Když vypráví o osudech, které při své práci potkal, je v jeho hlase slyšet dojetí. Jednapadesátiletý Miroslav Bartoš upravuje auta pro tělesně postižené.
„Naše základní filozofie je o tom, aby byl člověk soběstačný,“ vysvětluje podnikatel, který před časem převzal cenu Vodafone firma roku 2020 Jihočeského kraje. Jeho tým upravil nespočet vozů. Na ten vůbec první ale Bartoš nikdy nezapomene.
Byl pro vašeho kamaráda.
Je to tak. Prodělal mozkovou mrtvici a ochrnul na pravou půlku těla. Byl ještě mladý, bylo mu tehdy okolo čtyřicítky. Já jsem mu auto předělal tak, aby mohl řídit. To byla úplně první zkušenost. Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje. Tehdy, byl to asi rok 1994, navíc internet pořádně nebyl, všechno jsem vyřizoval přes fax nebo dopisy. Zařízení jsem nakonec sehnal v Anglii a tím to pro mě skončilo.
A jak jste se k tomu vrátil?
Díky té jedné zkušenosti jsem získal přehled. Pak jsem i viděl, v jakém stavu ten trh je. Přestavěná auta vypadala strašně primitivně. Firmy navíc byly předražené a s trhem si dělaly, co chtěly. Mě pak napadlo, že bych zaměstnal vozíčkáře, kteří by ruční řízení sami montovali. Také mě už neuspokojoval režim, kdy jsem dojížděl za prací do Prahy a děti viděl málo. Skončil jsem tam a založil firmu. Byla to jedna z mých životních křižovatek.
Byly vaše začátky složité?
Poznal jsem člověka z Brna, který byl aktivní handicapovaný sportovec a jeho kariéra se chýlila ke konci. Nevěděl, co dělat dál, a tohle ho nadchlo. Byl rád, že bude v kontaktu s vozíčkáři. Když jste na vozíku, obrátí se vám život úplně naruby. Řešíte, jak se dostanete na záchod a do vany, jestli můžete jezdit do práce, nebo ne. On to znal a mohl pomáhat zákazníkům a zároveň jim upravovat auta. Pak jsme si pronajali první dílnu a začalo se to rozrůstat.
Jak vypadá situace, kdy vás navštíví tělesně postižený člověk s tím, že potřebuje upravit auto?
V první řadě se ptáme, jestli chce řídit, nebo být převážený. To je zásadní. Když chce řídit, zjistíme, jaký typ postižení má. Bavíme se o tom, co je schopný ovládat, jestli má v rukách sílu, abychom zjistili, jaké by měl mít ruční ovládání. Druhá zásadní otázka je, jestli si sám dokáže naložit vozík. Naše základní filozofie je o tom, aby ten člověk byl soběstačný. Postupně projdeme několik otázek. Ve firmě zaměstnáváme ty, kteří jsou sami na vozíku.
Postupně jste začal vyrábět vlastní produkty, které jste si nechal patentovat. Který byl ten první?
Automatické ovládání spojky. U jakéhokoli auta s mechanickou převodovkou jsme k pedálu přidělali malý motůrek. Naše elektronika snímala polohu pedálů a rychlost auta. Na základě toho systém řídil motůrek, který stahoval spojku. Typickým zákazníkem byli starší lidé, kteří měli cukrovku a amputovali jim levou nohu. Teď se to prodává méně, automaty jsou dostupnější.
Který patent byl ten nejúspěšnější?
Zlomová byla flexi rampa. Rampa u bezbariérových aut do té doby po složení vždy visela za zadními dveřmi, čímž vznikala velká překážka. Já jsem ji tehdy v podstatě sklopil a kufr vrátil do původního stavu, takže vzniklo univerzální auto, které mohlo převážet vozíčkáře. S kamarádem jsme pak vyvinuli postup, který přestavbu zkrátil z 60 hodin na 25. Na trhu jsme nastavili úplně jiné standardy.
Jak vás to na trhu posunulo?
Konkurenci jsme utekli zhruba o tři roky. Ukousli jsme podstatnou část podílu na trhu v Německu, Anglii, Francii nebo třeba Španělsku a zařadili se do první ligy čtyř nebo pěti firem v Evropě. Od té doby nás konkurence hodně sleduje a něco i kopíruje.
Miroslav Bartoš (51 let)Narodil se v Táboře a vystudoval střední průmyslovku a poté i ČVUT v Praze. Po studiích působil v hlavním městě u českého zastoupení jedné automobilky. Po osmi letech odešel a založil vlastní firmu Api poblíž Tábora a začal se věnovat úpravě aut pro handicapované. Nejprve dělal jedno auto za měsíc, po pár letech si pronajal halu a později pronikl i na evropský trh. Výrobky už Api prodává i do USA nebo třeba Spojených arabských emirátů. Letos vyhrála soutěž Vodafone firma roku 2020 Jihočeského kraje. Zaměstnává lidi na vozíku. |
Co obnáší instalace té rampy do vozidla?
Znamená to, že rozeberete celou zadní část, tedy nádrž, výfuk, sedadla a samozřejmě vyříznete celou podlahu a umístíte tam kompletně novou. Pak se vyměňují jednotlivé části. Je to prakticky kompletní přestavba.
Od roku 2018 máte vlastní vývojové centrum. Jak moc je to pro vaši práci důležité?
Firma se rozrůstala, my potřebovali větší výrobní prostory a zároveň jsme chtěli výrobky testovat. Platí na nás přísné směrnice jako pro automobilky a testy nejsou nic levného, takže si nemůžeme dovolit, aby to neprošlo. Cítili jsme, že by nás to posunulo. Udělali jsme projekt a požádali o evropský grant. Celková investice byla 60 milionů, na což jsme dostali zhruba 20 milionů korun. Vzniklo tak nové oddělení výzkumu a vývoje. Je to uzavřené a smí tam omezený počet lidí, protože tam občas máme prototyp vozů od automobilek, které nesmí nikdo vidět.
Co všechno testujete?
Máme tam třeba trhací stolici. Je to velký stroj, který má šest pístů. My na něm můžeme simulovat zatížení v autě. Typicky se to používá na testy sedadel. Vznikají tam síly, které vznikají v autě při nárazu. Děláme tam toho ale více. Je pro nás ideální, aby auto mělo stejnou hmotnost po přestavbě jako před ní, protože pak se nemění emise. Proto testujeme i životnost různých materiálů.
Kvůli svým patentům vedete i soudní spory s konkurencí.
To jsou patentové spory. Konkurence viděla, že to, s čím jsme přišli, má obrovský prodejní potenciál. Nechtěli vypadnout z trhu a udělali něco podobného. Několik firem to natvrdo okopírovalo a my se bráníme. Je ale šílené, že ten spor vznikl v roce 2012 a ještě to není dořešené. Stojí to dost peněz. Patenty nejsou o domáhání intelektuálního práva, ale o odrazování konkurence, aby vás moc neohrožovala. Jediná cesta je snažit se vyvíjet víc a být lepší.
Dostali jste se i do zahraničí. Kde máte zákazníky?
Je to například Německo, Francie či Švýcarsko. Třeba do Španělska ale nemá smysl dodávat auto kvůli nákladům na přepravu. Proto tam posíláme sadu a lidé si to mohou namontovat. Požadujeme ale, aby firmy, které to dělají, k nám přijely na školení.
Máte firmu v Německu, v emirátech. A partnera máte v Anglii, jak ta spolupráce vznikla?
Je to firma Alfred Bekker. To byla ta první, se kterou jsem byl v kontaktu, když jsem sháněl zařízení pro mého kamaráda. Se zakladatelem jsme se pak spřátelili a spolupracovali na nějakých věcech. Když mu bylo 70, nebyl na tom zdravotně dobře. Přišel za mnou a řekl, že chce, abych měl ve firmě podíl a vedl to s jeho dcerou. V roce 2015 jsem pak koupil firmu v Německu od izraelské firmy. Ta nám slouží k distribuci našich výrobků v Německu. Pak jsme také založili firmu ve Spojených arabských emirátech a máme i distributora v USA.
Během té práce jste se musel setkat s řadou silných životních příběhů. Změnilo vám to pohled na svět?
Uvědomíte si, když vám je špatně a vidíte všechno černě, tak pro to vlastně není důvod. Nejdůležitější je totiž to, že jste zdravý a stejně tak vaše rodina. Když jste pracovitý, můžete normálně žít. Tito lidé ale mají úplně jiný osud než my, jejich životní podmínky jsou mnohonásobně těžší. My máme opravdu velké štěstí, že jsme zdraví.
Vzpomenete si na nějaké silné setkání, na které nezapomenete?
Zažili jsme krásný příběh jednoho chlapce. Před deseti lety za námi přijela rodina ze Znojma se synem, kterému tehdy bylo asi 12 let. Byl na vozíku a měl svalovou dystrofii. Člověk se narodí zdravý, ale postupně mu odumírají svaly, což skončí srdcem a plícemi. S tímhle osudem ti lidé žijí. Vzpomínám si, že ten kluk byl hrozně vnímavý a zvědavý a cítil jsem z něj velkou sílu. Auto jsme udělali a před dvěma lety se k nám vrátili. Dnes je mu 24, vystudoval univerzitu, živí se jako programátor a sám si pořídil auto za peníze, které si vydělal. Jeho síla je obdivuhodná. Spousta lidí by to vzdala, ale on dokázal obrovskou věc. To pak člověk cítí zadostiučinění, když mu může v tom běžném životě pomoci.
