Knihy provázejí Moniku Duškovou celým životem a už 30 let vede v Českých Budějovicích vlastní knihkupectví Duha, které je zároveň tím nejmenším na jihu Čech.
V krámku v Plachého uličce stále dbá na tradice – pultový prodej a osobní přístup k zákazníkovi. Ti ji díky tomu vnímají jako rodinnou přítelkyni. „Práce knihkupce není jen knihu prodat, ale má spoustu dalších škál od psychologie po komunikaci se zákazníkem až přátelství. To jsem přenesla i do svého obchodu, protože to je přesně to, co mě na tom nejvíce baví,“ vysvětluje Dušková.
„Stála jsem u pultu a balila“
Zkušenosti čerpala od největších knihkupeckých osobností své doby, které považuje za své vzory. „V patnácti jsem nastoupila do národního podniku Kniha, takže za tu svou éru jsem zažila i pány Rosína a Valhu nebo paní Salcrovou. První věc, kterou mě nutila dělat, bylo balit knihy. Takže jsem stála u pultu a pořád dokola balila a vázala mašličky. Tak dlouho, dokud nebyla spokojená. Zrovna před Vánoci jsem si na to vzpomněla, protože jsme hodně prodávali a balili. A jeden zákazník mi povídal, že mi to jde dobře od ruky. I to je dědictví knihkupectví,“ uvědomuje si.
Monika Dušková |
Dříve byl pultový prodej zboží běžný. Dnes už se však vytrácí. „Učili jsme se lépe komunikovat se zákazníky. Jdou si k nám nejen koupit knihu, zároveň si o ní se mnou pohovoří, ale klidně se i svěří se svými problémy. U stálých zákazníků, kteří k nám chodí celých třicet let, už jsme odchovali celé rodiny. Víme, co čtou děti, jejich rodiče i babičky,“ vypráví.
Vděčná je i za nové klienty, kteří jí důvěřují. „Úplně nejvíc se mi líbí, když knihu někomu doporučím a on mi přijde třeba za měsíc říct, že se mu strašně líbila. A to i přesto, že by si ji sám nevybral. Pak už ke mně chodí pořád, protože ví, že mu nabídnu přesně to, co se mu bude líbit,“ cení si 57letá Dušková.
Kniha o Pětidomí, to byl hit
Stálí zákazníci pak neváhají cestovat i desítky kilometrů. „Jedna paní jezdí až z Havlíčkova Brodu. Zamluví si knihy, a když jich má víc, tak přijede. Chodí k nám lidé s nejrůznějším vkusem, takže se snažíme vyhovět každému. Nemůžeme mít úplně všechno, protože by se to k nám nevešlo, ale pokud nám něco chybí, není problém to objednat. Strašně si tedy vážím všech zákazníků, kteří jsou ochotní počkat, i kdyby to jinde koupili třeba hned,“ vypráví.
V posledních letech se podle jejích zkušeností zvýšil zájem o lokální literaturu. Tam se tedy snaží mít vše, co vyjde. A to hlavně o Českých Budějovicích. „I já sama jsem patriot a mít vše o našem městě je pro mě povinností. Patřím k té sortě, která říká, že když nevidí Černou věž, že jim není dobře,“ směje se.
Především knihy Milana Bindera jdou podle ní opravdu na dračku. „Před Vánoci od něj vyšlo Pětidomí a to byl fičák. Zjistila jsem, že všichni Budějčáci mají někoho, kdo bydlel v Pětidomí, a vyprávěli mi své příběhy. České Budějovice a obecně jižní Čechy mají velké štěstí, protože tu je mnoho výborných autorů,“ je přesvědčená.
Mezi spisovateli píšícími beletrii jmenuje Jiřího Hájíčka, Jana Štiftera, Jiřího Březinu nebo Jaromíra Jindru. A s každým se setkala osobně. „Za třicet let jsme přivítali hodně autorů z celé republiky. Třeba Lenku Lancovou, Vlastimila Vondrušku, Olgu Sommerovou či Zdeňka Šmída, autora oblíbené knihy Proč bychom se netopili,“ dává za příklad.
Nejvíce jí ale v paměti utkvěla autogramiáda Waldemara Matušky. „Úžasný byl nejen on, ale i jeho manželka Olga. Byli velmi vstřícní, vlídní a skromní. Celý den, který tady strávili, byl pro mne jako svátek,“ vzpomíná.
Za covidu prodávali z okénka
Stejně tak, jako se vyvíjí vkus zákazníků, mění se vkus i knihkupcům. Sama tedy nedokáže vyjmenovat jednu nejoblíbenější knihu či žánr. „Člověk postupně vyzrává. Navíc já mám nevýhodu v tom, že jak se v tomto prostředí pohybuji celý život, málo co mě nadchne. Mám pocit, že už tu vše bylo a vše se opakuje. A zejména v detektivkách. Aby člověk sáhl po takové, která bude alespoň trochu jiná, už skoro nejde. Autoři se odlišují tím, kdo tam bude mít víc krve, a to mě neláká,“ vtipkuje.
V poslední době ji však nejvíce oslovila kniha Mlýn, která se zabývá osudem jihočeského Hoslovického mlýna. „O Vánocích jsem dočetla i Pátou královnu. Faktem je, že mám velmi ráda historické romány a Pátá královna mě konečně překvapila. Je velmi dobře napsaná,“ hodnotí.
Osobně vybírá do krámku každou knihu. Když není v obchodě, sedí doma u počítače a dělá objednávky, sleduje ediční plány a nakladatele. Pokud zrovna v obchodě nemůže být, vypomáhají jí tři brigádnice v důchodu. Všechny vystudovaly stejnou školu a celý život prodávají knihy.
„Snažím se zachytit maximum toho, co vyjde. I když musím říci, že je to poměrně těžké. Objednávky dělám částečně podle toho, co by se mi líbilo, ale převážně podle toho, co by se líbilo zákazníkům. Tím, že nemáme sklad, se počet knih stále mění. Máme tam ale i pár věcí, kterým říkáme, že jsou spíš dekorace. Prostě tam zbyly a neprodaly se. To je ale jen pár kousků, jinak se to hodně točí,“ přiznává.
Třicetiletá éra knihkupectví nebyla vždy jednoduchá. Přišlo několik momentů, kdy majitelka zvažovala zavření obchodu. Vše ale překonala. „Horší než doba covidu bylo zavedení EET. Tam už jsem i chvíli zvažovala, že podnikání ukončím. Nakonec jsme to zvládli. I covid jsme za podpory našich zákazníků přečkali. Měli jsme tu zákaznické okénko. Navíc mám dvě dcery, které mi už před několika lety pomohly vstoupit do světa sociálních sítí, jako je Facebook a Instagram. I díky tomu se nám podařilo okénko zviditelnit a objednávky běžely bez problémů online,“ upřesňuje.
