Čtyři roky vůbec nezpívala. Maximálně si s dětmi dala Kočka leze dírou a podobné písničky. Aby se dostala zpět do formy, musela na svém hlasu usilovně pracovat od úplných základů celý rok.
Nyní je Kateřina Špilauer Hájovská opět v plné pěvecké síle. Přesvědčí o tom diváky jako Jenůfa v úterý 23. ledna v druhé premiéře Její pastorkyně, kterou nastudoval operní soubor Jihočeského divadla. Začátek je v 19 hodin v českobudějovickém Metropolu.
Kateřina Špilauer HájovskáNarodila se 14. dubna 1973 v Čeladné v Beskydech. Na základní školu chodila ve Frýdlantu nad Ostravicí, potom nastoupila na ostravskou konzervatoř. Následovala Akademie múzických umění v Praze. Studium přerušila kvůli narození prvního syna a dokončila ho na Ostravské univerzitě. Čtyři roky působila v angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Od roku 2001 působí v operním souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Žije s rodinou v Borovanech. Má 23letého syna, tříletou holčičku a pětiletého chlapce. Ráda se věnuje lidovému léčitelství, aromaterapii a muzikoterapii. |
O téhle komplikované postavě se říká, že je to jedna z největších pěveckých výzev v dějinách české opery. „Po Jenůfce jsem spoustu let toužila. Během mého působení ve Slezském i Jihočeském divadle mě před odchodem na rodičovskou na jevišti nepotkala. A vůbec mě nenapadlo, že se s ní střetnu až po šestileté pauze,“ říká 44letá rodačka ze severní Moravy, která žije už dlouho s rodinou v Borovanech u Českých Budějovic. Od roku 2001 patří k výrazným postavám jihočeského operního souboru.
„Vedle pěvecké stránky je postava Jenůfy i velmi citová záležitost. Musím se hodně kontrolovat a udržovat si nadhled, abych se nenechala strhnout emocemi. Hrozilo by, že se rozpláču a nedokážu dál zpívat. V Její pastorkyni totiž hraje velkou roli smrt malého dítěte. Já mám jedno dospělé a dvě malé děti. Náš pětiletý syn má Downův syndrom. Často u této hry přemýšlím o tom, jak je život nevyzpytatelný a člověk nikdy neví, co ho může potkat,“ líčí.
K Janáčkovi má blízko. Pochází kousek od Hukvald, kde se slavný skladatel narodil. Navíc působí na budějovické konzervatoři, a s Janáčkem je tak se svými žáky skoro v denním kontaktu.
„Její pastorkyně bude krásné klasické představení s kostýmy a výpravnou scénou. Hudba je složitá, ale když do ní člověk nahlédne hlouběji, tak zjistí, že je nádherná. Výkony mých kolegů jsou úžasné. Diváci se mají na co těšit,“ říká.
Z jejího povídání je cítit, že má před svým návratem na scénu velký respekt a pokoru. Vždyť hodně dlouhou dobu pro ni vážná hudba vůbec neexistovala.
„Moc jsem ještě chtěla děti. Mateřství pro mě bylo klíčové. Chtěla jsem mít od hudby úplnou pauzu. Vůbec mi to nechybělo. Po čtyřech letech jsem se odhodlala sednout si ke klavíru a zkusit něco zazpívat. Nevyšla ze mě hláska. Zavřela jsem víko a začala brečet,“ vzpomíná.
„Musela jsem začít od úplných začátků, jako to učím studenty na konzervatoři. Od jednoduchých písniček se přes vyšší cíle dopracovat tam, kde jsem byla. Hlasivky jsou sval jako každý jiný. Pokud se netrénuje, tak ochabne. Rok mi trval návrat do formy, než jsem si troufla předzpívat šéfovi opery. Byla to intenzivní práce. Pomohl i nástup na konzervatoř,“ popisuje.
Zpívala s rockovou kapelou
Hudba ji provází od dětství. V šesti letech začala chodit do lidové školy umění na klavír a na flétnu. Když se jí v osmé třídě rodiče zeptali, kam chce jít, odpověděla, že na konzervatoř. A vybrala si zpěv.
Opera jí v té době ale ještě nic neříkala. V osmnácti letech začala zpívat s rockovou kapelou.
„Hráli jsme klasické koncerty, zábavy i plesy. Já to tajila, aby to paní profesorka nevěděla. Ona se to pak dozvěděla a promlouvala ke mně, že si zničím touhle muzikou v zakouřeném prostředí hlas. Ale když je člověk dobrý zpěvák, tak by měl zvládnout všechno. I v muzikálech musíte ovládat techniku. V mládí toho člověk také více zvládne. Je to dobrý únik od opery. Bavilo by mě to pořád, ale vadilo by mi hraní do rána, cestování, všechny věci okolo. Dnes už bych to nedala, člověk si musí více hlídat hlasovou hygienu a hodně spát,“ říká.
V její operní cestě ji nejvíce ovlivnila Dvořákova Rusalka. „Tu dodneška miluju. Během studií jsme se hodně věnovali české hudbě.“ Po konzervatoři nastoupila na čtyři roky do angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Jednou ale uviděla inzerát Jihočeského divadla, že hledají posilu do operního souboru.
„Jižní Čechy se mi vždycky moc líbily. Vyrůstala jsem v Beskydech a Šumava mi je připomínala. Řekla jsem si, že konkurz jenom zkusím, a vůbec jsem nepočítala, že to vyjde. Brala jsem to jako přestupní stanici a nakonec jsem tu šestnáct let,“ vzpomíná.
Když ji tehdejší šéf operního souboru Jihočeského divadla přijímal, řekl jí, že ji vezme jen pod podmínkou, že bude ihned po nástupu zpívat Miladu v Daliborovi. „To mě nejdřív zaskočilo. Já jsem totiž lyrický soprán a Milada je mladodramatický soprán. To je velký rozdíl. Přistoupila jsem k tomu po svém a dopadlo to dobře.“ Potom ji potkávaly samé krásné role. „Mám ráda tragické opery. Ráda vzpomínám na Sílu osudu. Oblíbila jsem si postavu Haitang v opeře Křídový kruh. To bylo velmi úspěšné představení,“ vzpomíná.
Buďte poctiví, radí žákům
A jak operní pěvkyně pečuje o svůj hlas? „S dětmi na to není moc času. Ani toho moc nenaspím. Když ale člověk nekouří, je zdravý a umírněně se stravuje, tak už potom tak velká péče není nutná. Ale trénovat hlas musíte denně, aby to fungovalo. Před premiérou je to vždy ještě náročnější, protože jsou denně zkoušky,“ popisuje.
Přiznává, že i po nespočtu představení mívá trému. „Divadelní prkna jsou pro mě po návratu stále ještě trochu neznámá. Nechci zklamat sama sebe ani diváky. Ale věřím, že tréma po nástupu na jeviště ze mě hned spadne.“
Potěšila by ji hezká role v nějaké Pucciniho opeře. Jeden sen se jí už splnil, když zpívala před lety Rusalku před otáčivým hledištěm. „Krumlovskou scénu mám moc ráda. Je to sice fyzicky náročné, musíte uběhat spoustu metrů, ale prostředí je kouzelné,“ líčí.
Svým studentům na konzervatoři předává, aby ke zpěvu i k životu přistupovali s pokorou. „Aby také byli poctiví sami k sobě, protože to se jim všechno vrátí zpátky.“
Protože ji hodně zajímají alternativní a duchovní stránky života, věnuje se ve volném čase ráda bylinkám, lidovému léčitelství i aromaterapii. Působí také v borovanském Nazaretu, kde má na starost muzikoterapii s handicapovanými klienty.
Spoustu času věnuje svým dvěma malým dětem, především pětiletému synovi. „Díky tomu, že se nám narodil chlapeček s Downovým syndromem, jsem si začala vážit mnohem více i obyčejných věcí a hledat v nich radost. I díky tomu jsem poznala spoustu nových věcí a zajímavých lidí.“
