Asi málokdo z mladých si dokáže představit, co znamenají výrazy jako fanka, kleťák, hladítko nebo olovnice. Pro 38letou Noru Panušovou to jsou skoro každodenní pracovní nástroje. V těchto dnech je členkou týmu, který rekonstruuje památkově chráněnou návesní kapli v Mezipotočí, osadě spadající pod Kájov na Českokrumlovsku.
Mladá drobná žena se dokáže ohánět zednickou lžící i namíchat „fajnovou“ maltu, která s mlasknutím přilne ke staré kamenné zdi. Na Českokrumlovsku opravovala třeba zdi hradu v Rožmberku nad Vltavou, kde vyškrabávala do fasády typická sgrafita.
„Zedničina mě baví. Odjakživa jsem inklinovala k výtvarnému umění, ale i v takovéto činnosti nacházím tvůrčí uspokojení. Líbí se mi dělat něco smysluplného, nechat za sebou dílo, které přinese lidem radost. Těšilo mě třeba stavět rodinné domy. Ono vytvořit někomu domov je vůbec úžasný pocit. Zjistila jsem, že to podstatné v životě nejsou peníze, ale vnitřní potěšení z nějakého pozitivního uplatnění. Někdy se dokážu ohánět zednickou lžící třeba celý den a vůbec necítím únavu. Je to v hlavě,“ usmívá se Nora.
Žije v českokrumlovské části Vyšné, která se nachází na úbočí Kleti. S přítelem tesařem zařizují starý domek, jenž má podle jejích slov příběh a duši. Ne jako sterilní hranaté novostavby. Oba spojuje náhled na tradiční řemeslné umění. Nepotřebují televizi.
„Přítel hraje na heligonku, večer si povídáme, místo televize si pustíme kamna. Navštěvujeme známé. Hodně cestujeme, hlavně vlakem. Na nákupy nám stačí staré auto,“ říká s úsměvem.
Nora Panušová (38 let)Vystudovala střední grafickou školu a Fakultu výtvarných umění, obor grafika, na Akademii umění v Banské Bystrici. Žila a pracovala v několika evropských státech v gastronomii a ve stavebnictví. V posledních letech pomáhá při opravách hlavně památkových objektů. Ve volném čase se zabývá propagační a uměleckou grafikou. Žije ve Vyšném v Českém Krumlově. |
U Nory Panušové to však vždycky tak nebylo. Odmala se toužila stát výtvarnicí. Vystudovala grafický design na soukromé střední škole v Písku a po mnoha letech grafiku na univerzitě v Banské Bystrici. Její život se však po střední škole podobal jízdě na toboganu. Hledala sebe. Na různých místech Evropy a při různých profesích a v různých kulturách. Pak přišla vážná nemoc, s níž se potýkala pět let.
„Už na střední škole a po ní jsem chtěla být samostatná a nezávislá. Vydělávala jsem si třeba jako prodavačka. Pak jsem získala nějaké peníze prodejem obrazů a odjela na dva týdny na Krétu. Prostě pláže, zábava, pohoda, bezvadní lidé. A zůstala tam pět let,“ svěřila se Panušová.
Pro mladého člověka jako ona, který se po roce 1990 mohl rozletět do světa, se stala Evropa malým prostorem bez hranic. Na Krétě se živila jako servírka. Když se naučila řecky a anglicky a skoro asimilovala s prostředím, dostihla ji znovu touha po změně.
Nechtěla jen přežívat v duchu místní tradice. S lehkým úsměvem na rtech čekat na to, co život přinese. Začal jí chybět cimrmanovský humor, krajané, česká ironie.
Půl roku zkusila žít v chladném Stockholmu, pár měsíců uprostřed konzumu Berlína, pak znovu krátce na Krétě. Nakonec našla práci v krkonošském hotelu. S neustálou touhou po tvůrčí práci v mysli.
„V Krkonoších jsem se seznámila s partou mladých Slováků, kteří mě inspirovali ke studiu grafiky na vysoké škole v Banské Bystrici. Kupodivu mě přes množství uchazečů přijali. U přijímaček hodnotili moje zkušenosti a umělecký styl. Za studií jsem si přivydělávala zase brigádami,“ vysvětluje zednice.
Umí stavět kachlové pece
Po škole se chvíli zkoušela živit grafikou na Slovensku, kde měla trvalé bydlení. Přes vystudovanou uměleckou školu nakonec sklouzla zase k manuální práci. Mohl za to covid, o umění nebyl v této době velký zájem.
Čtyři roky pomáhala při stavbách rodinných domů. Natahovala omítky, obkládala koupelny, pokládala dlažbu. Bavily ji stavby, jejichž majitelé měli cit pro architekturu a vkus. A dokázali přijmout pohled, že dům není jen typizovaná stavebnice, ale musí mít duši.
Kupodivu je podle ní dost majetných lidí, kteří to dokážou přijmout. Ještě před dvěma měsíci jezdila na Slovensko jeden dům dokončovat. Naučila se také stavět kachlové pece, které jsou zase v kurzu.
„A teď začínám znova doma grafické listy, ve Vyšném si zařizuji lis. Po nekonečném hledání mi hlavně nemoc ukázala, že člověk má dělat to, co ho baví, k čemu má talent. Žít tam, kde si rozumí s lidmi. Myslet na zdraví, nebýt závislý na penězích, na konzumu. Po dvaceti letech jsem snad našla to správné místo. V duchu kalokagathie, kterou objevili Řekové hledající životní harmonii,“ je přesvědčená Nora Panušová, grafička a zednice opravující památky.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
