S nadsázkou říká, že jeho softwarová firma Intelis má tradici od roku 1891. Společnost Miroslava Burdy, kde vznikají aplikace a programy, sídlí v historickém domě z konce 19. století, v němž jsou na stropech původní malby a na průčelí fresky od Mikoláše Alše. A prý tam i trochu straší. Je to v přímém kontrastu s moderními openspace kancelářemi, ve kterých podobné společnosti často fungují.
Miroslav BurdaNarodil se 8. dubna 1977 v Písku. Zde studoval i průmyslovku, ale tento obor ho nebavil. "Při matematice jsem si pod lavicí četl Kanta," vzpomíná. Poté dva roky chodil do Tábora na kulturní publicistiku. Následně vystudoval filozofii a religionistiku na Husitské teologické fakultě na Karlově univerzitě. Paradoxně se už během vysoké školy opět vrátil do racionálního světa a pracoval jako programátor. Pak se seznámil s myšlenkami Tomáše Bati a rozhodl se, že bude podnikat. "Baťa je fenomén, nemusíme se pořád ohlížet, jak vyrábí Toyota," popisuje Burda. Oslovily jej výroky, že zámožnost je povinnost a chudoba výmluva. Jak sám říká, je to malá schizofrenie - jednou nohou je filozof, druhou podnikatel. Vede firmu plnou programátorů a zároveň vydal knihu básní. |
"Ta schizofrenie se projevuje ve více oblastech. Děláme software, opravujeme fresky, pořádáme koncerty," popisuje Burda, který o sobě říká, že jednou nohou je programátor a druhou filozof.
Firma vznikla před pěti lety. Dnes máte skoro 40 zaměstnanců a vlastníte historický dům v centru Písku. Takže se vám daří?
Asi ano, přiznám se, že to úplně nevnímám. Jsem tak zabrán do práce, že si to uvědomuji, až když mi někdo řekne, co máme. Z vnějšího pohledu se nám asi daří, ale já to vidím zevnitř a uvědomuji si, kde máme rezervy a co se dá zlepšit.
Vytváříte software na zakázku. A to hlavně pro velké nadnárodní společnosti. Proč se jim nevyplatí mít vlastní programátory?
Je to jejich strategie. Mají své IT oddělení, které práci řídí a zadává. Pro nás je to dobré, protože například s Telefonicou spolupracujeme dlouhodobě. Na druhou stranu to s sebou přináší riziko, protože je firma vázána na pár velkých zákazníků. Proto mě to žene pořád dopředu, abychom nebyli úplně závislí, hledáme nové zákazníky a také nové směry.
Jak těžká je domluva mezi zákazníkem, který má nějakou vizi produktu, již od vás chce, a programátory, kteří ji uvádějí do reality?
To je asi to nejtěžší, co v tomhle byznysu je. Předěl mezi světem "ajťáků" a zbytku populace je veliký. Lidí, kteří tyto dva světy dokážou spojovat, moc není. Programátorům se snažím vysvětlit, že práce není jen o tom řemesle, ale má ještě dvě další složky - práce v týmu a orientace v problematice klienta. Ať je to telekomunikace, nebo textil.
Vytváříte i mobilní aplikace. To je v poslední době velký fenomén...
My jdeme dvěma cestami. Vyvíjíme aplikace na zakázku tak jako u softwaru. Zároveň vytváříme vlastní produkt. Řekli jsme si, že se tu objevila zajímavá příležitost, mobil má v kapse skoro každý a je možné dostat produkt k masám lidí. Nápad na vytvoření aplikace inCity vznikl velmi jednoduše - jako občan jsem si říkal, jak je možné, že se nemůžu zarezervovat na úřad, proč mě mobil neodnaviguje na nejbližší parkoviště nebo mě neinformuje o uzavírkách. Proč, když vidím rozkopanou popelnici, to nemůžu jednoduše ohlásit městským službám.
Takže aplikace bude usnadňovat komunikaci mezi občanem a městem?
Nejen. Aplikace bude určená také pro turisty, kteří město třeba navštěvují. Bude umožňovat třeba zaplatit mobilem parkovné, najít zajímavé památky, turistické cíle nebo i nejbližší veřejné toalety. Těch aplikací, které řeší dílčí věci, je řada, žádná ale není tak komplexní, aby nabídla od restaurací po úřední desku radnice, informace o svozu odpadu a kulturních akcí. Důležitou věcí jsou i riziková hlášení - na mobilu se vám pak objeví upozornění o blížící se povodni, pohřešovaném dítěti nebo třeba výpadku elektřiny.
Bude za aplikaci platit město, nebo uživatelé?
Město zaplatí jednu korunu, pro uživatele to bude zdarma. Zároveň si necháváme prostor pro komerční sekci - ubytování, stravování a další služby. To bude v podstatě inzerce a bude vytvářet zisk pro nás.
Na vašich stránkách píšete, že se různými stážemi snažíte zlepšovat úroveň ve školách. To je to tak hrozné?
Bohužel ano. Stalo se mi, že na praxi přišel student třetího ročníku s tím, že umí Excel. Místní průmyslovka má obor informatika, udělal jsem tam trochu pokus. Studentům jsem vysvětlil, že je hlavní umět svoji práci prodat. Ve finále si založili virtuální firmu, kde si rozdělili role - někdo byl analytik, někdo jednatel, programátor. Dnes se jim snažíme přihrát nějakou jednodušší práci, třeba udělat web a podobně. Můžou si ale nasimulovat převzetí obchodního případu od začátku do konce.
Je problém sehnat tady v Písku programátory?
Problém to jednoznačně je. To, co produkuje místní škola, není úplně k použití. My potřebujeme často lidi se zkušeností. Podařilo se nám "odchytit" několik programátorů, kteří dělali v Praze a vraceli se sem třeba kvůli rodině. Je ale pravda, že je tu tak malý trh, že víme o všech lidech, kde kdo dělá.
Vy původem nejste programátor. Máte zčásti technické a zčásti humanitní vzdělání. Může to být výhoda?
Já si myslím, že je to velká výhoda. Roky jsem programoval a docela mě to i bavilo - ale asi jako mě baví třeba křížovka. Neuspokojovalo mě to. Uspokojuje mě, co dělám teď - můžu vložit myšlenku do nějakého projektu. Nebo když si sedneme se zákazníkem a přemýšlíme, jak by se ta jeho věc dala udělat. Už to není programování, ale spíš byznys konzultant, je v tom psychologie i sociologie. Je důležité mít nějaký přesah a nadhled.
