrových rámů a analyzujeme je. A víme, že opad z bříz a jeřabin obsahuje daleko větší koncentrace vápníku, fosforu, draslíku a dalších důležitých živin než opad ze smrků. Tyto stromy totiž koření hlouběji a mohou do systému dostávat i látky vázané hluboko v půdě. Dostanou tak živiny odtud, kde ještě jsou, nahoru do mělkých vrstev, odkud byly předtím vyplaveny kyselými dešti. A tam z nich budou později žít smrky.
A to se dřív nevědělo?
Vědělo, ale nějak se na to zapomíná. Je to podobné jako s jinými mýty, které se tradují v učebnicích od té doby, co byla ještě zeměkoule placatá. Nechci nijak zpochybňovat zkušenosti lesníků s pěstováním hospodářských lesů, ale musíme si uvědomit, že jim jde pochopitelně především o to, abychom z lesa dostali co nejvíc a co nejkvalitnějšího dříví. Tolik je už nezajímají ekologické souvislosti. Je skvělé, že i tohle se dnes mění a studenti lesnické fakulty podobně zkoumají ekosystémy po celé Evropě. A získávají hrozně cenné informace, které mohou sloužit do budoucna i v lesnické praxi.
