Od března se kvůli covidu proměnila spíše v šéfa detektivní skupiny. Její hlavní pracovní náplní je totiž trasování a monitorování lidí, kteří se nemocí nakazili nebo se s ní jinak přímo setkali. Mimořádně náročný rok tak má za sebou ředitelka jihočeských hygieniků Kvetoslava Kotrbová.
Už při jarní vlně byla pod velkým náporem, podzimní prudký nárůst nakažených si však vyžádal daleko větší nasazení.
„Máme mnohem více nových případů, těžkých průběhů i úmrtí. Bohužel se změnil přístup mnoha lidí k ohleduplnosti nebo selskému rozumu. K našemu naturelu tak trochu patří švejkování, což se nám může vymstít. To se také děje,“ podotýká 61letá rodačka z Hodonína, která vyrůstala v nedalekých slovenských Kopčanech. Vrcholem pro ni zatím byl přelom října a listopadu, kdy se nemoc mezi Jihočechy nekontrolovaně šířila.
„Neměli jsme k ruce dost dobrovolníků, takže jsme nemohli efektivně vyhledávat ohniska nemoci. Tehdy jsme byli s fyzickými silami na hraně. Teď už je to o něco lepší, ale sami vidíme, že se situace může rychle změnit. Vánoce pro nás budou teď klíčové,“ varuje Kotrbová.
Když se ohlíží zpět na úplný začátek epidemie, utkvěl jí v paměti moment z konce ledna. Tehdy sledovala ve zprávách situaci v Číně, kde se nemoc začala rychle šířit. I proto okamžitě zavolala tehdejší hejtmance Ivaně Stráské s prosbou o svolání krizového štábu. „Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak se ozvalo: Udělejte to. O den později už to v mé kanceláři vypadalo jak v úle a o den později jsme si vyzkoušeli ostrý zásah u čínského turisty,“ vzpomíná.
Všichni cítíme únavu, ale po těch měsících už se na stanici můžeme jeden na druhého spolehnout
Kvetoslava Kotrbová
Od té doby se prakticky nezastavila, sama svůj život shrnula na tři slova: Práce, sprcha a spánek. „Všichni cítíme únavu, ale po těch měsících už se na stanici můžeme jeden na druhého spolehnout. Moc si také vážím pomoci dobrovolníků z Jihočeského divadla, kterým obdivně tleskám,“ dodává Kotrbová s tím, že jim výrazně pomohla i spolupráce s hasiči, policisty, armádou, městskými úřady nebo některými soukromými firmami.
I díky nim měla možnost se vídat se svou rodinou, i když času bylo vždy žalostně málo. Nejvíce jí v posledních týdnech chybí její dvouletá vnučka, která vyrůstá v Německu. „Moc ráda bych viděla, jak objevuje svět. Stejně tak bych ráda viděla svého tatínka žijícího na Slovensku, ale kvůli práci se k němu nemám šanci dostat. Proto jsem napsala Ježíškovi, aby to už skončilo a mohli jsme všichni žít jako dřív,“ svěřuje se Kotrbová.
Dodává, že si pod vánočním stromečkem nepřeje nic jiného. Sama vnímá dobu adventu a Vánoc jako lidsky nejkrásnější část roku. Navíc se těší, až si o svátcích užije trochu volna, kdy bude moci jen tak vyluxovat nebo usednout za klavír, u něhož si nejvíce odpočine.
„I takové drobnosti mi teď přinášejí potěšení. Měli bychom teď být hlavně v pohodě, tu potřebujeme vedle zdraví nejvíce. Zároveň ale musíme být stále ohleduplní a snažit se neohrozit druhé. Tím můžeme ovlivnit i to, jestli příští Vánoce prožijeme bez omezení. To bych si ze srdce přála,“ připomíná.
V Plzni se Rutta neprosadil, letos vyhrál Stanley Cup
Jako vůbec první Čech zvedl nad hlavu pohár pro vítěze slavné NHL Jihočech Jaroslav Pouzar v roce 1984, pak to byl třeba českobudějovický brankář Roman Turek v roce 1999. A letos dosáhl tohoto obrovského hokejového úspěchu Jan Rutta z Písku, který získal Stanley Cup s Tampou Bay.
Tento třicetiletý obránce se tak zařadil po bok dalších 27 českých hráčů, kteří se mohli z této trofeje radovat. „Je to hodný a férový člověk, který si na nic nehraje. Zároveň je i pokorný. Tvrdě si odmala šel za tím, že chce něco dokázat. A vyšlo mu to,“ hovoří o kamarádovi a spoluhráči další hokejový bek Stanislav Dietz.
Oba jsou rodáci z Písku a znají se odmala. Chodili spolu na stejnou základní školu, jezdili společně na chalupu, kde si jako kluci hráli. „On je pořád stejný. Už je tedy rozumnější, dřív jsme dělali blbiny. Ale sláva mu vůbec nestoupla do hlavy. Tlak z okolí ustál dobře,“ myslí si Dietz.
Český hokejový obránce Jan Rutta zvedl v dresu Tampa Bay Lightning nad hlavu Stanley Cup.
Tampa Bay s 30letým obráncem v sestavě porazila letos ve finále play off Dallas 4:2 na zápasy a Rutta se radoval i se spoluhráčem Ondřejem Palátem. „Je to skvělé. Někdo odehraje v NHL celou kariéru, ale Stanley Cup nevyhraje. Honza měl štěstí, že se mu to povedlo rychle. Dostal se do skvělého týmu, chytil šanci a vedl si dobře,“ doplňuje Dietz.
Přitom býval i nepříliš chtěným hráčem. V osmnácti s ním přestali počítat v Plzni, o místo pak válčil i v Chomutově a ještě po letech musel čas od času dokazovat kvality v první lize v Kadani. Do NHL pak naskočil před třemi lety v dresu Chicaga Blackhawks.
Po uplynulé výborné sezoně v Tampě už se Rutta připravuje na tu další. Kde však bude hrát, to zatím neví. V týmu na Floridě mu smlouva skončila a na nové se reprezentační bek zatím nedohodl.
Smetana vytvořil za noc web, který pomáhá školákům
Pomoci těm, kteří to potřebují, se letos rozhodl i 36letý Petr Smetana. Velitel humanitární jednotky Českého červeného kříže v Českém Krumlově založil web darujnotebook.cz. Díky němu věnují lidé nepoužívané počítače či tablety žákům, již je potřebují.
Petr Smetana vytvořil web darujnotebook.cz, díky kterému mohou základní a střední školy shánět vybavení pro své žáky.
„Odnáším si hlavně dobrý pocit z toho, že když jde do tuhého, lidé se dokážou semknout, táhnout za jeden provaz a vzájemně si pomáhat,“ hodnotí, když se ohlíží za uplynulým rokem.
Webovou stránku založil Petr Smetana, jenž pracuje v IT oboru, na podzim přes noc. Od té doby na ní inzerují školy z celé republiky. Ředitelé tam shání nejrůznější vybavení pro žáky, kterým pak slouží při domácí výuce.
S tím, jak jeho internetový portál pomáhal, je podle svých slov spokojený. „Vždy je prostor pro vylepšení, přesto si myslím, že stránka jako taková funguje dobře. Podle informací, které máme k dispozici, jsme předali minimálně 200 zařízení,“ vysvětluje Smetana.
Ten se s kolegy z červeného kříže zapojil i do dalších aktivit. Kromě jiného například spustili covidblog.cz, kde lidé s nemocí sdíleli své zkušenosti.
Jak sám přiznává, pro všechny okolo něj to byl náročný rok. „V konečném důsledku si ale myslím, že pokud člověk dělá něco, co mu dává smysl, tak na únavu přes pocit vnitřního naplnění nehledí,“ dodává Smetana.
