Když jsme si domlouvali schůzku a hledali vhodný termín, měl neobvyklý požadavek: „Záleží na předpovědi počasí. Podle toho se rozhodnu, kdy půjdu kosit. Jinak jsem ale pánem svého času, takže se určitě dohodneme.“
Davida Vostrovského tato jeho slova vystihují. Když se na svém statku na úpatí Boubína stará o zvířata nebo nosí dříví, neplatí pro něj hektický řád města, kterého se před lety zřekl.
David Vostrovský a kosení u Volar |
Počasí bedlivě sleduje, aby věděl, kdy vzít kosu a vyrazit na louku. Kosení ho totiž živí, volají ho soukromníci i správci Národního parku Šumava. „Někdy se kosí lépe, když na trávu naprší,“ říká 46letý Vostrovský. Doma má asi 60 kos, některé na práci, jiné na soutěže. Kromě zakázek totiž pořádá u Volar i mistrovství republiky v sečení.
Na pozemcích nepracuje na hodiny, ale na metry čtvereční. Je na něm, jestli svěřenou plochu poseče za den nebo týden. Je tedy skutečně „pánem svého času“.
V září a říjnu ho čekají poslední zakázky. Pak už připravuje své hospodářství v Mlynářovicích na zimu. Se svými dětmi tam bydlí poměrně na samotě. Upravil rozpadlé staré stavení, aby žil svobodně mimo shon konzumní společnosti.
V USA se živil muzikou
Ale pojďme postupně. Rodák z Čáslavi se po absolvování gymnázia přesunul do Prahy na vysokou školu. Jeho život po studiích ještě nesměřoval do ústraní. Právě naopak. Nastoupil do zaměstnání na dobře placené pozice. Pracoval jako manažer v jedné americké firmě i v reklamní agentuře.
„Pak jsem začal hodně cestovat. Na rok jsem třeba odletěl do Ameriky a živil se muzikou. Hraji na kytaru a zpívám. Dostal jsem se k tomu sám jako dítě, lásku k muzice jsem našel ve třinácti čtrnácti letech,“ vzpomíná muž s dlouhými rozpuštěnými vlasy a vousy.
Ze zámoří se vrátil v roce 1997. V dalším roce se přesunul do Izraele, kde působil v kamenickém studiu v osadě ekologických zemědělců. Poznal i Afriku, především její kuchyni. Dělal tam kuchaře.
„Úplně naposledy jsem připravoval výstavu kytaristy Rolling Stones Rona Wooda v pražském Strahovském klášteře. Dělal jsem design na vizuální kampaň, protože jsem se tehdy živil jako designér na volné noze.“
Pak přišel rok 2000 a stěhování na Šumavu. Od všeho, co měl v hlavním městě. Ale proč? „Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se v životě cítil, jako bych měl u hlavy bouchačku a někdo mi říkal: peníze, nebo život? Těch důvodů je ale více. Začal jsem se zajímat o přírodu a životní prostředí a dozvěděl se o vymírání druhů, o hroutícím se klimatu. Chtěl jsem začít osobní odpovědností a nepřispívat devastování naší planety,“ vysvětluje Vostrovský.
Někteří ho měli za exota, rozmlouvali mu to nebo ho označovali za opilce, který utekl do lesů. Muž však po životní změně při opravách rozpadlého statku zjišťoval, co vše – a vlastně jak málo – potřebuje ke spokojenému životu. Na Šumavě založil rodinu. S manželkou již nebydlí, žijí s ním však jeho děti, dcera Amia a syn Šiva. Ještě má synka Aleše. Na statku sám hospodaří, stará se o dobytek. „Maminka mi vždycky říkala, uč se, nebo skončíš u vidlí. Já se učil a stejně skončil u vidlí,“ směje se.
Pořádá mistrovství republiky
Jak sám říká, z jeho minulého života mu nic nechybí. „Pro ten současný jsem si vybral čisté prostředí, zdravější životní styl a životosprávu.“
Na venkově se věnuje ekologickým aktivitám. A hlavně, vzal do ruky kosu. Vzpomíná na dětství, kdy chodil na louku s otcem. Tenkrát ho však sečení nezaujalo, protože se oháněl kosou pro dospělého. Byla na něj příliš velká a těžká.
David Vostrovský(46 let) Pochází z Čáslavi ve středních Čechách, kde absolvoval gymnázium. V Praze pak nastoupil na dnešní Českou zemědělskou univerzitu, kterou později dokončil. Vystřídal spoustu profesí. Pracoval například v reklamní agentuře, na manažerské pozici, živil se i jako vizuální designér. Na rok odletěl do Ameriky za hudbou, dělal kameníka v Izraeli i kuchaře v Africe. V roce 2000 se uchýlil na samotu do Mlynářovic u Volar na Prachaticku, kde koupil zříceninu statku, kterou uzpůsobil ke skromnému bydlení v souladu s přírodou. Na statku chová zvířata, žije tam dodnes se svými dětmi – 17letou Amiou a 14letým Šivou. Má ještě 10letého syna Aleše. Od roku 2008 se živí jako sekáč, s kosou pracuje třeba v rezervacích Národního parku Šumava. Pořádá mistrovství republiky v kosení, sám reprezentuje republiku na zahraničních soutěžích. |
Na Šumavě se však s nástrojem setkal znovu. Seznámil se s jedním ekologickým zemědělcem a začal kosit s ním, později poznal i další sekáče v okolí.
„Také jsem cítil, že se potřebuji hýbat. Když nemám dostatek pohybu, podepisuje se to na mé náladě a zdraví. Jenže nebaví mě jít do posilovny a jen tak zvedat železo. Při kosení je mé sportování zároveň užitečné, navíc mě udržuje v kondici.“
David Vostrovský se kosou živí od roku 2008, od stejného roku pořádá u Mlynářovic i každoroční soutěže, ze kterých se v roce 2017 stalo mistrovství republiky. Vostrovského výkonnost v práci stoupala ruku v ruce s tím, jak se zdokonaloval v tréninku na soutěže. Čím lepší byl, tím více si pak při zakázkách dokázal vydělat.
Kromě domácích soutěží, kde často nemá konkurenci, Vostrovský i reprezentuje Česko. Na loňském mistrovství Evropy v Rakousku skončil patnáctý.
„Na letní závody se chystám od zimy. Akorát místo činek nosím dříví, místo bežeckého pásu kydám, zkrátka posiluji při takových selských disciplínách. Když jsem byl na gymnáziu, chodil jsem na karate. Z těch pohybů a průpravy čerpám dodnes,“ povídá.
V mužské kategorii se seče plocha 10 krát 10 metrů. Nezáleží jen na rychlosti. Po posečení čtyři rozhodčí zkontrolují trávu a strhávají body podle kvality poseku. Každý má svou techniku. Některý má rychlejší krok ale užší záběr, jinému to vyhovuje naopak.
Fandí Baníku Ostrava
Při každé soutěži na Šumavě se Vostrovský snaží hostům kosení co nejvíce přiblížit, chce ho propagovat. „Třeba před závody se kosa musí vyloženě seřídit, vytunit. Je to podobné jako u lyží, kde se plochy musí namazat, hrany nabrousit podle sněhu, vázání upravit,“ popisuje.
Podle něj by sportovní sečení v Česku pozvedla intenzivnější práce s mládeží. Sám Vostrovský nyní trénuje tři chlapce, celkově jich vedl deset. Kosení je u nás vyloženě neobvyklou sportovní aktivitou.
A proč je vlastně lepší vyrazit na louku s kosou místo křovinořezu? „Záleží na terénu. Kosa a křovinořez jsou vhodné pro plochy, kam se nedostanou větší stroje. Nejsem dogmatik, někde je prostě efektivnější posekat křovinořezem, jinde to zvládnu já rychleji než jakýkoli stroj. Rozdíl je v tom, že kosa stéblo usekne, to se pak rychleji zacelí. Zatímco sekačka travinu spíše ušlehne. Stéblo se roztřepí a začne tak znovu růst pomaleji.“
Přestože žije vousatý muž v ústraní, některé záliby neztratil. Zůstal sportovním divákem, v televizi rád zhlédne jakoukoli disciplínu. Ve fotbale fandí ostravskému Baníku.
A přestože už necestuje tolik jako dřív, alespoň jednou do roka se snaží vracet do vesnice v indickém Himálaji. Právě tam se dříve podílel na ekologickém projektu a navázal s místními přátelské vazby.
„Mají tam posvátný průsmyk, poutní místo. Traduje se, že každý rok jím musí projít alespoň jeden člen rodiny, aby od ní odvrátil neštěstí. Je to taková moje turistická, duchovní i ekologická cesta zároveň,“ uzavírá.
