„Dobře, já vám to tedy řeknu. Ale nedávejte to prosím do titulku. Před třemi lety jsem podobnou věc zmínil jen jako dílčí součást povídání, dali to do nadpisu, a já jsem z toho pak nevyšel příliš důstojně.“
Jenomže na co čtenářsky přitažlivého se v úvodu zeptat kastelána Jana Mikeše ze Státního hradu a zámku v Jindřichově Hradci? Je to třetí největší komplex svého druhu v republice. Prvotní nápad, že kastelán ukáže obrovský klíč k hradu či zámku a něco o něm poví, nevyšel. Vytáhl z kapsy běžný svazek malých klíčů, na jeden ukázal a poznamenal: „Tenhle to je.“
Jan Mikeš (38 let)Narodil se 16. května 1979 v Písku, dětství prožil v Líšnici. V letech 1993–1998 vystudoval Střední odborné učiliště v Písku, obor obchodník. V roce 1998 poprvé prováděl návštěvníky na zámku Červená Lhota. Pracoval tam během civilní služby, po jejím skončení vystudoval dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2006 do 2010 působil na Červené Lhotě jako zástupce kastelána, poté pět let jako kastelán v Dačicích. Kastelánem v Jindřichově Hradci se stal roku 2016. Je ženatý, svou manželku Renatu poznal jako kolegyni na zámku v Dačicích. Bydlí na jindřichohradeckém zámku. |
Nuže, nápad číslo 2. Nadpřirozené úkazy. Jindřichohradeckou bílou paní vynechme, už se o ní napsalo dost. V tak velikém zámku se jistě usadili i jiní, dosud publicisticky nepodchycení duchové. Ať pan kastelán netvrdí, že za ty dva roky a čtvrt, co tam bydlí, žádného nepotkal.
Hrad byl v Hradci ještě dříve, než existovalo město
„Přímo na hradě a zámku ne,“ navazuje Jan Mikeš a zdánlivě odbočuje od tématu: „Málo se ví, že kromě hradu a zámku vlastní Národní památkový ústav v Jindřichově Hradci i černínskou hrobku, která se nachází pod kostelem svatého Jakuba. Nechal ji postavit Evžen Karel Černín v polovině 19. století a jsou tam pohřbeni jeho rodiče, on sám i další následující příslušníci tohoto šlechtického rodu.“
Teď to přijde. Kastelán ztišuje hlas, jako když hovoří ke skupině návštěvníků a chce, aby napnuli sluch. „V 90. letech minulého století se tam vloupali tři opilí chuligáni. Vylámali rakve, vynesli z nich kosti nebožtíků a roztahali je po celém kostele. Od té doby už je zase všechno v pořádku, zhanobené ostatky byly řádně pohřbeny, ale ten čin asi vyrušil spánek zesnulých. Návštěvníci říkají, že když vstoupí do krypty, zježí se jim chloupky na rukou a mají pocit, že je sledují ne jedny, ale několikery oči. Já tam zažívám to samé.“
Jan Mikeš ví, jak upoutat pozornost i v případě, že má sdělit informace mnohem objektivnější. Takové říká raději. Historii celého hradu a zámku umí načrtnout stručně a zároveň poutavě, aby utkvěla v paměti i nepříliš pozorných návštěvníků.
„Hrad byl v Jindřichově Hradci ještě dříve, než existoval Jindřichův Hradec. Dřevěné opevněné sídlo se tam tyčilo už v desátém století. Ale to je skoro všechno, co o něm víme. Od začátku 13. století ho začali Vítkovci přebudovávat v kamenný hrad, který máme dochovaný. Jeho zdi pamatují Jindřicha z Hradce a právě podle něho se Hradec jmenuje Jindřichův. Tento šlechtic už hleděl z hradního okna na osadu, která se proměňovala v město. Původní středověký hrad postupně obrostl zámeckými budovami. Jsou převážně z 16. století, s drobnými přívažky z obdobní baroka.“
Líbily se mu věci z půd
Věcné informace jsou vyřčeny. Nyní by podle zákona kontrastu mělo přijít něco osobnějšího. „Víte, co se mi nejvíc líbí na mojí práci kastelána v Jindřichově Hradci?“ pokládá řečnickou otázku. „Když při ranní obchůzce odemykám celý přístupný komplex, vstoupím do hradu ze 13. století, pokračuji novějším zámkem přes renesanční komnaty a dále pokoje z 19. století až do nejnovějších pokojů v přízemní části, které pocházejí z 20. let 20. století. Projdu osm století během jediného rána! Je to jedinečný zážitek, a i proto na zdejším zámku rád pracuji a bydlím.“
Kdyby podotkl, že se na zámku i narodil, člověk by mu to uvěřil. Ale dobrý kastelán nemystifikuje. Tady je jeho životopis. Pochází z Líšnice na Písecku, ročník 1979. Obyčejný kluk s obyčejným dětstvím v rozvinutém socialismu. Do zahraničí se příliš jezdit nedalo, a tak rodiče s dětmi podnikali výlety po vlasti, přičemž také navštěvovali hrady a zámky. Malému Janovi se líbily, ale citově ho oslovily mnohem menší staré věci. Takové, jaké nacházel u svých babiček na půdách. Rád předměty nosil domů a prohlížel si je.
„Kdyby se mě někdo zeptal, čím chci být, asi bych odpověděl, že vetešníkem. Obdivoval jsem hlavně věci, které pro ostatní ztratily svou cenu. Mě na těch předmětech fascinovalo, že kdysi pro někoho cenu měly a že se jich dotýkaly ruce lidí, kteří už nežijí a jsou třeba úplně zapomenutí. Jejich příběhy dnes můžeme jen tušit. Takové snění mě bavilo.“
Sněním se člověk neuživí, a tak mu rodiče poradili, aby vystudoval Střední odborné učiliště v Písku, obor obchodník. Poslechl, avšak obchodem se nikdy neživil. Když má někdo v osudu napsáno, že se stane kastelánem, jeho cesta se k tomuto cíli začne jednoho dne ubírat. Jan Mikeš na ni vykročil přesně před dvaceti lety.
„Sháněl jsem letní brigádu. Moje sestra v té době pracovala na zámku v Červené Lhotě jako pokladní a řekla mi, že by se mi mohlo líbit dělat tam průvodce. Ta práce mě okouzlila. Člověk je obklopen starými věcmi, dávnými příběhy a předává je dál, aby se na ně nezapomnělo. Bohužel v té době na mě nezapomněli ani vojenští páni, ale já jsem se jim vyhnul tím, že jsem zvolil civilní službu. Vykonával jsem ji jako technický pracovník na zámku Červená Lhota.“
V Jindřichově Hradci by rád vydržel do důchodu
Hned po skončení civilní služby začal studovat dějiny umění na Masarykově univerzitě v Brně. Současně pracoval na Červené Lhotě, v posledním roce studia už jako zástupce tamního kastelána Tomáše Horyny.
„Pokud mám vybrat jedinou věc z mnoha, které mě Tomáš naučil, je to schopnost trpělivosti a důmyslnosti při jednání s úřady, když chce kastelán získat povolení a finanční prostředky k provedení svého záměru. V systému vyřizování se neuvěřitelně protahují právě věci, o kterých je už na první pohled jasné, že jsou potřebné a třeba i snadné,“ hodnotí Jan Mikeš.
Vyzbrojen touto schopností se stal v roce 2010 kastelánem na zámku v Dačicích a po šesti letech zakotvil ve stejné roli v Jindřichově Hradci. „Byl bych rád, kdyby to tak bylo až do důchodu, protože na zdejším hradě a zámku se krásně sní o minulosti i budoucnosti. Zkrátka o tom, jak minulost učinit ještě přitažlivější pro návštěvníky současné i budoucí. Některé sny už se mi tu podařilo realizovat, ale mám nápady ještě nejméně na dvacet let dopředu.“
Milovníci historie si už ve svých diářích zaškrtli některý z dnů mezi 21. červencem a 30. listopadem letošního roku. V tom období se uskuteční další kastelánův nápad, jak zatraktivnit hradecký zámek. A zároveň připoutat pozornost ke šlechtickému rodu Černínů z Chudenic, kteří komplex objektů vlastnili od roku 1694 až do zestátnění.
„V rámci projektu Šlechta českých zemí v evropské diplomacii představíme návštěvníkům rod Černínů z pohledu jejich aktivit nejen diplomatických, ale i sběratelských a cestovatelských. Výstavu umístíme do druhého patra Adamova stavení, které dosud nebylo veřejnosti přístupné. Návštěvníci tam uvidí stovky zajímavých exemplářů. Naše expozice bude jednou z nejrozsáhlejších, které se kdy konaly na českých a moravských hradech a zámcích. Prostě něco extra, to musíte vidět,“ zve kastelán Jan Mikeš.
