Když při přátelském podání ruky hmatem ucítíte, že dotyčný má na bříškách prstů ztvrdlou kůži, poproste ho, jestli byste si mohli prohlédnout obě jeho ruce. Jsou hladké jen spodní strany malíčků? Pak můžete prohlásit: Vy hrajete na harfu!
„Malíčky se při hře nepoužívají, protože jsou příliš slabé na to, aby rozechvěly struny,“ vysvětluje Martina Fryčová. Je patrně jedinou hudebnicí z jižních Čech, která se živí sólovou hrou na harfu a určitě jako jediná na ni hraje v rockové kapele.
Harfu nechala odpočívat v autě, protože by se s ní na setkání v Masných krámech nevešla za stůl. Nástroj má velkolepé parametry: více než metr a půl na výšku, na délku asi 120 centimetrů a váží 40 kilo.
„Kdo chce koncertovat na harfu, musí si pořídit speciální rudlík, na kterém ji bude přepravovat od auta k pódiu. A také musí počítat s tím, že ostatní muzikanti budou říkat oblíbenou legrácku: Nástroj si hudebník vybírá podle inteligence – inteligent si vybere flétnu nebo housličky.“
Jako malá začala s klavírem
Každý harfista ale ví, že když skončí koncert, lidé si přijdou zblízka prohlédnout právě harfu. Martina Fryčová má takové chvíle ráda a se zájemci si ochotně povídá. Téměř pokaždé zazní otázka: Jak jste se k tomuhle nástroji dostala? Pocházíte z rodiny harfistů?
Samá voda! Martina pochází ze Studené a tam mohla v době svého dětství vidět harfu jedině tak na obrázku v učebnici. „U nás doma se ani nemuzicírovalo,“ prozrazuje. „Hudební geny jsem podědila zřejmě po svých babičkách, obě si rády zpívaly. Já začala zpívat ve školním sboru a pak jsem chodila na hodiny klavíru.“
Martina Fryčová (51 let)Narodila se 30. března 1967 v Dačicích. Dětství prožila s rodiči ve Studené. Absolvovala Gymnázium v Dačicích, poté pracovala v jindřichohradeckém kulturním středisku. Ve 20 letech přesídlila do Prahy, kde pracovala v hudebním vydavatelství. Krátce spolupracovala s pelhřimovskou kapelou Vektor. Dva roky po sametové revoluci se stala harfistkou na volné noze. Od roku 2000 také pracuje na zkrácený úvazek v Městské knihovně v Praze. Roku 2009 se vrátila do Studené. Je podruhé vdaná, z prvního manželství má syna Adama (29 let), z druhého syna Marvina (9). Ve svém pražském období hrála především na společenských akcích. |
Za klávesami dlouho nevydržela. V době dospívání ji zcela pohltil tvrdý rock. Mydlila akordy na nabustrovanou kytaru a zakládala kapely. Ještě jí nebylo tak docela jasné, co by chtěla v životě dělat, proto zvolila studium na gymnáziu a pak se uvidí. Nejprve to vypadalo, že bude knihovnicí.
„Strašně ráda jsem četla a čtu dodnes. Psala jsem taky básně a povídky. Ale dařilo se mi i v muzice. S holkami jsme postavily dívčí hardrockovou skupinu, jmenovaly jsme se Pára. Skládala jsem písničky a vyřizovala si v nich mladické účty s okolní realitou. Svět mi připadal drsný, a tak jsem mu jeho drsnost vmetala do tváře. Jedna taková písnička se jmenovala Peklo má řád.“
Po maturitě se jí naskytlo zaměstnání v Městském kulturním středisku v Jindřichově Hradci. Pohybovala se tam mezi lidmi, kteří žili mnohem svobodněji než běžný průměr pracující populace.
„S kamarádkou bubenicí jsme se rozhodly, že s naší kapelou prorazíme do světa. Nejlepší odrazový můstek je samozřejmě z Prahy. A tak jsme tam odešly s tím, že vytvoříme vhodné podmínky a další členky se pak přestěhují za námi. Bylo nám dvacet a měly jsme správnou dávku drzosti.“
K harfě ji přivedla tchyně
Jenomže ostatní muzikantky přestaly mít čas na hraní a Pára vyšuměla. Martině už se z velkoměsta nechtělo zpátky do Studené. Našla si práci v hudební agentuře a tam poznala svého prvního manžela.
„Doma u nich stálo několik harf, jeho maminka Libuše Váchalová je totiž profesorkou harfy na Pražské konzervatoři. Následovala svatba, narodil se první syn a přišla sametová revoluce. Na svůj sen profesionální rockerky jsem nezapomněla, jen jsem ho odložila na období po mateřské. Předpokládala jsem, že ve svobodné době bude cesta ke slávě snadnější.“
Ale její tchyně měla jiný nápad. „Martinko, z hudebníků teď budou mít nejvíc práce právě harfisté. Pojď, já tě na harfu naučím hrát,“ nabídla. Prozíravě odhadla, že nastává doba honosných společenských událostí, ke kterým sluší zvuk královského nástroje.
„Nejdřív jsem si myslela, že hru nezvládnu,“ netají Martina. „Koncertní harfa se ovládá všemi končetinami. Ruce rozeznívají struny, nohy obsluhují sedm pedálů. Brala jsem to jako výzvu, poslouchala jsem Libušku na slovo a najednou jsem cítila, že mě nástroj přijal. Za poměrně krátký čas jsem složila zkoušky na konzervatoř, kde jsem měla individuální studijní plán.“
Harfa naučila Martinu klidu a trpělivosti. Odměnila se jí za to zajímavými pracovními příležitostmi. „Hrála jsem na akcích v nejprestižnějších pražských hotelech, mnohokrát jsem účinkovala na Pražském hradě. Praha je město harfě zaslíbené,“ shrnuje hudebnice.
Zatímco v muzikantském životě se jí dařilo, ten manželský skončil rozvodem. V Praze působila i nadále a občas zajížděla za rodiči do Studené, kteří měli z jejích hudebních úspěchů radost. A najednou se životní kruh otočil.
Ve Studené potkala lásku, roku 2009 se vdala, narodilo se jí druhé dítě a už v obci na pomezí Čech a Moravy zůstala. I odtud se dá vyjíždět na koncertní vystoupení.
„Harfisté jsou dobří řidiči. Díky hře mají zkoordinované pohyby, schopnost postřehu i předvídání. Zároveň vědí, že musí jezdit velmi opatrně, protože vezou choulostivý nástroj. Hraji po celé republice a je mi vlastně jedno, jestli na akce vyjíždím z Prahy, nebo ze Studené,“ podotýká Martina.
Prahy se ale tak docela nevzdala. Na zkrácený úvazek pracuje v městské knihovně jako lektorka nově vydávaných knih. Oba sny z dětství se tím naplnily: její profesí je hudba i čtení. A náhoda přidala i trochu rocku.
„Před třemi lety mě na koncertě v Jindřichově Hradci potkali kytaristé Pepan Snížek a Milan Dozy Doležal. Ještě za studentských let jsem s nimi hrála rock. Slovo dalo slovo a založili jsme kapelu, která spojuje rockový zvuk s tóny harfy. Překvapilo nás, jak dobře to zní. Naše trio se jmenuje Můra a specifický styl jsme pojmenovali harp-rock neboli harfový rock. Takže jsem se zase stala rockerkou.“
Martinu těší, že koncerty Můry navštěvují lidé všech věkových skupin. Pro některé z nich je to poprvé, kdy vidí harfu na vlastní oči a slyší její zvuk naživo.
„Vím, že díky tomuto zážitku se už několik mladých lidí začalo učit hrát na tento nástroj. Držím jim palce, aby vytrvali. Harfistů totiž nikdy nebude dost,“ loučí se Martina Fryčová.
Sedá do auta, ve kterém má uloženou harfu, a vyjíždí směr Počátky. V tamním resortu Svatá Kateřina budou její tóny dotvářet meditaci při jógovém cvičení. Harfa je veliký nástroj a do její hluboké duše se vejde hudba všech žánrů.
