V klášterním areálu ve Vyšším Brodě je stále rušno. Na začátku nové sezony se na nádvoří střídají dodávky řemeslníků, hlavní oltář gotického kostela je schovaný pod lešením. „Restaurátoři budou na obnově barokního oltáře pracovat do konce července. Od 1. srpna už ho návštěvníci uvidí znovu v celé nádheře a 15. srpna bude v kostele pouť,“ říká převor kláštera Justin Berka.
Umíte představit klášter v jedné větě?
Je to perla jihočeských klášterů, je výjimečný v tom, že to není jenom gotický kostel a unikátní knihovna jako muzeum, ale dům, kde se žije podle původního ideálu, proč byl klášter založený. Ora et labora – Modli se a pracuj, jak to Rožmberkové chtěli.
Co nového jste připravili pro návštěvníky v letošní sezoně?
Jsme rádi, že jim můžeme opět předvést obraz Ukřižování vyšebrodské z roku 1385, který byl vloni zapůjčen na výstavu Karel IV. na Pražský hrad a pak do Norimberku. V gotických sklepích je k vidění kopie oltáře Mistra vyšebrodského i expozice výzkumu rožmberské hrobky. Nahoře ve výstavní místnosti máme novou výstavu o opatské Linecké stezce. A od 1. srpna uvidí návštěvníci znovu barokní oltář v gotickém kostele.
Jak dlouho by tu musel turista pobýt, kdyby chtěl poznat klášter pořádně?
Pokud by chtěl projít obě prohlídkové trasy s opatským chrámem, gotickou galerií s originály vyšebrodských madon, unikátní klášterní knihovnou, mistrovským Závišovým křížem i gotickými sklepy a poštovním muzeem, měl by si na to vyhradit aspoň půl dne. Jenže v areálu stojí za návštěvu i klášterní zahrada, nově zrekonstruovaný rybník a v sezoně i naše kavárna a obchod se suvenýry, takže tu může člověk strávit celý den.
Justin Jan Berka (58 let)Rodák z Kadaně je civilním povoláním technik. Byl hasičem u hasičského sboru Pražského hradu či pracovníkem v domově důchodců. Pokřtěn byl jako Jan. Ještě za komunistického režimu vstoupil tajně do cisterciáckého řádu a přijal řeholní jméno Justin na počest sv. Justina Mučedníka. Vystudoval teologii v Rakousku, na katolického kněze byl vysvěcen v roce 1999. V roce 1991 přišel do Vyššího Brodu a začal se podílet na obnově místního kláštera. Od roku 2007 je jeho převorem a řídí postupnou obnovu jediného fungujícího mužského cisterciáckého kláštera v Česku. |
Kolik lidí jste přivítali loni?
Zhruba 25 tisíc, což je o šestinu méně než předloni. Po úspěšné sezoně 2015 jsem nabral víc průvodců, ale dost návštěvníků nám sebral olympijský park na Lipně. A to neříkám jenom já, ale i místní hoteliéři a podnikatelé. Teď k nám jezdí převážná část návštěvníků z Čech, zatímco dřív to byli hlavně Rakušané, Němci a Francouzi. Turisté z těchto zemí a také Ameriky tvoří dnes druhou skupinu návštěvníků.
A co Asijci, kteří tradičně zaplavují nedaleký Krumlov?
Asijci se u nás začínají objevovat spíš individuálně, třeba Japonce už jsme tu měli. Jako nová klientela sem míří Litevci, Estonci, začínají jezdit i Maďaři.
O co mají největší zájem?
O knihovnu. Nejvíc ji obdivují Francouzi, protože tam si hodně uměleckých památek zničili za Velké francouzské revoluce. Turisty taky fascinuje Závišův kříž a gotický kostel. Šokovaní jsou i v expozici gotických madon. Je jedna z mála v Čechách, kde je na jednom místě expozice jihočeských gotických madon a gotického umění.
Zajímá je i život cisterciáků?
Velmi, až se divíme. Říká se, že naše společnost je ateistická, ale není to pravda. Lidé se ptají, proč jsme tady a proč se modlíme, kolikrát denně se modlíme a k čemu byl klášter vybudovaný z duchovní stránky. Zajímá je to taky proto, že je to pro ně trošku něco jiného. Z uspěchaného světa se najednou přesunou do míst, kde mohou vnímat atmosféru harmonie a pokoje.
Neodvádějí dnešní moderní technologie mnichy od asketického života v tichu a rozjímání?
Samozřejmě to pořád máme zachované, televizi nemáme, internet na pokojích taky nemáme. Moderní vymoženosti náš život nesmí narušit. Ale jinak nežijeme v nebi, musíme se o klášter postarat a k tomu potřebujeme i techniku a potřebujeme také turistům vyjít vstříc. Klášter má nejen funkci duchovní, ale i služebnou, že slouží veřejnosti. Vždyť první domov důchodců jsme tu měli už v 16. století pro klášterní zaměstnance, protože klášter vždycky dával práci lidem, jako ji dává i dnes.
Kolik lidí se stará o jeho provoz?
Dohromady máme 15 stálých zaměstnanců. Jsou to revírníci, stavební technik, zedníci, prodavačka v obchodě a průvodci pro celoroční provoz. K nim na léto přibíráme studenty jako průvodce.
Jak velkou část už se podařilo obnovit a co vás ještě čeká?
Obnovená je půlka kláštera, to jsou budovy, které nám stát vrátil v první vlně restitucí v roce 1991. Předloni nám vrátil rozpadlý pivovar a hospodářské zázemí kláštera, které je spadlé. Teď opravujeme vjezd a v bývalém hospodářském traktu, kde byly kanceláře a konírny, chceme udělat ubytování, protože lidé mají stále větší zájem o duchovní pobyty. Chtějí sem přijít a trávit čas zcela jednoduše bez moderních komunikací, nechtějí ani wi-fi.
A co pivovar?
Pivovar je naše velká srdeční záležitost, pivo se tu vařilo od 14. století. Je to unikát i teď, ačkoli je zdevastovaný. Hledáme dotace, uvažovali jsme o evropských fondech, jenže nemáme na předfinancování. To je problém, protože si nemůžeme brát žádné velké půjčky. Zvažujeme, že pivovar spíš opravíme, až začnou vydělávat lesy. A budeme žádat i dotace od ministerstva kultury, protože celý klášter je národní kulturní památka.
Mají dnešní mladí muži zájem připojit se k řádu?
Mají, ale není to život pro každého. Čeká je dlouhá zkušební doba, a když člověk pozná, že je povolaný k Bohu, zůstane. Teď už nás tu žije pět. Já jsem vstupoval do řádu tajně, ale to byla jiná doba. Dnes to mají mladí lidé těžké, jsou zvyklí být pořád na mobilu, Facebooku, internetu. Říkají, že se chtějí osvobodit od komunikační techniky, ale po měsíci mají někteří pocit, že něco ztrácejí. V klášteře máme jeden počítač, ale nemáme ani čas si k němu sednout, od tří hodin od rána jsme na nohou.
S jakými ohlasy se setkáváte?
Lidé nám fandí. Vidí, co tu děláme, je to taky pro ně. Z hlediska věčnosti to má přesahující nadčasovou dimenzi, není to jako nějaká firma, která chce hned zisk. Snažíme se klášter obnovovat tak, jak to dělali naši otcové i bratři, pro budoucnost. Ne hned všechno, ale postupně a hlavně pořádně.
