„Kolik let může být tomu borci?“ otázal se kdosi. „Pětaosmdesát,“ odpověděl jeho soused a dodal: „Já ho znám, to je Železňák.“ „Superželezňák,“ podotkl důrazně další divák.
Prozradil, že obdivovaný sportovec se jmenuje Karel Schneider a Superželezňák je jeho přezdívka.
Získal ji roku 1983, kdy úspěšně absolvoval nejnáročnější triatlonovou kategorii – superželezný muž. Tehdy mu bylo jednapadesát. V takovém věku někteří nadšenci do vytrvalostních sportů pomýšlejí, že přesedlají na méně náročné disciplíny. Ne však Karel Schneider. Muž, který nevzdal jediný závod. A kterému před třemi lety udělila Česká triatlonová asociace čestné členství za celoživotní přínos.
Na povídání v českobudějovických Masných krámech přišel svižným krokem a s veselou myslí. Vůbec na něm nebylo znát, že má z předchozího dne v nohách časovku jednotlivců z Tábora do Radimovic.
„Dala mi zabrat,“ řekl, když usedl ke stolu. „Hned na začátku při stoupání do kopce mi sjela noha z pedálu, třikrát jsem se snažil naskočit na kolo, ale nešlo to. Tak jsem kus vyběhl s kolem, kus jsem ušel rychlým krokem a nahoře jsem zase nasedl. Ztratil jsem tím čas, loni jsem byl ve stejném závodě o dvě minuty a 21 vteřin lepší. Su ale rád, že jsem dorazil do cíle.“
Přízvuk jeho řeči prozrazuje, že pochází z Hané. Narodil se roku 1932 v Olomouci a dětství strávil s rodinou v blízkých Samotiškách. Tam také prožil zážitek, který mu ukázal, jak je důležité věnovat se sportu.
„Můj táta byl povoláním železniční zřízenec a ve volných chvílích žil sportem. Už pohled na jeho svalnatou figuru dával tušit, že má obrovskou fyzickou sílu. Jednou si ho na nádraží všiml sám zápasník Gustav Frištenský a hned mu nabídl angažmá, ale táta odmítl. Za okupace se zapojil do odboje tím, že roznášel letáky proti Němcům. Na udání ho zatklo gestapo a devět měsíců ho drželi v Olomouci ve vězení. Nic mu nedokázali, a tak ho pustili. Táta se vrátil domů vyhublý k nepoznání, ale věznění ho psychicky vůbec nezlomilo.“
Držel se rad otce
Tehdy mu otec zopakoval radu, kterou říkával, když ho jako maličkého učil plavat. „Zapomeň na větu: Už nemůžu. Přinuť mozek, aby ti poručil: Můžeš, nevzdávej to! A uvidíš, že to dokážeš.“ Rada však má důležitou podmínku. Když mozek burcuje tělo, nesmí mít člověk místo svalů bláto. Je třeba pravidelně sportovat.
Karel Schneider (85 let)Narodil se 28. února 1932 v Olomouci. Vyučil se automechanikem, poté zvolil profesi vojáka z povolání. Sloužil v Jihlavě, Jindřichově Hradci, Týně nad Vltavou a od roku 1969 v Táboře, kde se natrvalo zabydlel. Je vdovec, v penzi. Má dceru Irenu a syna Karla. Sportovní základy v něm vypěstoval jeho otec Karel. Patnáct let se věnoval modernímu trojboji, začátkem 80. let přešel na triatlon. V roce 1983 absolvoval kategorii triatlonu superželezný muž. Je pětadvacetinásobný betonový muž, plavec ČSSR, nositel diamantového odznaku zdatnosti a dalších sportovních titulů a ocenění. V roce 2014 mu Česká triatlonová asociace udělila čestné členství. Stále sportuje a také propaguje sport na přednáškách. |
„Ale na nějakou sportovní školu jsem vůbec nepomyslel, pocházeli jsme z chudých poměrů,“ vzpomíná Karel Schneider. „Po válce jsem se vyučil automechanikem ve strýcově firmě. Pak přišlo znárodnění a firma ukončila provoz. Když jsem začal hledat práci, všiml jsem si náborového plakátu do armády. Napadlo mě, že tam svoji profesi automechanika určitě uplatním a sportu tam bude také dost.“
Své učitele na vojenské akademii v Brně upoutal výtečným prospěchem i tělesnou zdatností. Právě tam získal svůj první sportovní titul – přeborník akademie v řeckořímském zápase. A pak už za své výkony přebíral jednu cenu za druhou.
Pro jiného by to byl podnět k zahájení profesionální sportovní kariéry, ale Karel Schneider chtěl žít podobným životem jako otec: mít stálou práci, rodinu a ve volném čase sportovat. V práci se mu dařilo, ve sportu také, teď ještě najít ženu na celý život. Sportovní muži v uniformě sice vzbuzují zájem něžného pohlaví, jenže…
„Já měl už v mládí málo vlasů a to byl tenkrát před ženskými handicap. Až ve 29 letech jsem poznal tu pravou, když jsem sloužil v Jindřichově Hradci. Randit se mnou ale nebylo jednoduché. Někdy nám schůzku ukončil vojenský poplach a někdy jsem prostě odběhl.“
Příklad za všechny. Šli večer z kina a najednou si Karel Schneider všiml, jak se opodál poflakuje neupravený voják. Ten, jakmile zmerčil důstojníka, udělal pošklebek a vzal nohy na ramena. „Přece jsem ho nemohl nechat utéct,“ směje se sportovec. „V polobotkách jsem za ním běžel přes celý Hradec až k Vajgaru. Tam jsem ho chytil a ukázalo se, že si udělal výlet načerno z kasáren. Služební povinnost jsem splnil, ale dlouho jsem si to musel žehlit u své Aničky.“
Sportuje i s kardiostimulátorem
A přece si ho vzala za muže. U vojáků si získal respekt nejen jako spravedlivý velitel, ale také jako sportovec. Sami ho žádali, aby pro ně pořádal přednášky. V té době se věnoval modernímu trojboji (střelba, plavání, terénní běh) a roku 1969 natrvalo zakotvil v Táboře.
„Začátkem 80. let se v Československu objevil triatlon. Ihned jsem ho začal zkoušet, protože mám rád vytrvalostní sporty. Tehdy byla doslova móda udělat v triatlonu železného muže. Připravoval jsem se na to postupně, protože jsem si uvědomoval jeho náročnost. Jednoho dne mi záklaďáci přinesli časopis Stadion, kde se psalo, že triatlonisté v Plzni vymysleli něco extra. Superželezného muže. Za 24 hodin zdolat 305 kilometrů, z toho 250 ujet na kole, padesát běžet a pět plavat.“
Vojáci nadhodili: „Veliteli, troufnete si?“ Příliš si netroufal, ale nechtěl kluky zklamat. Sehnal k sobě dva mladší zkušené sportovce a v létě 1983 to v Táboře podnikli. Plavali v Jordánu, běhali na stadionu Míru a šlapali do pedálů z Tábora do Plané nad Lužnicí a zpátky, až splnili počet kilometrů.
„Jeden kolega vzdal při běhu a já jsem si v této části sáhl na dno svých možností. Strašně mě píchalo v boku, ale v nejtěžších chvílích jsem si vzpomněl na slova svého táty. Mozek mi zavelel a běžel jsem dál. Ani cyklistická část nebyla žádný med, z 250 kilometrů jsme jeli sto padesát v dešti. Celkovou trasu jsem zvládl za 23 hodin a 25 minut. Shodil jsem sedm kilo.“
Dlouho neodpočíval. Brzy znovu stál na startech závodů a tak je to dodnes. Miluje přespolní běh, cyklistiku a stále si dopřává triatlon, i když už ne v tak závratných porcích. „Po osmdesátce mi život začal ukazovat svou smutnější tvář. Manželka zemřela a já se sám starám o svou dceru s mentálním postižením. Naštěstí mi pomáhají hodní lidé. Trápí mě vysoký tlak, křečové žíly a letos mi voperovali kardiostimulátor.“
Přesto si denně vede podrobný sportovní deník a účastní se závodů úměrných jeho fyzickým možnostem. Stává se, že končí v cíli jako poslední a dostává cenu pro nejstaršího závodníka. Ale o tom to není.
„Chci lidem ukázat, že se dá sportovat v každém věku a za všech okolností. Sport je krásná filozofie života, která člověka umí podržet nad vodou, když se všechno okolo potápí. Hrobníkovi z lopaty se utéct nedá, ale dokud můžeme aspoň trošku životem běžet, nevzdávejme to a běžme,“ vyzývá 85letý sportovec Karel Schneider.
