Marian Valášek dělá velké zakázky pro muzeum i figurky na dorty. | foto: David Peltán

Kolega mu prostřelil nohy, bývalý policista našel nový smysl života jako cukrář

  • 9
Splnil se mu sen a stal se policistou. Ale před téměř třiceti lety Marianu Valáškovi kolega při zásahu prostřelil obě nohy, což ho postupně ze služby vyřadilo. Nyní pracuje jako cukrář v Muzeu čokolády a marcipánu v Táboře.

Místností se line vůně pralinek. Vitríny jsou plné čokoládových soch a marcipánových figurek. Právě jejich výrobu má na starost cukrář Marian Valášek.

V táborském Muzeu čokolády a marcipánu dělá již sedm let a jeho práci tam chodí obdivovat stovky návštěvníků. Málokdo by uvěřil tomu, že toto sladké řemeslo nestudoval a dovedla ho k němu souhra okolností.

OBRAZEM: V Táboře otevřeli největší muzeum čokolády v Česku

Jeho snem bylo stát se policistou, a to se mu také podařilo. Při jednom ze zásahů mu ale neopatrný kolega před téměř třiceti lety prostřelil obě nohy. Svět se mu rázem změnil.

„Je to pro mě pořád těžké, docházím kvůli tomu stále na psychiatrii. Při zatýkání pachatele kolega zapomněl, že má náboj v komoře a odjištěnou zbraň. Z metru mi prostřelil obě nohy,“ líčí dvaapadesátiletý Valášek.

Bez omluvy i odškodnění

Nedočkal se ani přímé omluvy od kolegy, ani řádného odškodnění. „Celé to bylo takové vlažné. Člověk si přišel, jako kdyby si to pomalu udělal sám. Tři měsíce jsem strávil v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech a rok jsem se léčil. Po návratu do práce ale pořád přicházely komplikace. Následovala další operace, za sedm let jich bylo pět. Nakonec v roce 2001 přišlo propuštění ze služby ze zdravotních důvodů,“ dokládá.

Kromě průstřelu levého kolene a pravé holeně mu ještě lékaři diagnostikovali poúrazovou epilepsii. Následoval nástup problémů s páteří, a tak musel začít používat mimo domov invalidní vozík. K tomu všemu navíc přišel o plný invalidní důchod.

„Moc pracovních příležitostí pro lidi s mým postižením není. Náhodou jsem se dozvěděl, že v Muzeu čokolády a marcipánu je chráněná dílna a zaměstnávají invalidy. V tu dobu hledali někoho na pozici cukráře a modeláře. Vůbec jsem nevěděl, o co jde, ale práce mě lákala. Nastoupil jsem na čtrnáct dní na zkoušku, jestli mi to půjde, a už jsem tu sedmý rok,“ líčí s úsměvem Valášek.

Rychle se rozkoukal a začal dostávat i velké zakázky. „Vyrábím pro naše muzeum, ale také dělám exponáty do naší třeboňské pobočky. Lidé tam mohou vidět třeba Jakuba Krčína s kočičím spřežením. Byl jsem tu teprve tři měsíce, takže jsem měl obavy, zda to zvládnu. Byla to výzva a posunulo mě to dál,“ vypráví o své první větší práci.

„Pak jsem dělal třeba přes metr velkou kopii Schwarzenberské hrobky. Denně jinak pracuji na zakázkách podle poptávky, vytvářím například figurky na dorty nebo ty samostatně prodejné,“ jmenuje cukrář.

Mladší generaci pak nadchne dílo, které dokončí v nejbližších dnech. „Momentálně tvořím Minecraft. Přiznám se, že mi museli synové ukázat, o co jde. Když jsem zjistil, že je všechno hranaté, tak jsem se zhrozil. Dlouho jsem přemýšlel, jak to pojmout. Bylo to pracné, ale myslím si, že to bude příští týden hotové, a pak to bude k vidění v našem muzeu,“ zve na prohlídku.

Šéfka táborské továrny na čokoládu chce svými pralinkami dobýt i Vídeň

Návštěvníci se mohou při exkurzi podívat i samotnému modeláři pod ruce. „Naše výrobna je součástí expozice, a tak v týdnu lidé vidí Mariana při práci. Dost často se stává, že si chtějí hned koupit to, co zrovna vyrábí. Je usměvavý a k lidem velmi vstřícný. Je tu jediný muž, tak si ho tu musíme hýčkat,“ doplňuje ředitelka muzea Martina Cimpová.

Rodina je mu oporou

Marian zároveň přiznává, že v časech, kdy se cítil ztracený, byla jeho hlavním záchytným bodem kromě práce i rodina. „Obdivuji manželku za to, že to se mnou zvládá. Poprvé jsem to chtěl zabalit v době, když jsem ležel v nemocnici. Pak přišel odchod od policie. To byla další rána. Naštěstí rodina se mnou vydržela a je mi oporou. Hnacím motorem je pro mě i práce a skvělý kolektiv,“ váží si toho.

Nyní je jeho zdravotní stav stabilizovaný a nezhoršuje se. Na krátké vzdálenosti se pohybuje pomocí berlí, jinak musí používat vozík. Ten současný je ale nepraktický, velký a těžký. Shání proto peníze na nový, odlehčený vozík s přídavným elektropohonem a žádá o pomoc případné dárce.

Odhodlal se k tomu až po letech. Dřív ho odrazovaly osobní zkušenosti s úřady, které, jak říká, musel stále přesvědčovat o vážnosti svého handicapu.