Když jí zemřel otec, byla na světě jen půl roku. Automobilovému závodníkovi Vlastimilu Slavíkovi se stala osudná srážka s autobusem v běžném dopravním provozu. „Smutné je, že táta byl firemní jezdec Škody Mladá Boleslav, jezdil závody jako spolujezdec s Theodorem Pištěkem. A když pan Pištěk při svých osmdesátých narozeninách vzpomínal na tatínka v jednom rozhovoru, říkal, že to byla zajímavá tragédie v tom, že člověka, který přežil pád auta z mostu při rallye, nakonec zabil autobus, když jel domů na mopedu,“ říká Kateřina Slavíková.
Ačkoli svého otce znala jenom z vyprávění, byl pro ni vzorem a sama ho chtěla následovat v závodnické kariéře. Dětský sen pak nahlodala dívčina záliba v četbě. Hltala stohy knih o starověkém Římě a Egyptě, ale i českých dějinách a začala uvažovat o kariéře spojené s historií.
Zároveň se s jejím nástupem do školy matka znovu vdala a díky tomu dívka žila opět ve velké rodině. „Můj nový otec si přivedl syna z prvního manželství a u nás to bylo takové to tvoje děti, moje děti bijou naše děti. Z tohoto manželství jsem dostala sestru a měla jsem štěstí, že jsem nikdy nezažila pocit, že naše rodina je nekompaktní, že k ní někdo nepatří,“ vzpomíná s nostalgickým úsměvem dvaapadesátiletá hnědovlasá žena.
Volejbal nahradila lukostřelbou
S dětstvím a dospíváním má nerozlučně spojený i sport. V rodné Praze hrála volejbal, s nímž však musela zkraje studia na sportovním gymnáziu kvůli těžkému úrazu kolena skončit. Volejbalové hřiště vyměnila za lukostřelbu, na vysoké škole střílela za pražskou Slavii.
Kateřina Slavíková (52 let)Vedoucí provozu českokrumlovských klášterů se narodila v Praze, kde vystudovala Stavební fakultu ČVUT, specializaci rekonstrukce kulturních památek. Po promoci v roce 1992 zamířila do Českého Krumlova, kde se stala referentkou odboru památkové péče okresního úřadu. Poté působila několik let jako vedoucí stavební firmy, v letech 1998 až 2001 byla vedoucí odboru kultury na krumlovské radnici. Až do roku 2014 se věnovala rekonstrukci památek na volné noze. Při rozsáhlé rekonstrukci klášterů klarisek a minoritů měla na starosti stavební dozor nad firmami, které ji prováděly, a po otevření klášterů se v nich stará o kompletní provoz. Je zástupkyní ředitele krumlovského městského divadla, pod které kláštery spadají. Od roku 1992 se podílí na organizaci Slavností pětilisté růže. Je rozvedená. Mezi její záliby patří organizace historických slavností po celém Česku, šití, lyžování, cyklistika a zahrádka. |
„Jít na ČVUT bylo trošku pragmatické rozhodnutí. Na stavební fakultě v té době nově otvírali pětiletý obor orientovaný na rekonstrukci kulturních památek. Mě bavila historie, která v tomto oboru byla, a nakonec se mi ze stavařiny stal celoživotní koníček,“ popisuje stavební inženýrka, která zamířila po promoci do Českého Krumlova kvůli partě spolužáků z vysoké školy.
Změna adresy z pulzujícího hlavního města do malého jihočeského historického sídla jí přinesla nekonečnou inspiraci pro profesi památkářky, k níž měla nakročeno.
„I v roce 1992, kdy šlo ze stavebně technického pohledu o vybydlené místo, byla v Krumlově obrovská krása architektury a autenticity, která se tam právě kvůli té neúdržbě dochovala. Je málo památkových rezervací na světě v takto zachovalém stavu,“ srovnává.
Podílela se na regeneraci městské památkové rezervace
Sama památkovou péči na rozdíl od některých kolegů nechápe jako represivní složku, která musí někomu něco nařizovat, ale vždycky se snažila majitelům domů vysvětlit, proč by měli zachovat daný prvek, a ne ho vyhodit. „Tím, že oni si v tom domě opraví tu původní věc, dělají dům jedinečným. Protože vyměnit to za něco jiného je jednoduché, ale zachránit to jedinečné je právě ten kumšt. A myslím si, že spoustě porevolučních majitelů, kteří takovýmto způsobem se svým objektem pracovali, se to mnohonásobně vrátilo zpátky,“ objasňuje Slavíková.
Ačkoli je v povědomí Krumlováků spojená hlavně s rozsáhlou rekonstrukcí a provozem areálu historických klášterů, na programu Regenerace městské památkové rezervace spolupracovala patnáct let a během té doby město spolu s jednotlivými majiteli domů do tamních památek investovalo ve spolupráci s ministerstvem kultury přes miliardu korun.
Zkušená památkářka připomíná jako perličku souboj s majiteli sítí v roce 1993, kdy dostával celý Krumlov nové rozvody plynu. Tehdy se dělaly v historickém centru nové dlažby i chodníky, které dnes už bereme jako samozřejmost, město však předtím vypadalo úplně jinak.
„Se zaváděním plynu byl problém, protože ve městě není nízkotlaký, ale středotlaký rozvod. Měl by být umístěný ve skříňkách na fasádách, nám se však podařilo dosáhnout toho, že jsou všechny rozvodné plynové skříňky v zemi. To je jedna z věcí, která se hodně povedla, protože když si vezmete, jak obrovské dveře by na tu fasádu přibyly vedle veřejného osvětlení, elektroskříní a podobně, neměly by některé maličké domečky na fasádě nic jiného než skříně,“ popisuje Slavíková.
Život ve 400 místnostech
Poslední tři roky je vedoucí provozu rozlehlého areálu klášterů klarisek a minoritů v centru Českého Krumlova. Velí pětadvacetičlennému týmu zaměstnanců, s nímž zajišťuje život ve zhruba 400 místnostech. Využité jsou všechny vnitřní prostory, většina z nich je celoročně přístupná pro návštěvníky. Kromě stálých expozic je tam přitahují také kreativní workshopy, řemeslné dílny i tradiční jarmarky na nádvoří.
„Teď máme ve velkých sálech v seminárních místnostech obrovský šermířský kurz, který vede svobodný šermířský mistr a kaskadér Peter Koza pod záštitou Arga. Vyučuje u nás až do neděle francouzskou školu šermu. Ačkoli je to privátní kurz, z těchto aktivit potom jdou i programy pro městské slavnosti pětilisté růže,“ říká.
Přitom se těžko smiřuje s tvrzením části krumlovských politiků, kteří kláštery kritizují kvůli ztrátovému provozu. Expozice, v nichž provázejí návštěvníky kustodi, a ne tablety, jsou totiž všude nákladnější, než vydělají.
„Držíme se toho, co je klášteru historicky vlastní. Vždycky to byla komunita, kde si lidé přicházeli odpočinout nebo svěřit se a vyřešit nějaký problém. Pravda je, že s dotykovou obrazovkou si moc nepopovídáte. Ale když expozicemi procházím, vidím, že průvodci fungují, mluví s lidmi. Jako návštěvník vidíte, že o vás má někdo zájem a postará se o vás. Nejste tam jako ten, kdo jen sám projde nějakou trasu a zas odejde,“ srovnává šéfka provozu klášterů.
„Ráda dům zamykám“
A vzápětí se rozesměje nad otázkou, které místo má ze svého skutečně velkorysého pracovního areálu nejraději. „Místo, které mám nejradši, ale zároveň se mu musím pravidelně vyhýbat, je naše oddechové centrum. Naše děvčata tam mají výborné výrobky z pekárny, a kdybych do kavárny chodila tak často, jak bych tam chtěla chodit, za chvilku neprojdu dveřmi,“ líčí.
V klášterech zná každý detail a těžko byste je prošli se zasvěcenějším průvodcem, než je ona. Sama tvrdí, že historický areál je celý velkým uměleckým a řemeslným dílem našich předků a je dobře, že zase slouží příchozím a hlavně Krumlovákům.
„A mám ráda ty chvíle, kdy jdu a ten dům zavírám, zamykám a říkám mu - tak hezky spinkej, zítra ráno se zase potkáme. Když majestátní klášter utichne a ještě v něm doznívá energie lidí, kteří jím za celý den prošli a to místo celé je takové spokojeně unavené,“ vypráví Kateřina Slavíková.
