Na dětském oddělení strakonické nemocnice nenosí nažehlený bílý plášť, který je pro většinu šéfů typický. Zdejší primář Martin Gregora střídá při práci s malými pacienty halenu s autíčky nebo s pejsky, na oddělení se potkává s kolegy v uniformách potištěných princeznami, piráty, mašinkami, opičkami či motýlky.
„Nosíme je už třetí rok a má to kladnou odezvu. Pro dítě, které je v nemocnici ve stresu, je příjemnější, když k němu přistupuje sestra nebo lékař v civilním oblečení. Zvykli jsme si na to a naopak teď ještě budeme soubor rozšiřovat,“ říká 53letý primář.
Své oddělení, na němž pracuje už bezmála třicet let, z toho posledních pět let jako jeho šéf, se snaží pro malé pacienty i jejich maminky pořád vylepšovat. Doprovod dětí i návštěvy mohou využívat kuchyňku s kávovarem, poslední novinkou jsou plně polohovatelné postýlky na pokojích.
„Jsou to ty nejlepší profesionální postýlky, které dneska jsou. Snesou srovnání se světovým standardem,“ pochvaluje si Gregora. Je přesvědčený, že příjemné prostředí a vybavení pomáhá jeho týmu děti uzdravovat.
Rodiče mu spisovatelskou kariéru rozmluvili
„Pokaždé mám obrovskou radost, když se pacient vyléčí. A když se jen trochu snažíte, tak se to daří. Děti vám neřeknou, co je bolí, chce to intuici a zkušenosti, které dnes po třiceti letech práce v medicíně mám. Čím jsem v této profesi déle, tím víc mě skutečná práce s pacientem baví, něco jiného jsou pak organizační věci spojené s primariátem,“ vypráví pozitivně naladěný tmavovlasý lékař.
Přitom se medicíně dlouho vzpouzel. Jako dítě chtěl být podvodním archeologem, protože hltal knížky Jacquese Cousteaua. A pak začal psát básničky i povídky a na gymnáziu měl nakročeno ke spisovatelské dráze.
„V naší rodině je to tak zaneřáděné doktory, že já jím být nechtěl. Babička byla dětská lékařka, na obrovský region Klatovska byla za první republiky jediná. Její syn, můj táta, byl gynekolog, moje maminka začínala jako internistka a pak přešla na infekční oddělení,“ vypočítává Gregora, který se narodil ve strakonické nemocnici, a celá rodina v jejím areálu dokonce v jednom domku bydlela.
Legendární oceánograf Cousteau ho přitáhl nejen k zájmu o podmořský svět, ale také ke knihám. A tak začal časem sám také s literární tvorbou.
Martin Gregora (53 let)Rodák ze Strakonic vystudoval II. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci nastoupil na dětské oddělení písecké nemocnice, po roce přešel na dětské ve strakonické nemocnici. V letech 2006 až 2010 působil jako zastupitel města Strakonice za hnutí Nestraníci. V roce 2010 uspěl na jihočeské kandidátce TOP 09 ve volbách do Poslanecké sněmovny, ve volebním období 2010 až 2013 se v dolní komoře parlamentu podílel na prosazení několika novel zákona především v oblasti zdravotnictví. Od roku 2014 je primářem dětského oddělení strakonické nemocnice. Věnuje se také publikační činnosti, je autorem či spoluautorem 16 populárně-naučných knih pro rodiče. Je podruhé ženatý, má 25letého syna a osmiletou dceru. Mezi jeho záliby patří dřevořezba, psaní knih, cyklistika a lyžování. |
„Chtěl jsem být spisovatelem. Na gymnáziu jsem vyhrál krajské kolo literární soutěže a v celostátním mě publicista a recitátor Mirda Kovářík strašně chválil a četl moji povídku,“ připomíná svůj první literární úspěch.
Jenže rodiče mu spisovatelskou kariéru rozmluvili, a tak po maturitě zamířil na medicínu. I tehdy však ještě trochu vzdoroval a po druhém ročníku, kdy neměl hotové zkoušky, zběhl na filozofickou fakultu. Ale nakonec se vrátil na II. lékařskou fakultu, kde získal atestaci z pediatrie I. a II. stupně.
A splnil očekávání svých rodičů, když se začal živit léčbou dětí v nemocnici a profese ho zaujala tak, že začal psát i populárně-naučné knihy o výchově dětí pro rodiče.
„První knížku s názvem Péče o novorozence a kojence, která vyšla v roce 2002, jsem napsal spolu s Milenou Dokoupilovou. A mou první skvělou rádkyní při psaní byla tehdy primářka Magdalena Paulová z Thomayerovy nemocnice. Píšu knihy rád a mám od maminek příznivou odezvu,“ říká Gregora.
Ze své široké knižní kolekce považuje kromě výše uvedené prvotiny za stěžejní Jídelníček kojenců a malých dětí, na němž spolupracoval s Danou Zákosteleckou, a publikaci Čekáme děťátko, kterou dal dohromady společně s Milošem Velemínským mladším.
Nyní pracuje na knize Jdeme mezi děti, která navazuje na dvě předchozí publikace o vývoji dětí, a to Vývoj dítěte do roku věku a Vývoj batolete.
V nich najdou čtenáři tři linky – pohled lékaře s odbornými radami a zcela novou linkou je pohled táty, který zjišťuje, že když se stará o dítě, vždycky to podle těch rad nejde.
„A jsou tam příběhy, které jsme s naší dcerou Lindou zažili, a spousta fotek. Třetí linie je pohled pedagoga na vývoj dítěte, co by mělo umět, než jde do školy. Tato kniha by měla vyjít do konce roku,“ plánuje nadšený knižní autor.
„Z olše se nejlíp dělá“
Se stejným zápalem vypráví o své práci se dřevem, které se věnoval ještě dřív, než začal publikovat. Jeho námluvy se dřevem začaly před dvaceti lety a byly docela krušné – jako první totiž opracovával dva letité borovicové trámy, které vytáhli řemeslníci při opravě krovů strakonického hradu.
„Byly to borovice jako palice, samý suk. Kamarád mi je přivezl k rodičům na zahradu a já jsem tam začal s jednoduchými narexovými dláty dělat skulpturu. Ta první je veliká, jmenuje se Baštovic Božena a je to možná jedna z mých nejhezčích soch, i když je první. A pak jsem ještě udělal Věštírnu, tu měl v lékárně pan magistr Staněk ve Strakonicích, a ještě různá torza. Hrozně jsem se u toho nadřel, ale povedlo se to,“ vzpomíná Gregora.
Ačkoli práci se dřevem věnuje především v zimním období spoustu volného času, za řezbáře se nepovažuje. Neumí a ani prý nechce umět detailní práci s malinkými dláty, s jejichž pomocí dělají řezbáři svým dílům oči nebo prstíky.
„Mám nějaký plán a zkouším, jestli se dřevo podvolí. A když se nechce podvolit, zkusíme se podívat, kudy půjdeme jinudy a jestli se tam náhodou neskrývá něco jiného, nějaký jiný úžasný tvar. Mnohdy jsem překvapený, co z toho vzniká, ale pro mě je to o to víc tvůrčí. A mnohdy je lepší některá místa nechat, protože když bych já jako neumětel do toho sahal, tak mi to začne praskat a štípat se,“ líčí tvůrce dřevěných skulptur, který si oblíbil olšové dřevo.
„Z olše se nejlíp dělá, když je mokrá. Voda z ní přitom úplně stříká a je červená, ta olše úplně krvácí. Je to asi jediné dřevo, které když schne, tak naopak světlá, protože pak má barvu dooranžova,“ srovnává Martin Gregora, lékař se sochařským talentem, který právě připravuje lipovou sochu přímo v nemocnici.
Už ví, jak má dílo s názvem Pevně v hrsti, které chce mít hotové v létě, vypadat. Lipové dřevo je ideálem řezbářů, je měkké a pevné. Slibuje tvůrcům, že bude držet tvar – ale kdo ví...
