Jde jen těžko přehlédnout. Patří totiž k nejhezčím na návsi. Zrekonstruovaná barokní brána, dílo lidového stavitele vesnického baroka Jakuba Bursy, láká sama o sobě k zastavení.
Když se pak otevře, dýchne na příchozí hned ze dvora atmosféra starých časů, kdy na statku hospodařil sedlák se selkou a pomáhali jim čeledíni i děvečky.
Do minulosti vrací návštěvníky nové Soukromé muzeum venkovského života v Předslavicích na Strakonicku. „Na tomto statku žili lidé dávno a fungovalo to. Bylo zde zaměstnáno asi 18 lidí, tak jsme si řekli, že tuto dobu přiblížíme návštěvníkům i dnes,“ říká zakladatel muzea Václav Jungwirt.
Ve dvou stodolách jsou vystavené stovky nářadí a věcí, bez kterých by se tehdy hospodářství neobešlo. „Na statku bývaly kdysi běžně i truhlárny. V zimě, kdy nebylo co dělat venku, si pak hospodář opravoval to, co potřeboval znovu na jaře na pole,“ podotýká Václav Jungwirt u pultu s hoblíky. O kousek dál si návštěvníci mohou vyzkoušet, jak těžké třeba bývalo pro ženu prát prádlo v pračce poháněné ruční klikou.
K exponátům, ze kterých má Václav Jungwirt největší radost, patří ruchadla bratranců Veverkových. „Přišli na to, že pluh může zem také převrátit. Hřídele zdobili vyřezávanými motivy, hráli si s tím. To se normálně nedělalo,“ ukazuje.
Krásným kouskem jsou ale i staré saně, zrestaurovaný kočár nebo třeba mlátička, která byla od roku 1954 ukrytá ve slámě, aby ji nikdo nenašel. „Lidé tehdy nevěřili tomu, že socializace půjde. Schovali si proto staré věci, aby je pak mohli znovu používat. Objevili jsme ji, a tak je tady teď k vidění,“ vypráví Václav Jungwirt.
Druhé patro stodoly je hlavně pro ženy. Kromě ukázky myslivosti patří především domácnosti. Nechybí zde kuchyňské potřeby, šicí stroje, postel se sto let starým ručně háčkovaným přehozem, prácheňský kroj nebo svaté obrázky.
„Když ženy na vesnici draly peří, muselo se jich ke stolu vejít šest až sedm. Potřebovali bychom proto někde sehnat pěkný starý stůl a stoličky. Klasické stoly sice mám, ale to není ono. Sháním dobový, vyřezávaný a stoličky také. Možná je má někdo doma,“ zamýšlí se Jungwirt.
Práce v zemědělství se u Jungwirtů dědí z generace na generaci. A tak Václav Jungwirt umí vyprávět o každém z kousků, který je v muzeu.
„Věci jsou z let 1850 až 1950. Některé patří mojí rodině, jiné jsou z okolí, přinesli mi je spolupracovníci nebo zákazníci,“ vysvětluje 70letý muž, který vystudoval zemědělskou mechanizaci a stojí v čele rodinné firmy Liva Předslavice zabývající se prodejem a servisem zemědělských strojů a technologií.
A právě zákazníci Livy přivedli před zhruba deseti lety Václava Jungwirta na nápad otevřít muzeum. „Ptali se mě, jestli nechci různé staré stroje, nářadí, odmítal jsem. Pak jsem změnil názor. A když už jsem je měl, řekl jsem si, že je třeba mít chalupu, ve které je budeme moci vystavovat. Vznikla parta, která má chuť něco budovat. Naše společnost stojí hned vedle muzea. Když pak byly k prodeji stodoly, získali jsme prostor. Byly ale v hodně špatném stavu a vyžadovaly rekonstrukci. Než jsme muzeum mohli otevřít, trvalo to asi osm let. Postupem času se tak můj sen změnil v koníček.“
Současně přiznává, že muzeum a firma mu zabírá veškerý volný čas. Přesto je plný energie a už spřádá plány na rozšíření muzea.
„Chceme kousek dál udělat maštale a venku bylinkovou zahradu. Na léto plánujeme zážitkové trasy. Například tu bude obilí, které se bude šrotovat, aby děti viděly, jak se to dělalo, pak se dá do mlýnku a umele se mouka. Až budeme mít políčko, budou se moci podívat, jak vybíráme brambory pomocí čerta a podobně,“ naznačuje Jungwirt.
Nyní muzeum nabízí kromě prohlídky exponátů také výstavu obrazů Valentina Horby, malíře jihočeských chalup a krajin.
Muzeum s dobrovolným vstupným zatím funguje na objednávku. Zájemci si mohou termín prohlídky domluvit na telefonu 383 372 437. „Z technických důvodů není možné, abychom zde měli otevřeno celý den. Zatím fungujeme na zavolání a návštěvníky pak provede paní, která to má na starosti. Zájem mají hlavně školy, protože ukazujeme, jak to bylo kdysi, a nejen stroje samotné, ale i postup práce. Chceme, aby lidé něco věděli o vesnici. To byl jeden z důvodů, proč jsme muzeum otevřeli,“ dodává Václav Jungwirt.
