S jihočeským BESIP se na výchově dětí podílela od roku 1982 a loni se jejich spolupráce završila. „Když jsem se ještě před koronavirovou pandemií bavila na jedné z konferencí s panem Kovářem z BESIP a panem Rákosníkem z krajského odboru dopravy, říkala jsem jim, že jsem tu naposledy. Už tehdy jsem tušila, že na mě něco ušijí, ale i tak bylo ocenění pro mě velkým a příjemným překvapením,“ svěřuje se Lattnerová, která dlouhé roky učila na kaplické ZŠ Omlenická a následně na ZŠ Školní.
K výuce dopravní výchovy se dostala víceméně náhodou ihned po nástupu na své první působiště. „Ředitel mi ji přidělil. Tenkrát se nesmělo moc odporovat, tak jsem to ani nezkoušela. Nakonec jsem to vydržela dělat až do loňského odchodu do penze. A musím přiznat, že mě to nesmírně bavilo. Asi tomu napomohly i výsledky v okresních a krajských soutěžích, kde jsme každoročně bodovali,“ vysvětluje s tím, že z okresu si pravidelně vozili první místa.
Díky téměř čtyřiceti rokům, během nichž se dopravě věnovala, může s přehledem hodnotit, jak se situace na jihočeských silnicích postupně měnila. Doprava podle ní velmi silně zhoustla a za volant si dnes sedá spousta bezohledných řidičů, kteří na předpisy moc nedbají.
„Dříve nebyl mezi školáky velký rozdíl. Nyní je to jiné, část je moc šikovná, ale máme také opačný extrém. Aby dnes děti jezdily na kole po hlavních silnicích, to si už také moc představit neumím. Je to hazard se životem,“ myslí si Lattnerová, která kromě toho učila na prvním stupni a také výtvarnou výchovu, český jazyk, tělocvik a matematiku.
Dětem pomáhají soutěže
Sama také vnímá, že dnešní děti zkrátka potřebují vědět, co jim na silnicích hrozí. Ty menší si rizika spojená s dopravou jen stěží uvědomí.
„Pořád si myslí, že to nějakým způsobem uhrají a dobře to dopadne, často jim totiž chybí pud sebezáchovy. Myslím si, že je to způsobené nadměrným hraním akčních počítačových her a sledováním podobných filmů. Děti si neuvědomují, že si svou jízdu po nehodě nemohou od začátku zopakovat tak jako ve hře,“ varuje kaplická pedagožka.
Jako skvělou cestu, která malým cyklistům může minimalizovat nebezpečí spojená se silničním provozem, vidí už zmiňované soutěže. Děti mohou závodit v několika disciplínách, ať už teoretických, nebo s praktickým zaměřením.
„Nejprve musejí skládat test z pravidel silničního provozu. Mají tam také zkoušku zručnosti s celou řadou menších disciplín. Musejí zvládnout jízdu podle předpisů na dopravním hřišti. Skládat musejí i zkoušku ze zdravovědy, která je na krajských soutěžích praktická,“ líčí Lattnerová s tím, že i figuranti při ní dokážou vzbudit hrůzu.
„Jednou mi dokonce při takovém testu jeden z žáků omdlel, protože ta zranění vypadala naprosto skutečně. Ale takový test je pro ně skvělý, děti pak alespoň budou vědět, jak se při podobných situacích zachovat. Stačí, aby alespoň uměly zavolat na místo nehody pomoc,“ dodává.
Jaruška Lattnerová(66 let) Narodila se 4. listopadu 1954 v Nažidlech na Kaplicku. Vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Od roku 1978 učila na základních školách v Kaplici. Souběžně se věnovala i dopravní výchově dětí, od roku 1982 i pod záštitou BESIP. Se svými žáky pravidelně vyhrávala soutěže v bezpečnosti dopravy. Od září 2020 je v penzi a na konci letošního března dostala od BESIP ocenění za svou dlouholetou činnost. Ve volném čase se věnuje vaření, vyšívání, zahrádce a ráda cestuje. Je ovdovělá a má dvě děti. |
Sama ráda vzpomíná na to, když dělala autoškolu. „Šlo mi to skvěle. Jako jedna z mála jsem si poradila i se značkou střídavého stání, která dnes už neexistuje. Když jsme pak dělali závěrečné zkoušky, nechala jsem v testu jednu chybu, o které jsem ještě před odevzdáním testu věděla. Byla jsem si výsledky tak jistá, že se mi ji ani nechtělo opravovat,“ vypráví Lattnerová se smíchem.
Tehdy dělala celý kurz dlouhých osm měsíců. Navíc měla výhodu v tom, že v Nažidlech na Kaplicku, kde se mimochodem také narodila, vyrůstala se čtyřmi staršími bratry, kteří měli svoje vozy. „Řidičák jsem dostala v roce 1973 a hned jsem mohla řídit jejich auta. Často se nechávali odvézt do hospody v nedalekém Bujanově. Byla jsem takový rodinný řidič a musím přiznat, že ráda řídím ve velké rychlosti,“ překvapuje.
Právě pohled na dopravu z pozice řidiče je podle ní klíčový prvek, který se snažila celý život dětem vštěpovat. Důležité je, aby dokázaly pochopit, jak se v různých situacích další účastníci provozu zachovají. „Snažila jsem se jim to vysvětlovat hlavně na křižovatkách. Celý život si uvědomuji to, že rodiče by nikdy nedali svým dětem odjištěnou pistoli, ale nemají problém je posadit na kolo, aniž by znaly dopravní předpisy. Z toho kouká akorát malér a zbytečné úrazy,“ říká znepokojeně Lattnerová.
I proto se snažila při výuce strhnout děti na svou stranu a probudit v nich nadšení. Klíčem k tomu byly právě dětské soutěže. „Nemusela jsem být nutně chytrá, stačilo svou roli dobře zahrát. Musela jsem umět děti správně zblbnout tak, aby samy chtěly vyhrávat. Zkrátka to musely přijmout za své. Na druhou stranu jsem si ale dávala pozor, aby nebyly až moc přemotivované. Pak mají tendenci kazit i jednoduché úkony,“ připouští.
Radost dlouholeté kaplické učitelce také dělá, když se k ní její bývalí žáci na ulici přihlásí, což se jí stává poměrně často. „Nedávno jsem dokonce potkala jednoho z mých prvních žáků, který dnes dělá dopravního inspektora v Kaplici. Jel na kole v protisměru, a jakmile mě viděl, hned se mi se smíchem omlouval s tím, že už to nikdy v životě neudělá,“ dělí se Lattnerová o vtipnou historku.
Stará se o penzion a statek
Své nové žáky už ale na ulici potkávat nebude, od září loňského roku je v penzi. „Učila jsem na škole spoustu let a po náhlém úmrtí mého manžela jsem chtěla do důchodu odejít už předloni. Nechala jsem se ale ředitelem přemluvit, abych ještě rok vydržela. Pak přišel koronavirus a vše bylo jiné,“ vypráví Lattnerová s tím, že si vyzkoušela ještě učení na dálku a v září krátce zaskakovala za nemocnou kolegyni. „Pak jsem učení definitivně pověsila na hřebík,“ dodává.
Na zasloužený odpočinek ale odešla v ne zcela příznivé době, a jak sama přiznává, zatím si důchodu ještě nestihla moc užít. „Kvůli koronaviru je to těžké, když se téměř nic nesmí. Mám ale jednu velkou výhodu, že mám v Nažidlech velký statek a penzion, o který se musím se synem starat. Jsem nakonec moc ráda, že teď mohu být na venkově. Kdybych bydlela v panelovém domě, tak se asi zblázním. A to jsem v něm jako malá chtěla hrozně moc žít,“ přiznává Lattnerová, kterou s rodinou pojí i její neobvyklé křestní jméno.
„Mám ho skutečně takto uvedené i v občanském průkazu. Vymysleli mi ho bratři a je to původem staročeské jméno. Nejdřív jsem měla být Libuše, pak Jiřina, a nakonec mi vybrali Jarušku. Užila jsem si s tím spoustu zajímavých příhod, což asi nikoho moc nepřekvapí,“ líčí s úsměvem.
