Pro svůj výzkum si vybrali osm míst v nadmořských výškách do 3 700 metrů nad mořem. Při dvou půlročních pokusech tým zjišťoval, co se za různých podmínek stane, když vymizí hmyzožraví predátoři, tedy ptáci, netopýři či mravenci. Zajímalo je, jak se zvýší počet hmyzu, zejména toho listožravého.
V pokusech obehnali stovky stromů klecemi a sítěmi, aby zamezili přístupu hmyzožravců a mohli sledovat nárůst listožravého hmyzu.
„Jeho množství vzrostlo průměrně o 40 až 60 procent za šest měsíců. Někde to bylo dokonce až o 90 procent hmyzu víc. To může mít obrovský dopad na celý lesní ekosystém,“ vysvětluje Elise Sivault z Jihočeské univerzity a BC AV ČR.
Podle ní byli netopýři nejaktivnější jak v nížinách, tak i nečekaně ve výšce 2 700 metrů nad mořem. Nejvíc ptáků napočítali ve výškách okolo dvou tisíc metrů.
„To nám ukazuje, jak se jednotlivé druhy přizpůsobují různým podmínkám. Zatímco se jejich přispění k fungování ekosystému může lišit, jejich celková funkce zůstává stabilní,“ ví Sivault.
Statistiky z průzkumu dále ukázaly, že spíše než druh hmyzožravého ptáka má na hmyz vliv počet predátorů. „Jejich vyloučení z prostředí mělo silný vliv na velikost hmyzu. Ten sebraný z kontrolních stromků, ke kterým měli predátoři přístup, byl výrazně menší než ten ze stromků, ke kterým se predátoři nedostali. Hmyz větší než 2,2 cm přežíval jen pod ochrannou klecí,“ dodává Leonardo Ré Jorge z BC AV ČR.
Vědci očekávali, že nejvyšší býložravý okus bude v oblastech s nejvyšším výskytem hmyzožravých ptáků. To se nepotvrdilo. „Naopak jsme zaznamenali největší vliv predátorů na okus v nejnižších a nejvyšších polohách. To znamená, že samotné obranné mechanismy rostlin jsou klíčové v potravních sítích a mohou mít vliv na výsledný efekt nepřítomnosti predátorů a chování býložravého hmyzu,“ líčí Kateřina Sam.
Výzkum byl podle vědců fyzicky velmi náročný. Použili pro něj celkem 560 stromků a pracovali v období sucha i dešťů. „Celkem jsme použili devět kilometrů vodovodních trubek ke stavbě konstrukcí a sítě o rozloze dvou fotbalových hřišť. Všechen materiál jsme na lokality nosili ručně,“ vzpomíná spolupracovník vědců a tamější ornitolog Bonny Koane.
