Je ráno, za deset osm, autobusové nádraží v Kaplici. Přestože jsou teploty mírně nad nulou, je na chodníku místy náledí. Cestující na zastávkách si musejí dát pozor, kde stojí. Tedy kde podupávají, protože zima se prodere do oblečení už po několika minutách čekání. Silnice je čistá.
Čekám ještě se dvěma dalšími cestujícími na spoj do Loučovic. Takže se dá předpokládat, že jak budeme stoupat k Lipnu, situace se na cestě bude měnit.
Jako každý den, i dnes tudy pojede 48letá Lenka Kolárová. Jedna ze čtveřice žen, které slouží na Kaplicku z celkové dvacítky řidičů.
„Barborka“, jak se její autobus jmenuje, už stojí v zastávce. Šoférka má však lehké zpoždění. „Pardon,“ omlouvá se, když přiběhne přesně v osm hodin. „Kolega slaví šedesátiny a takhle ráno je to jediná příležitost, kdy se sejdeme a můžeme mu popřát,“ vysvětluje.
A už vyrážíme na cestu.
Lence Kolárové však začíná den už v 5:10 hodin. „Nastartuju autobus, zapnu strojek. Samozřejmě si zkontroluju, jestli mi všechno svítí, olej, vodu,“ vypočítává.
Za chvíli vyjíždí. „Z Kaplice do Velešína, pak do Krumlova, tam mám půl hodiny pauzu, pak zpět do Velešína a pak kolečko přes Skřidla, Mojné, Třebonín, Svince. Místa, kudy jsem kdysi jezdila do školy, a teď tudy jezdím sama. Pak jedu zase do Kaplice, odtud do Loučovic a zpět. A ve tři čtvrtě na čtyři do Krumlova a zpátky,“ vypočítá svůj denní program. Konec dne to ovšem být nemusí, záleží na situaci na silnicích, kdy ji povolá dispečer, aby někde vypomohla.
Na cestu se těší. „Tuhle trasu zavedli asi před pěti lety. Do Loučovic moc lidí nejede, to až zpátky. K lékařům, na nákupy. Tahle cesta mě moc baví, zajedu si, užiju si to, je to hezká cesta. Někdo to nerad, je tu někdy námraza. Člověk se nesmí bát, ale musí jezdit s respektem. Ale s osobákem je to stejné. Není třeba se bát. Ale nesmí se to podcenit.“
MF DNES se s řidičkou vydala na tuto trasu také proto, aby zjistila, jak situaci na silnicích ovlivnilo otevření nových úseků dálnice.
Vnímáte, že by už dálnice ovlivnila provoz na hlavním tahu z Dolního Dvořiště na České Budějovice?
To teprve ukáže čas. Protože spousta kamionů jezdit po dálnici nebude. Nutí je jezdit po neplacených úsecích. A spousta z nich si známku nekoupí, protože si budou myslet, že po staré silnici nikdo nepojede. Teď třeba nikdo moc nejede. Ale jezdí proti mně ráno v pět. Záleží i na jednotlivých dnech v týdnu. Vzpomínám si předloni na sněhovou kalamitu. Cesta z Velešína do Kaplice, zatáčky v kopci pod Netřebicemi. Ani nevím, co se tam vlastně přesně stalo, ale stáli jsme tam čtyři hodiny. Zasekl se tam právě kamion.
Řidič osobního auta se otočí, jede jinudy. To vy nemůžete, že?
Zrovna tam se neotočím, a ani nesmím. Tedy pokud nedostanu pokyn od dispečera. Musíme držet přesně trasu spoje. I při takovémto zpoždění. Máme GPS ve strojku autobusu. Paradoxně dálnice nám život zkomplikovala, její stavba, kdy byla zavřená silnice v Kaplici-nádraží. Přes rok jsem jezdila přes Velešín. Dálnice mi zkřížila cestu, muselo se to objíždět. V Markvarticích jsem jezdila okolo chatek po takové úzké cestě, museli z nás mít radost. Teď staví přeložku u Mojného, takže tam si, myslím, taky bude nějaká komplikace.
Teď jsme projeli okolo Nažidel, místa, kde se stala před dvaceti lety tragická nehoda autobusu. Vyvolává to ve vás něco, nebo prostě jen sledujete svou trasu?
Spousta lidí řekne, že tu má divný pocit. Ale já ne. Je tu spousta míst, kde zemřeli lidé. Všude tu jsou cestou pomníčky. Nedaleko umřel motorkář, známý mého manžela. Já se soustředím na cestu. To nejde jinak. Když tudy jezdíte každý den, to pak přestanete vnímat.
Jezdíte každý den ten samý úsek. Vnímáte, jak se mění okolní krajina v souvislosti se stavbou dálnice?
Svým způsobem je to skutečně každý den znát. Zvláště nyní, když udělali skrývku, úplně se to tu změnilo. Teď je tady sníh a není to tolik vidět. Ale je to tu jak měsíční krajina. Žádný strom, žádný patník. Když jsem jezdila do Markvartic nad dálnicí, tam to bylo hodně vidět. Když potom začali asfaltovat, tak to šlo velmi rychle. Až jsem se sama divila, že to stihli! Hlavně tedy, čeho si všimnu po víkendu, jsou čáry na silnici. Že tu měl někdo nehodu.
Všude tu jsou cestou pomníčky. Nedaleko umřel motorkář, známý mého manžela. Já se soustředím na cestu. To nejde jinak.
U nádraží v obci Rybník dáváte přednost protijedoucímu nákladnímu autu, protože oba byste se do zatáčky nevešli. Šofér vám děkuje klasickým gestem. Jak reagují ostatní řidiči velkých aut, když uvidí v autobuse za volantem ženu? Pozdraví?
Jak kdo. Je tu kolega, který když mne vidí, bliká, mává. Dnes už to ale není tak neobvyklé, že žena řídí autobus nebo vlak. A není to o tom, jestli řídí muž nebo žena. Ale jaký je řidič. Také proto, že tohle prostě pro každého není. Může mít strach. I chlap. I ti jsou špatní řidiči. V náklaďáku stejně jako v osobáku.
Vstáváte brzy, ale vaše profese rozhodně není jediná, kde se musí časně do práce. Nejste odpoledne unavená? Máte vůbec čas pro sebe, pro své koníčky?
Zvykla jsem si. Musím držet režim. Máme psy, zahradu, stavíme dům, je toho hodně. Ale čas si udělám.
Míjíme protijedoucí autobus, který řídí také žena. Obě se na dálku vřele pozdravíte.
Bylo by fajn, kdyby byl týden delší. Času je málo. Ale tím, že mám autobus doma v Kaplici a trasy tady okolo, tak to jde. A nejezdíme dvanáct hodin denně.
Máte tady po cestě úseky, kde už dopředu víte, že si musíte dát pozor?
Třeba ve Vyšším Brodě nad klášterem. Tam je ošklivá zatáčka. Také v Rybníku, tudy už jsme projeli. Nebo ne na této lince, ale ve Svincích. Je tam sice zrcadlo, ale po ránu bývá zamlžené. Tam si musím najet a dávat velký pozor. Loni, když byla přeložka, jsme jezdili přes Soběnov a Besednici. V Soběnově je to mezi domy just just. A pak třeba v Pořešíně je to most nad Malší.
Řidička autobusu? Ženy čím dál častěji dobývají profesi spjatou s muži![]() |
Měla jste za tu dobu nějakou nehodu?
Jenom jednou jsem odřela autobus. Nad Vyšším Brodem. Pěkná silnice. Jenže tam byla břečka, sesmekla se kola. Ale nebylo to nic hrozného, nikoho jsem nevezla, nic vážného se nestalo. Ale nahnáno jsem měla.
Po pravé ruce už se objevila Vltava. Dnes je tu liduprázdno. Oproti létu, kdy je tu plno vodáků. Jakou máte s nimi zkušenost?
Hodně se jich veze vlakem. Ale také už jich ubylo z dob, kdy bylo úplně narváno. Občas se mnou někdo jede. Ale jsou to spíš jednotlivci. Osobně se mi na tu dobu, právě když jsem sloužila ještě ve vlaku, moc dobře nevzpomíná. Někteří jeli až z Prahy, byli společensky unavení, v Rybníce se už přenášeli. V Brodě už padali ven. Hlavně tedy ti, kdo provozují kempy, půjčovny, mají vlastní autobusy, jezdí vodácké linky.
Jezdíte i nějaké mimořádné jízdy, zájezdy?
Jezdívala jsem fotbaly. Děti. Bylo to fajn, člověk se podíval zase někam jinam, nemusel úplně hlídat čas. Vozila jsem tábor v Pořešíně na zájezdy do Prahy. To se mi pak klepaly nohy! Ale teď už moc ne.
Fascinuje mě vaše sbírka plyšáků, kterou máte na palubní desce.
Každý máme nějakého. Opravdu tady trávíme spoustu času, je to naše pracoviště. Pak stěhovat se z autobusu do autobusu, člověk se diví, kolik toho nashromáždil!
Autobus se jmenuje Barborka. Kdo mu dal toto jméno?
Manžel. Je strojvedoucí, ale brigádně také jezdí autobusem. A Barborku měl přidělenou jeho kolega pan Řehák. Ten měl vždycky Barborku. A protože pan Řehák už nejezdí, je na tom zdravotně špatně, tak nyní je Barborka můj autobus. Je to osobnější. Jsme už spolu pět let.
To už je vztah!
Samozřejmě, je to moje nejlepší kamarádka! Strávím s ní nejvíce času. Trochu se ale tohle vytrácí. Mám dojem, že dříve se šoféři o ty své autobusy starali více. Tedy někdo se stará, někdo ne.
Stoupáme nad Vyšší Brod. Tady bude ta vaše zatáčka?
Tak tady je. Klouzlo mi to tu. A pak jel teprve sypač!
A v tu chvíli nás zleva přes plnou čáru předjede osobní auto. Stává se vám to často?
Takových situací jsem už zažila hodně. Předjížděli mě, v protisměru další auto... Zrovna tady máme další pomníček. Zemřela tu mladá holka. Těch míst je tu fakt spousta.
Přijíždíme do Loučovic. Lenka Kolárová má asi deset minut na kontroly, telefonáty, popřípadě úklid. Cestou zpět se autobus pomalu plní. Šoférka už některé cestující zná a dokáže odhadnout, kdo kam míří. Je vidět, že jízda ji skutečně těší. V Kaplici zaparkuje svoji parťačku na autobusovém nádraží s tím, že jde domů, ale že den pro ty dvě zdaleka nekončí. „Nemá ráda, když s ní jede někdo jiný, fakt ne,“ loučí se.