Fotograf a lovec bouřek Josef Vyšata vypráví o tom, jak pozná, kdy se k něčemu schyluje, zda se při focení extrémních jevů bojí a jak mu pomáhá intuice.
„Pravidelně se mi stává, že bouřku nafotím a vzápětí se přežene přímo přese mě. Největším problémem bývají kroupy nebo silný vítr,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Kdy vás začaly bouřky fascinovat?
Bouřky mě přitahovaly už jako kluka. Když mi bylo dvanáct let, zažil jsem na pionýrském táboře takovou, která byla životu nebezpečná. Vítr tehdy vyvrátil část lesa, ve kterém jsme se schovávali. Když se na to dívám zpětně a porovnám si tehdejší situaci se současnými poznatky, myslím si, že jsme se velmi pravděpodobně ocitli v centru tornáda. Tenkrát se spustil můj zájem o extrémní počasí. Fotit bouřky jsem ale začal až před šesti nebo sedmi lety. Jinak fotografuji hlavně sport – fotbal nebo automobilové soutěže. Vždy mě ale nejvíc přitahovalo nebe a to, co dokáže příroda vytvořit.
Nemyslím si, že bouřky jsou dnes častější. Spíš se o nich mnohem více ví. V současnosti má téměř každý v kapse mobilní telefon s fotoaparátem, takže se podobné jevy zachytí mnohonásobně častěji než před dvaceti nebo třiceti lety.
