Polární ekolog Josef Elster vyráží na norské souostroví Špicberky (norsky...

Polární ekolog Josef Elster vyráží na norské souostroví Špicberky (norsky Svalbard) přes 30 let. Za polárním kruhem zkoumá schopnost mikroorganismů přežít v nehostinných podmínkách. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Beze zbraně ze základny nevycházíme, vzpomíná na Špicberky výzkumník

  • 1
Josef Elster zakládal vědeckou stanici na ostrovech za polárním kruhem, kde se vědci setkávají s ledními medvědy. Poprvé na Špicberky vyrazil už v roce 1988. I přes pandemii věří, že se tam vrátí.

Už více než třicet let tráví podstatnou část svého života na nejchladnějších místech naší planety. Ostatně schopnost přežití mikroorganismů v nehostinných podmínkách je jeho hlavním vědeckým zaměřením.

Polární ekolog Josef Elster z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity (PřF JU) v Českých Budějovicích je tak jedním z mála vědců, kteří mají možnost se pravidelně vracet na nejseverněji trvale osídlenou oblast na světě – norské souostroví Špicberky.

Poprvé na ostrovy, kterým neřekne jinak než norským názvem Svalbard, vyrazil už v roce 1988. Jak sám říká, tehdy se jeho první výjezd na Arktidu rovnal téměř zázraku.

„Žili jsme ještě pořád v totalitní zemi, takže zdaleka nebyly příznivé podmínky pro cestu na Západ. Dostal jsem se tam díky Československé akademii věd, kde jsem byl tehdy doktorandem. Existovala jen jediná další možnost, jak se tam dostat, a to přes emigraci,“ přibližuje Elster výjimečnost své první cesty za polárním bádáním.

Fascinovalo ho opadávání listí

Do výzkumu života v extrémních podmínkách se pustil už jako student, tématu se věnoval ve své disertační práci. K přírodě si ale vypěstoval vztah už jako dítě, kdy pomáhal své babičce na zahrádce v Dačicích.

„Svěřila mi část záhonů se salátem a já jsem rostlinky každé tři dny vytahoval, abych jim přeměřil kořínky. Také jsem často sledoval proměny stromů v ročních obdobích. Fascinovalo mě každoroční opadávání listů, a dokonce jsem si počítal, jak rychle strom přijde o všechny listy. Takový výzkum podle mě doposud nikdo nedělal,“ vypráví dnes 63letý Elster se smíchem.

Sledování proměn přírody mu ale vydrželo i při bádání v polárních oblastech Svalbardu. Za 40 let se zde totiž zima zkrátila z devíti měsíců na pouhý půlrok.

„K tomu se také častěji přidávají zimní oblevy. Takto rychlé střídání klimatických extrémů je pro řadu mikroorganismů zabijákem. V konečném důsledku se může stát, že by mohly zcela vymřít celé skupiny druhů. Dnes bohužel ještě neumíme zcela jasně říci, jaký dopad by to mohlo mít,“ varuje bývalý vedoucí Centra polární ekologie na PřF JU.

V oblasti věčného ledu a sněhu měl trávit také loňské a letošní léto, jenže kvůli koronavirové pandemii to zřejmě nebude vůbec možné. „Bude mi to moc chybět. Jsem už sice v důchodovém věku, takže si musím postupně odvykat, ale je to stále moje vášeň. Na druhou stranu mám alespoň dost času na zpracování výsledků měření z předchozích let. V terénu trávíme maximálně 25 procent času, ale ani zbytek nám nestačí na vyhodnocení nasbíraných dat, čehož teď využíváme,“ dodává Elster.

Sám také přiznává, že terénní výzkum v takovém prostředí není pro každého. Zima pro něho není až takovým problémem, tím jsou hlavně hladová zvířata, která čas od času navštíví i výzkumný tým a snaží se vyloudit něco k jídlu. I kvůli tomu u sebe mimo stanici nosí stále kulovnici, signální pistoli nebo také dělobuchy, kterými může zvířata zahnat.

Josef Elster

(63 let)

Narodil se v Dačicích, kde strávil dětství. Maturoval na jindřichohradecké střední zemědělské škole a dále studoval na Vysoké zemědělské škole v Českých Budějovicích. V Centru polární ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a v Botanickém ústavu AV ČR v Třeboni se zabývá ekologií a ekofyziologií sinic a řas polárních oblastí. Účastnil se vědeckých expedic do Arktidy a Antarktidy. Podílel se na založení základny Masarykovy univerzity v Antarktidě a byl pověřen založením české arktické vědecké základny na Svalbardu. Je ženatý a má dceru a syna.

„Právě na Svalbardu jsme měli problémy s ledními medvědy. Jeden mladý jedinec nás chodil dlouho navštěvovat, což nebylo úplně bezpečné. Chtěli jsme ho vyhnat, ale to se moc nedařilo, navíc nám guvernér ostrovů v takovém případě doporučil, ať raději ukončíme výzkum. Nějak jsme celý turnus dokončili, ale později jsme se dozvěděli, že ten samý medvěd vtrhl do nedaleké ruské restaurace, kde ho museli bohužel zastřelit. Na Svalbardu je běžné, že jednou za několik let medvěd někoho usmrtí,“ přiznává.

Na druhou stranu si pochvaluje spolupráci s obyvateli ve všech oblastech Arktidy, kteří proti výzkumu zahraničních vědců nic nemají. „Naštěstí sami chápou význam toho, co tam děláme. Místní nás žádají, abychom přispěli k fungování tamější společnosti. I pro původní obyvatele se nejen oteplováním a těžbou zásadně mění životní prostředí. Je nás moc a musíme se naučit s planetou vycházet,“ dodává jihočeský biolog.

Hlavním impulzem, proč se začal věnovat právě vědě, byla rozsáhlá devastace přírody, které byl jako student v dobách totality svědkem. „Se spolužáky jsme dokonce vytvářeli takový studentský odboj na podporu přírody. Už v době, kdy se stavěla elektrárna v Temelíně, jsme protestovali proti regulaci toku Stropnice, kam se měla navážet zemina ze stavby. Naštěstí se postupně zvedla taková vlna odporu, že si na to komunisti nakonec netroufli,“ připomíná bezohlednost, s jakou se politici v minulém režimu chovali k přírodě.

Podobný přístup ale vnímá i v polárních oblastech, které jsou bohaté na nerostné suroviny. „Pokud má člověk citlivost k přírodě, dovede ji také sledovat a číst v ní. Lépe pak vidíme souvislosti některých procesů s lidskou činností. Je to krásná příroda, která je sice v mnoha ohledech jednodušší než u nás, ale nešetrný přístup ze strany Ruska nebo Spojených států mě skutečně velmi mrzí,“ poukazuje Elster na rozsáhlou těžbu přírodních zdrojů v arktických oblastech.

„Jsem rád za domácí zázemí“

Na norské ostrovy ležící hluboko za hranicí polárního kruhu jezdí sice už více než 30 let, pořádného zázemí se však dočkal teprve před šesti lety. Tehdy se mu podařilo pod hlavičkou Jihočeské univerzity dokončit stálou vědeckou základnu, která nese jméno slavného českého polárního ekologa Josefa Svobody.

„Povedlo se to díky účasti na řadě předchozích expedic, kdy jsem se dostal do povědomí různých vědeckých kapacit. Díky pomoci při zakládání stanice brněnské Masarykovy univerzity na Antarktidě mi ministerstvo školství nabídlo, jestli nezkusíme něco podobného i v Arktidě. To se i díky norským kolegům povedlo v roce 2015,“ vysvětluje.

„Už se mi zdá, že mám důchod na dosah. Uvidíme, jak dlouho mi vydrží zdraví, přece jen nejsem nejmladší. To nejlepší mám nejspíše za sebou, což se týká i polárního výzkumu. Na přelomu let 2018 a 2019 jsem měl totiž možnost strávit s japonskými vědci čtyři měsíce v Antarktidě,“ hodnotí Elster poslední roky s tím, že nyní má alespoň více času na rodinu.

Přiznává, že manželka si už trochu stěžovala, že bývá dlouhou dobu pryč. „Naštěstí jsme se na začátku mých expedičních cest domluvili, že mě nechá bádat. Jsem moc rád, že mám doma tak silné zázemí, to se samozřejmě odráží i v mé práci,“ dodává Elster s tím, že nyní si také najde více času na své koníčky.

„Máme chalupu v Dačicích, kde se starám o les. Teď hlavně likviduji následky po kůrovci, ale také se starám o zahrádku nebo opravuji vše, co je na chalupě třeba. Když je možnost, tak se rád proběhnu na lyžích, jedu na vodu, nebo se projedu na kole. Přírodě jsem zasvětil celý život,“ říká Elster.

Souostroví Špicberky patří Norsku.

Souostroví Špicberky patří Norsku.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz