Kniha Vina nevinných vypráví o životě české rodiny v malé vesničce na Českokrumlovsku v období před a těsně po válce. Na druhém doplněném vydání skoro zapomenutého díla, které vyšlo i v němčině a bylo oceněno jako přínos k mezinárodnímu porozumění, má velký podíl emeritní profesorka Jihočeské univerzity Jitka Radimská.
Knihu vydala dcera zemřelé autorky Marie Skálové v českobudějovickém nakladatelství Veduta.
Paní profesorko, váš obor je romanistika, francouzská literatura. Jak jste se dostala k útlé, skoro až neznámé knížečce popisující radosti i strasti jihočeského příhraničí?
Prvotním impulzem bylo to, že jsem se začala věnovat tématu toulky časem a krajinou Kájovska, což je obec, kde od roku 1981 bydlím. Nějaký čas jsem působila v místním zpravodaji Mozaika. Po čtyři roky jsem se spolupracovníky oslovovala usedlíky a pamětníky. Kájovsko, to jsou hlavně osady. A jednou z nich, která se hodně zviditelnila, bylo Mezipotočí. Při obcházení lidí se ke mně dostala informace o knížce Vina nevinných vydané v roce 1996, kterou jsem si přečetla. Vyšel o ní článek v MF DNES. Zpočátku mi vadilo, že knížka nebyla nikde k sehnání.
Znamená to, že vás něčím od začátku oslovila?
Určitě. Zaujala mě její autobiografie a způsob, jakým je napsaná. Silně mě ovlivnila.
Jak?
Celé čtyři roky jsem pak chodila po místě dětství autorky Marie Skálové. Našla jsem krajinu, kde bydlím a kterou jsem vlastně neznala, protože profesně žiji mimo. Najednou jsem si uvědomila, že v okolí je spousta podobně zajímavých míst. Až do důchodu jsem neměla čas je prozkoumat.
Za nacistické předky jsem se styděla, přátelili se s Heydrichem, říká spisovatelka |
Vydat nebo organizovat nové vydání knížky muselo mít složitou přípravu.
Dnes mi to připadá jako detektivka. Jsem člověk nastavený, že když má k dispozici fakta, tak vše jde nakonec vyřešit. Tady jsem ale vyhledávala všechny možné zdroje, setkávala se i s pamětníky. Od začátku jsem měla představu, že kniha musí určitě vyjít. Když jsem oslovila dceru autorky Janu Markovou a ona projekt podpořila s výhradou, že sama neví, jak ho uskutečnit, ubezpečila jsem ji, že s tím mám zkušenosti. Představila mi obrovský rodinný archiv, od něj jsem se dostala ke spoustě dalších lidí, kteří její maminku osobně znali. Za to jsem obrovsky vděčná.
Myslíte tím i pamětníky německé okupace?
Byla to třeba paní Frída Červová z Kájova, které je dnes 94 let. Poznala rodinu Marie Skálové z Mezipotočí na fotkách. Pamatovala si i jejího tatínka. A takových lidí bylo víc. Mezitím jsem stále procházela Mezipotočí a zkoumala všechna místa popisovaná v knize. I když se časem na pohled změnila, cítím v nich ten příběh stále. Například stále vidím popisované tři jasany u silnice. Ve vyprávění Marie Skálové to byly mladé stromy, které porazili v devadesátých letech. Díky knize si je tam mohou čtenáři představit.
Knížka popisuje život české rodiny uprostřed německy mluvících obyvatel, sousedské vztahy i politický vliv na komunitu. Objevuje se v ní spousta aktuálních témat.
Četla jsem ji pořád dokola. Třeba i s pohledem, jak bych ji prezentovala studentům. Při jejím křtu v českokrumlovské knihovně bylo mezi lidmi hodně mladých. Uvědomila jsem si, že je to vlastně poselství pro všechny generace. Často ji před spaním náhodně otevřu a rázem mám pocit, že svět je normální, že základ je přece rodina, sousedské vztahy. Na křtu knihy ke mně přišla mladá žena s tím, že se do bývalých Sudet před časem přistěhovala a ten příběh jí pomohl nově poznat místo, kde dnes žije. Z toho mám radost, protože podle mě osloví i budoucí čtenáře.
Její dost tvrdý osud dokazuje, jakou musela mít obrovskou chuť k životu a pozitivní přístup k němu. To se projevilo i v době války.
Oproti prvnímu vydání je kniha doplněná o informace o Marii Skálové, o jejím životě a rodině. Autorka sama se jí v tištěné podobě bohužel nedočkala. Také je rozšířená o další fotografie, třeba z Fotoateliéru Seidl.
V rodinném archivu jsem dokonce našla autorčiny zápisky ze školních let. Na školních poznámkách jsem po otočení papíru objevila její první literární práce.
Druhé vydání nově přibližuje i život Marie Skálové, původem učitelky základní školy. Je tu i věnování. Všem, kteří s láskou vzpomínají na své učitele. Z politických důvodů byla spisovatelka po roce 1968 ze školství vyhozena, skončila jako průvodčí na dráze. Nakonec se stala jedním z prvních signatářů Charty 77. Jak hodnotíte její osobní život?
Přes tyto problémy ji vnímá její rodina jako veselého a optimistického člověka. Její dcera mi líčila, že když ke konci života dělala průvodkyni na zámku v Hluboké nad Vltavou, povídali si návštěvníci, že podle toho, jak jsou skupiny veselé, je poznat, kdo je právě vedl. Předtím musela opustit milovanou profesi učitelky. Její dost tvrdý osud dokazuje, jakou musela mít obrovskou chuť k životu a pozitivní přístup k němu.
To se projevilo i v době války. Prožila atmosféru v Sudetech i pracovní nasazení v Reichu, odsun německy mluvících sousedů. Myslím si, že takovou pozitivní vlastnost dostala v genech a výchovou. Obrovský vliv na ni měl tatínek. Zajímavé je v knize také uspořádání podle ročních období, jistota rytmu života, přírody. Prostě ukázala hodnotu a paměť místa. Ale takových rovin je v ní víc.
Myslíte si, že jako autorka své jediné knihy, kterou vlastně psala celý život, měla mimořádný talent?
Jsem přesvědčená, že ano. To, že nemohla za minulého režimu psát a vydávat knihy, je pro nás veliká škoda. K Chartě se sice připojila v roce 1977, ale roky předtím byla mezi disidenty a sledovaná tajnou policií. Problémy se svými názory měla už od 50. let, v roce 1970 definitivně skončila jako učitelka v Rudolfově. Rukopisy jí nakladatelé vraceli. I tak dovedla nakonec odpustit a rok 1990 brala podle mě jako veliký dar, i když jí už moc času nezbývalo. Začala pak naplno psát příběh, který v sobě nosila. Její vnuk to popisuje jako soustavné ťukání do kufříkového psacího stroje.
Napadá vás nějaké důležité téma knihy, které je zároveň poučením pro současnost i budoucnost?
Sdělení, že každý máme svého souseda. Jsou i tací, se kterými si přímo nerozumíme, protože každý z nás mluví jinou řečí. Nebo máme rozdílné názory. Jenomže úplně izolovaně se žít nedá. Život jsme dostali jako dar. Proto vždycky jsou na pořadu mezilidské vztahy a to je velké téma. Vztahy jsou nadčasové. Záleží jen na tom, jak se dokážeme vzájemně pochopit bez odsuzování a kritiky. Stačí se respektovat.
