Říkával, že socha patří do krajiny. Aby tam dobře „sedla“, musí pro to mít člověk cit. A ten měl Milan Doubrava jedinečný. Jeho trojrozměrné plastiky zdobí spoustu míst po jižních Čechách včetně krajského města.
Klikatá pouť Milana Doubravy plná nejprve zákazů, později uznání, víry, skromnosti a lásky k umění se uzavřela minulý pátek.
„Milana jsem znal od roku 1970. Tehdy jsme měli takový diskusní klub v ateliéru u keramika Tondy Škody na Žižkově náměstí. Milan byl dobrý diskutér, který se orientoval v oblasti výtvarného umění, literatury i poezie,“ vypráví přední český grafik Václav Johanus.
„Poslední roky přijížděl vlakem z Modlešovic jednou za 14 dní na kávu a diskuse bývaly jako zamlada. Zavolal, že ráno přijede, a už jsem se těšil, jak probereme vlastní práci, co kdo viděl za výstavu, přečetl tu kterou knihu a jiné věci, které nás zajímaly. Nemluvím zde o jeho vlastní tvorbě, které se dostane jistě patřičného ohodnocení. Milan bude chybět a je mi to opravdu hrozně moc líto,“ říká Johanus.
K Doubravovým blízkým přátelům patřil i syn keramika a sochaře Antonína Škody Michal Škoda, umělec a kurátor českobudějovického Domu umění.
„Ještě než se odstěhoval do Modlešovic, tak jsme se pravidelně vídali. Vzpomínám zejména na úžasné debaty, které mě hodně obohacovaly. O jeho tvorbě se dá říct, že je velmi originální a hlavně pravdivá, tvořil bez jakéhokoliv komerčního vlivu. Nejradši mám jeho sochu v krajině u Modlešovic, v níž se odráží jeho vztah k přírodě a víře,“ přemýšlí Michal Škoda.
Dokázal vynést ostrý soud
Jako na originálního umělce a dobrého člověka z rodu horkokrevných bude na Milana Doubravu vzpomínat malíř Roman Brichcín.
„Budu slyšet jeho nadšené vyprávění z cest po Evropě, svědectví z pobytu ve Svaté zemi, vzpomínky na hrdějovické dětství, bechyňské středoškolské mládí, spanilé jízdy za uměním nejen do Prahy,“ popisuje Brichcín.
Nezapomene prý na jeho trefné i humorné průpovídky k vlastní tvorbě i dílům jiných umělců, k desítkám výstav, přečtených knih, návštěvám divadelních a filmových představení, o kterých uměl Milan Doubrava často vynést ostrý soud.
„Nezůstal nic dlužen společenskému a v neposlední řadě stále více a hlouběji životu duchovnímu, ke kterému je člověk povolán a který Milan uměl naplnit, a navíc pravdivě vtisknout do svých soch,“ dodává Brichcín.
Pracoval jako aranžér i topič
Milan Doubrava se narodil 21. listopadu 1946 v Českých Budějovicích. Dětství prožil v Hrdějovicích. Už jako malý kluk rád kreslil. Vystudoval keramickou školu v Bechyni. Pracoval jako aranžér v propagačních odděleních různých podniků, ale i jako topič v plynové kotelně ve Škodovce.
Od 70. let postupně opouštěl malbu a začal se věnovat trojrozměrným plastikám. Pracoval se dřevem v mnoha podobách včetně větví a prkének, ale i s hlínou, sádrou, betonem, cihlami, papírem, dráty, kostmi, peřím či kousky umělé hmoty. Během své práce v kotelně poznal i kouzlo odpadního popílku, který zužitkoval jako netradiční sochařský materiál.
Doubravovy sochy nevznikaly rychle a náhodně. Jeho plastiky, ať už to byly portréty, či duchovní díla v krajině, byly promyšlené do posledního detailu.
Jeho první výstavu mu v roce 1981 připravila fotografka Dana Vitásková. Spolu s Doubravou představil tehdy v Galerii Na Dvorku svou tvorbu nedávno zesnulý Štěpán Mikuláš Mareš a Josef Bruckmüller.
V roce 1988 se přihlásil do celostátní anonymní soutěže na pomník bratří Čapků. První ani druhá cena nebyla udělena, ale na třetím místě skončil pro porotu překvapivě právě Doubrava spolu s národním umělcem, rektorem VŠUP Janem Simotou, a akademickým malířem Vackem. Ti prý tehdy na něj koukali skrz prsty.
„Divili se, že jsem s nimi nejlepší. Nechtěli mě ani do Unie výtvarných umělců,“ vzpomínal Doubrava na dobu před listopadovou revolucí. Za vyhrané peníze nakonec vycestoval po roce 1989 do Francie, Belgie i Holandska.
Nový režim byl pro něho obdobím uměleckého rozkvětu. Jeho rozměrná díla se začala objevovat na veřejných i soukromých místech po celém Jihočeském kraji. Sám měl nejradši Modlitbu na bývalém místě božích muk u Modlešovic, kterou věnoval své rodné krajině a sobě k šedesátinám.
Lyžaři zase znají jeho Janusovskou lampu. Zvláštní socha odvozená od motivu Slunce a Měsíce stojí kousek od sjezdovek ve Skiareálu Lipno. Vypadá, jako kdyby tam stála už od pradávna. Však ji tam také zakomponoval umělec, který pro to měl cit jako málokdo.
