„Za komunistů byl kostelík devastovaný a odsvěcený. Jezdili jsme na rekreaci do protější chalupy, a když Lesy ČR, které byly vlastníkem, objekt prodávaly, koupili jsme ho a dali do kupy. Jen jsme museli podle památkářů zachovat ráz církevní stavby. Bylo tu vždy příjemně i návštěvy jsou tu spokojené,“ říká majitelka Alena Karlíčková.
Na „chalupu“ v novohradském podhůří jezdí z Budějovic s druhem Karlem Klabouchem. Rodina na kostele hospodaří od roku 1968.
„Nebylo tu nic. Byly vytrhané podlahy, rozbitá okna. Vše se muselo udělat, přistavěl se krb. Z kaple se stala chalupa. Když máme volno, jezdíme sem pořád. V týdnu, o víkendech, v zimě, v létě,“ dodává Klabouch.
Část objektu je zděná, část kamenná, v zimě tak musí budovu vytápět přidanými kamny, krb na topení nestačí. Nyní partnery čeká oprava fasády. Kromě dvou chalup jsou tu prakticky na samotě.
„V cyklistickém kraji si tu a tam někdo netradiční chalupy všimne a zastaví se. Otevřít občerstvení se tu ale nechystáme,“ směje se.
Jiříkovo údolí se nachází severně od obce Jakule a je v současnosti známé především díky přírodní rezervaci Červené blato. Dříve zde stála proslulá sklárna, kterou v roce 1774 založil hrabě Jiří František Buquoy. Po něm sklářská osada také dostala název.
Důvodem pro založení sklárny uprostřed lesů byl dostatek surovin pro výrobu skla - písku, paliva a kvalitní černé rašeliny. Vedle sklářů tu bydleli lesní dělníci a uhlíři. Rašelinové borky byly těžené na nedalekém rašeliništi Červené blato, které bylo pro tyto účely odvodněno systémem stok.
Ve sklárně se ročně spálilo několik milionů rašelinových borek. Při sčítání lidu v roce 1890 bylo v místě napočteno deset obytných domů a 286 obyvatel.
Kaple sv. Jana Nepomuckého byla postavena roku 1897 Filipínou hraběnkou Buquoyovou a v obci fungovala i malá škola. Obec vzkvétala a prosperovala. I díky vynálezu luxusního exportního hyalitového skla v roce 1804.
Patent na unikátní černé sklo obdržel Buquoy v roce 1817. V roce 1819 pak vynalezl červený hyalit. Univerzita ve Würtburgu mu za objev udělila doktorát.
Následné roky bylo sklo produkováno pod císařským povolením. S ústupem skláren byla technologie zapomenuta a tajemství jeho výroby odešlo s posledními skláři. Později se jej už nikomu nepodařilo vyrobit. Provoz sklárny byl od druhé poloviny 19. století omezován, nepotřebné budovy bourány.
Přesto se v obci vyrábělo sklo do 30. let dvacátého století. Potom byly objekty sklárny zbořeny a rozprodány jako stavební materiál. S tím souvisel i úbytek počtu stálých, většinou německých obyvatel. Zůstalo jich zde kolem dvou desítek.
Po roce 1945 byli obyvatelé odsunuti. Neosídlené obce po Němcích začaly postupem času zanikat. Komunistům se oblasti nedařilo znovu osídlit, a tak je začali od německých stop „čistit“ a chystat si chráněné pohraniční pásmo.
Armáda v pohraničí srovnala mnoho obcí se zemí včetně kostelů, kaplí, božích muk a hřbitovů. Posledním obydleným domem v Jiříkově údolí byla do počátku 70. let hájenka, posledním hajným byl Josef Tomášek. Neobydlené budovy byly zbořeny, zůstal pouze kostel, hájovna a dvě chalupy, které využíval státní lesní závod jako sklady.
„Od pamětníků, kteří už nejsou naživu, vím, že kostel v 50. letech zachránil mráz. Bagrista si nechal kostel při bourání až na konec, v noci však přišly tuhé mrazy a motor demoličního nástroje pukl. Těžko říct, zda to byl, či nebyl zázrak,“ dodává Klabouch.
