„Zámek jsme objevili napodruhé. Bylo to tu natolik zarostlé, že jsme se k němu nedokázali propracovat,“ vrací se Michal Kiktavý ve vzpomínkách do dubna 2020, kdy on a jeho partnerka Mária Hrablíková Libějovice poprvé navštívili.
„Šli jsme sem při procházce. Bylo otevřeno, tak jsme si dovolili vstoupit dovnitř. Už tehdy jsme se zděsili, v jakém je stavu. Zároveň jsme cítili nadšení a energii, která tady sálá,“ vypráví Kiktavý.
Hovorní Slováci žijící v Praze tehdy zůstali v němém úžasu. „Poprvé se nám stalo, že jsme skoro hodinu a půl chodili úplně potichu. Prohlédli jsme si nejen budovu, ale i krásný okolní park. Potom jsme nastoupili do auta a další půlhodinu jsme byli ticho,“ líčí Hrablíková.
Pár se opakovaně do Libějovic vracel, protože ho okouzlila stavba z 18. století i rozlehlý anglický park, kudy se běžně prochází lesní zvěř. S nápadem zámek koupit přišel Kiktavý v době, kdy byla jeho partnerka těhotná.
„Řekla jsem mu, že se zbláznil, a to bez ohledu na to, že má zámek krásnou energii. Najednou jsme získali dva obrovské závazky. Když lidem slíbíte záchranu památky, mají od vás velká očekávání,“ popisuje Hrablíková, kolem které pobíhá dvouletá dcera Ema.
Při průchodu zámkem se majitelé opakovaně omlouvají za nepořádek. „Jsou tu bojové podmínky. Dejte pozor, kam stoupáte,“ varují.
V dlouhých chodbách leží hromady suti a pilin po řemeslnících. Stěny zakrývá několik vrstev loupající se omítky, graffiti a vzkazy po nezvaných hostech. Dřívější obyvatele připomínají třeba zářivky uprostřed původního malovaného stropu.
Na památce se totiž podepsaly nejen desítky let bez péče, ale také různá využití v minulém století. Nový zámek po odchodu Schwarzenbergů obývali mniši z řádu redemptoristů a po roce 1948 tu čtyřicet let sídlilo výcvikové středisko pohraniční stráže a služebních psů. Kvůli havarijnímu stavu dvoupatrové budovy nemuseli majitelé předkládat úřadům projektovou dokumentaci ani záměr.
Plány na patnáct let
Akutní opravu vyžadovala střecha, kudy do zámku zatékalo. „Aby se mohla udělat, byla nevyhnutelná oprava stropu. Ten byl prověšený asi o patnáct centimetrů níž. Jako v podstatě v každém baráku, i tady byla dřevomorka,“ ví Kiktavý. Největší záchrannou akci tohoto roku mají majitelé úspěšně za sebou. S pracemi jim pomáhali rovněž obyvatelé Libějovic při dobrovolných brigádách.
Dovnitř zámku mají zájemci možnost nahlédnout i při prohlídkách, které pár čas od času pořádá. „Zájem mě příjemně překvapil. Po dvou prohlídkách jsem měla slzy v očích. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé budou tak vděční za prohlídku zámku. Byli se podívat snad všichni místní,“ odhaduje Hrablíková.
Kromě návštěvníků z blízkého okolí po Novém zámku provedli i zájemce z Moravy či Prahy. „Přichází sem chlapi, kteří tu byli na vojně, a chtějí vidět tu svoji místnost. Je krásné pozorovat jejich emoce, když tu stojí a vzpomínají. Někteří nám dokonce přinesli fotografie z té doby,“ popisuje Hrablíková.
Představy o budoucím využití zámku mladá rodina nemá. „Naším hlavním záměrem je zachránit ho pro další generace,“ míní Kiktavý. Pár doufá, že se do 15 let památce vrátí její zašlá krása. Na záchranu zámku mohou dobrovolníci přispívat skrze web zameklibejovice.cz.
„Většinou dostáváme symbolické příspěvky. Lidé dají třeba stokorunu nebo si od nás nechají poslat pohled. V období letních dovolených je to těžší, protože si lidé chtějí dopřát sami. Doufám, že se to ještě zlepší. Štědrost lidí je velká hlavně po tom, co sem přijdou a na vlastní oči vidí, jak zámek vypadá. Zážitek je nepřenositelný,“ tuší Hrablíková.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
