Stejně jako všechny dívky v jejím věku se ráda hezky nalíčí, poslouchá hudbu, dívá se na filmy, tráví volný čas s přáteli. Jednadvacetiletá Kateřina Morozová z Písku ale navíc s neuvěřitelnou silou překonává životní překážky.
Narodila se totiž se srostlými klouby a nefunkčními svaly. Nikdy tak nebude chodit a velmi omezené možnosti má i při pohybu rukama. Jezdí tak na kolečkovém křesle a většinu věcí dělá ústy.
Přesto si plní svůj sen stát se střihačkou. Studuje druhým rokem na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku bakalářský obor střih. „Naučila jsem se s tím žít, každý postižený člověk má dvě možnosti. Udělat to jako já, nebo se deptat,“ říká Kateřina Morozová, které ve tváři neustále pohrává nakažlivý úsměv.
Vystudovala jste střední školu sociálně-právní při Jedličkově ústavu. Kdy jste si uvědomila, že byste ráda stříhala filmy?
Nikdy mě nebavilo mít fotky jen tak ve složce v počítači, chtěla jsem je nějak oživit, a tak jsem postupně dělala videa z fotek pro přátele doplňovaná různými efekty a hudbou. Postupem času jsem přidávala také videa jako taková a začalo mě to bavit. Odtud už potom přišel nápad, že bych chtěla zkusit střih.
Váš příběh viděl před několika lety v televizi ředitel a majitel Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku Miloň Terč a rozhodl se, že vám pomůže tento sen splnit. Přijal vás a soukromé studium vám sponzoruje škola. Vybavujete si své pocity při nástupu na filmovku?
Byla jsem ještě na střední škole a Jedličkův ústav slavil sto let. Byla u toho televize. Ptali se nás, co chceme dělat po maturitě, a já odpověděla, že bych chtěla studovat střih. Pan Terč to viděl a nabídl mi studium na této škole. Bylo to skvělé, ale ani nevím, jestli jsem na začátku měla nějaké představy. První rok jsem se spíš dost bála.
Jak tedy film stříháte, pomáháte si pusou?
Film už se naštěstí v dnešní době stříhá na počítači a myš dokážu ovládat rukama. U videí si pomáhám také tyčkou v puse nebo bradou.
Pomáhají vám spolužáci?
Myslím, že mě berou normálně. Pomáhají mi, současně jsou ale schopni mě i zkritizovat a já to od nich přijímám, jsem ráda, že se můžu něco naučit. Ve střihu jsem začátečník, beru to jako radu.
Měla jste někdy chuť se střihem praštit?
Měla, dokonce už předtím, než jsem začala na filmovce studovat. Všichni mi říkali, že jsou na mě pyšní, ptali se, jak se těším, a já měla pocit, že jsou nadšenější než já. Ubíralo mi to motivaci, bála jsem se, že je třeba něčím zklamu. Ptala jsem se pak sama sebe, jestli to mám vůbec dělat.
Za rok vás čekají bakalářské zkoušky. Co dál, chcete ve studiu pokračovat?
Asi ano. Nevím, jestli na magistra na filmovce, ale přemýšlím o tom, že bych třeba šla do Prahy na nějakou grafickou školu. To je ale ještě daleko.
Co všechno zvládáte udělat bez pomoci?
Dostanu se ze země na postel, zvládám některé přesuny. Dokážu se dostat třeba z invalidního křesla, ale už se nedostanu zpátky. Když jsem byla malá, lezla jsem po schodech. Doma se pohybuji tak, že se kutálím nebo plazím. Naučila jsem se ale například líčit. Jednodušší bude říct, co nezvládám. Neobléknu se, neučešu se, nedojdu si sama na záchod. Rukama moc neudělám, spíš pusou nebo nohama. Postupem času jsem si vypracovala techniku. Jsou to léta praxe.
Vaším koníčkem je také focení. V červnu budete mít svou první výstavu v Domě U Koulí. Co nejraději fotíte?
Na výstavu jsem vybrala směs dvaceti různých fotografií. Nejraději mám makro fotky, kde je rozmázlé pozadí a objekt samotný je ostrý. Fotografování se věnuji už od střední školy, fotila jsem ale vždycky jen tak pro radost. Mám proto ze své první výstavy radost.
Při focení používáte ruce?
Na vozíku mám pohyblivou tyč, ke které si přidělám stativ, a ovládám to pusou. Když jsem doma, nebo ležím na zemi, chytnu si foťák do rukou a ovládám ho také pusou. Na focení se musím předem připravit, občas mívám třeba venku nápad na fotografii, většinou mám ale v tu chvíli zrovna foťák doma, nebo zandaný v kabelce, a tak nemůžu snímek udělat. Kolikrát jsem litovala, že jsem ho neměla u sebe.
Jak se v dnešní době na handicapované dívá společnost?
Občas se mi stane, že se lidé zastaví a zeptají se mě, jestli nepotřebuji pomoc, třeba když chci něco dělat s mobilem. Když jedu po městě, ohlížejí se. Zvykla jsem si na to, ale když nemám náladu, říkám si, proč na mě koukají. Jsem přece ve skutečnosti normální. Když mám náladu dobrou, usměji se a řeknu si, proč ne, koukněte se.
Váš příběh odvysílala televize nejen v České republice, ale i německá RTL. Nevadí vám mluvit o svém postižení?
Pro mě je děsné dívat se na sebe v televizi. Vždycky si potom říkám, že jsem mohla odpovědět jinak, líp. Jsem ale ráda, že můžu ostatním postiženým lidem ukázat na svém příběhu, že jde žít kvalitně i s handicapem. A současně mám radost z toho, že jsem nezpychla a zůstala jsem sama sebou.
Do školy jezdíte na elektrickém vozíku z tři kilometry vzdáleného Topělce. Je možné, že byste se osamostatnila a odstěhovala od rodičů?
S elektrickým vozíkem je pro mě všechno snazší. Nemusím si nikomu říkat, aby mě někam dovezl. Jen musím sledovat, aby se mi nevybil. Co se cesty do školy týče, je to docela v pohodě, jezdím po silnici, takže po dobrém terénu. Trochu se jen občas leknu, třeba když kolem mě projíždí autobus. Rodiče mě podporují od dětství ve všem. Takže se teď pokoušíme nějak to vymyslet, abych byla co nejsamostatnější a měla třeba i svůj vlastní byt. Těším se, ale současně se přiznávám, že se toho také bojím.
