Je to šarmantní elegán, který 31. července oslavil sedmdesáté narozeniny. Jeho věk by mu však hádal jen málokdo.
Kameraman Miloň Terč žije aktivním životem a stále řídí svou vyšší odbornou školu filmovou. „Už jsem se zbavil ředitelování akademie, teď budu pracovat na tom, abych ukončil i ředitelování VOŠky. Drží mě tam ale výborný kolektiv,“ říká Miloň Terč.
Jste skvělý kameraman, na kontě máte řadu ocenění. Na které jste nejvíce hrdý?
To, nač jsem asi nejvíc hrdý, není ani ocenění, spíš výrok klasika českého dokumentu, profesora Jana Špáty. Na jednom mezinárodním festivalu se velmi pochvalně vyjádřil o mé kameře. To mi udělalo možná větší radost než řada cen, ať už z domova nebo ze zahraničí.
Jak jste se dostal ke kameře, pocházíte z umělecké rodiny?
U mě to bylo naopak. Moji rodiče a prarodiče si nepřáli, abych se dostal do této branže, protože pověst lidí od filmu nebyla tehdy moc dobrá. Vybral jsem si tedy Stavební fakultu ČVUT, ale stále mě to táhlo k filmu. Po třech letech jsem studia nechal, přešel jsem na FAMU a tak začala moje filmařská kariéra. Po škole jsme prošel všemi profesemi od asistenta po švenkra až k samostatné kameře. Prožil jsem za ní třicet let a byly to pro mě velmi šťastné roky. Práce mě bavila.
Pocítil jste za minulého režimu nějaké omezení ve své tvorbě?
Atmosféra ve společnosti sice tehdy nebyla dobrá, ale protože jsem nebyl angažován, nebyl jsem ani povolán k tomu, abych dělal politické akce. Věnoval jsem se svému koníčku - dokumentům, filmům o umění a ekologii. Nebylo to samozřejmě nijak finančně efektní, ale přinášelo mi to uspokojení z práce a klid. Neměl jsem potřebu sklánět se a předvádět před politickými funkcionáři.
Nedávno vysílali v televizi film Filipa Renče Requiem pro panenku. Je to silný příběh, který stále budí emoce. Vy jste byl jeho producentem. Jak na natáčení vzpomínáte?
Byl to pro mě v podstatě osudový film. Vznikl v době, kdy jsem byl ředitelem ateliérů ve Zlíně, mezi roky 1990 a 1995. Tehdy se ztratily peníze z fondu kinematografie. Byl problém uživit 220 lidí. Potřebovali jsme tvorbu, sháněl jsem práci v zahraničí pro animované filmy, například ve Španělsku nebo Švýcarsku. Někdy se podařilo, jindy ne. Jeden režisér po mně chtěl, aby se natočil film, na kterém pracovala jeho dcera. Mně se ale zdálo, že už je mimo dobu, ta pokročila natolik, že by lidi neoslovil. Mohl jsem si vybrat mezi snímkem osvědčeného režiséra a filmem studenta FAMU Filipa Renče.
A vás víc oslovil Renčův film...
Názor jsem si nechal potvrdit od tří různých nezávislých poradců. Ti se ale vyjádřili velice indiferentně, byla to doba, kdy si to lidé nechtěli s nikým moc rozházet. Rozhodnutí tak zůstalo nakonec na mně. Podpořil mě písecký kolega Karel Čabrádek, řekl jako jediný jasně, co si myslí. S Filipem jsme začali trochu válčit, měl velikášské přání týkající se honorářů. Pak se to ale všechno srovnalo a film dopadl dobře. Měl ve své době své diváky a oslovil řadu lidí, protože toto téma bylo mnoho let tabu.
Vy osobně jste v 90. letech odložil kameru. Nechybí vám?
Nedala se skloubit funkce ředitele ateliérů a kameramana. Natočil jsem pak už jen jediný film, když byl papež na Velehradě, a to jen díky tomu, že se to odehrálo v době mého volna. Měl jsem zodpovědnost za spoustu lidí a podnik. Ještě k tomu přibyla tehdy laboratoř. Spousta starostí je i s vedením školy. Na dobu za kamerou rád vzpomínám, na nostalgii ale není moc času. Životní tempo to nedovoluje.
V roce 1996 jste v Písku s manželkou založili Soukromou vyšší odbornou školu filmovou a v roce 2004 Filmovou akademii Miroslava Ondříčka. Dnes má písecká filmovka zvučné jméno, studenti bodují na festivalech. Co je klíčem k úspěchu?
Jsme soukromá škola, přesto nedáváme našim studentům nic zadarmo a máme na ně vysoké nároky. Řada absolventů to posléze ocenila. Nejvíc mě těší, že se všichni v oboru uplatní. V kláních mezi FAMU a naší FAMO jsme několikrát zabodovali, měli jsme i studenty, kteří vyhráli mezinárodní soutěž 48 Hour Film Project, při které je vyhlášeno téma a soutěžící musí vymyslet scénář a zrealizovat ho do osmačtyřiceti hodin. Naši studenti pak dostali pozvání do Hollywoodu, kde byli dekorováni cenou. Je to kolektivní úspěch, mám radost z toho, že všichni odvádíme práci, která má smysl. Velkou předností naší školy je, že 80 až 90 procent pedagogů aktivně točí, jsou v obraze a studentům otevírají dveře k práci v oboru.
S píseckou školou je také neodmyslitelně spjatý podzimní Mezinárodní festival studentských filmů. Už chystáte letošní ročník?
Organizaci jsem přehodil na dceru, je to akce pro mladé a má to podle mě dělat mladý člověk. Chceme, aby měl úroveň. Zveme mezinárodní porotu, lidi od filmu. To všechno ale stojí peníze, grantové programy jsou složité, vysilovalo nás to. Dcera řekla, že už asi pokračovat nebude. Město proto navrhlo, že organizátorem bude Centrum kultury, které má jiné podmínky pro získávání financí. Letos to bude experimentální ročník, nabídli jsme, že zajistíme filmovou část, porotu, snímky a jejich výběr. Ostatní doprovodné akce bude organizovat Centrum kultury. Myslím, že pokud jde o filmy, bude se na co dívat. Přišlo asi 380 snímků. Festival má renomé. Ještě dřív, než se vyhlásí deadline na jejich přihlašování do soutěže, už jich u nás polovina je. Lidé je posílají sami, to je potěšující.
Na jaký žánr se rád podíváte vy?
V životě se to mění. Pořád preferuji dokument, protože hrané příběhy jsou velice dobře čitelné dopředu a témata se opakují. Ale i mezi nimi se dají najít dobré snímky. Oslovil mě třeba Forrest Gump. Rád jsem se dřív díval na francouzskou novou vlnu. Teď, když je televize plná zabijáků a smrťáků, občas si pustím limonádu ze severu. Vidíte příběh, který je napsán přes jednu šablonu, ale fascinuje mě na tom profesionalita a krásná příroda. Takový film necuchá nervy, vždy to dobře dopadne. Já už dnes nemám potřebu násilí, obklopuje nás a zákonitě ovlivňuje budoucí generaci. Mediální sféra je velmi důležitá proto, aby se společnost někam posouvala. Bojím se, že je jen málo věcí, které ji posouvají dnes správným směrem.
