Na začátek malý test. Určete jméno známého pražského divadla. Hrají v něm Petr Nárožný, Ivana Chýlková… Ano, Činoherní klub.
Další otázka: Kde hrají herci Pavel Körner, Vlastimil Hanuš nebo Laděna Ratajová? Nevíte? Také v Činoherním klubu! Za posledních sedm let tam účinkovali šestkrát.
Avšak jejich domovská scéna je v Jindřichově Hradci v Kulturním domě Střelnice. Tam kdybyste položili tuto otázku, zazněla by odpověď: To jsou ochotníci zdejší divadelní společnosti Jablonský.
Jiří Langer (71 let)Narodil se 31. května 1947 v Praze. Vystudoval kulturní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1981 byl zaměstnaný v Československé televizi jako vedoucí scénické výpravy. Podílel se na inscenacích Františka Filipa, Jana Bonaventury a dalších známých režisérů. Pak pracoval jako odborný metodik v kulturních střediscích. Po sametové revoluci se stal majitelem umělecké agentury, produkčním a nějaký čas také ředitelem sekretariátu politické strany ODA. V Jindřichově Hradci žije natrvalo od roku 2001. Režíruje spolu s manželkou Sabinou místní divadelní společnost Jablonský, předsedá spolku Přátelé starého Jindřichova Hradce, pořádá koncerty, divadla, je aktivním členem několika místních spolků a organizací. Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro nějž mimo jiné připravil k vysílání vzpomínky svého dědečka Antonína Langera. |
Národní buditel Boleslav Jablonský, podle něhož se soubor jmenuje už 137 let, z nich musí mít na věčnosti radost. Za úspěchem stojí herecké výkony. Ale ty by se těžko zrodily bez kvalitní režijní práce. Ne nadarmo se říká, jaký pán, takový krám.
Režisér ochotníků Jiří Langer se při tomto rčení usmívá. Kdyby v roce 1948 nenastal Vítězný únor, možná by se věnoval obchodu. Nebo by režíroval právě v Činoherním klubu.
„Narodil jsem se necelý rok předtím, než komunisté uchopili moc,“ vypravuje Jiří Langer. „Místo mého narození je Praha, ale náš rod Langerů má hluboké kořeny v Jindřichově Hradci. Moji předkové tam přišli na sklonku vlády Marie Terezie a po generace se věnovali obchodu. Patřil jim dům na náměstí, kterému se mezi lidmi říká Langrův dům.“
Z rodové tradice obchodníků se vymkl otec Jiřího Langera ještě za dob svobodného podnikání. Vystudoval práva v Praze, zakotvil tam a založil rodinu. Měřeno optikou následujících let, dobře udělal. V Hradci by ho nic nečekalo. Rodině Langerových komunisté znárodnili v roce 1949 obchod a v šedesátých letech jim vyvlastnili i dům.
Členy rodu ocejchovali označením „buržoazní původ“. Tímto cejchovadlem dokázali dosáhnout až do Prahy na Jiřího Langera juniora.
„Hlásil jsem se na DAMU, toužil jsem studovat obor režie, ale nepřijali mě. Není se čemu divit, půlka příbuzenstva byla v emigraci. Ale naštěstí jsem předtím mohl absolvovat gymnázium. Už tam se rozhodlo, že mou celoživotní láskou bude divadlo.“
Na gymnáziu vedla dramatický kroužek profesorka Boudová. Ta nadchla mladičkého studenta pro múzu jménem Thálie. Navíc jeho strýcem byl ve své době populární herec Jaromír Spal. Určitě by měl radost, kdyby jeho synovec spojil svůj život s divadlem. Nicméně rodiče nejevili valné nadšení. Raději by ho viděli v solidním zaměstnání.
„To jsem jim vlastně splnil,“ říká s úsměvem Jiří Langer. „Nastoupil jsem jako rekvizitář do Československé televize a časem jsem se stal vedoucím scénické výpravy. Pracoval jsem například s režiséry Janem Bonaventurou a Františkem Filipem. V 1981 jsem se uchýlil pod křídla kulturních domů jako metodický pracovník. Tam mě v roce 1989 potkala sametová revoluce.“
Divadlo měl ale stále pod kůží. Věnoval se mu alespoň ve volném čase. S technickými pracovníky z televize založil začátkem 70. let divadlo Lampa, Jako zřizovatele si vybrali pražské baráčníky, protože normalizační cenzoři nepovažovali za nutné sledovat aktivity této organizace. A tak mohli divadelníci tvořit svobodně, jako kdyby byla uvolněná 60. léta. Langer se ujal režie.
„Dělali jsme autorské divadlo s progresivními postupy,“ vzpomíná a uvádí příklad: „Hru Kartotéka polského autora Róžewicze jsme pojali tak, že ústřední postava ležela na posteli umístěné uprostřed publika. Mezi diváky seděli herci, ale diváci se to dozvěděli až v okamžiku, kdy jejich soused náhle něco odpověděl hlavnímu představiteli a začal hrát.“
Vystoupili i v Dublinu
Soubor se po roce 1989 mohl klidně zprofesionalizovat, kdyby většina členů nezačala podnikat. Lampa v polovině 90. let zhasla.
Jiří Langer si založil soukromou uměleckou agenturu a současně se svou manželkou Sabinou externě spolupracoval s rozhlasem a televizí. Mezitím nastala doba napravování starých křivd. Langerům byl v restituci vrácen rodinný dům v Jindřichově Hradci.
„Některé provozní věci se těžko řeší na dálku, a tak jsme se v roce 2001 do Jindřichova Hradce přestěhovali. V domě jsme vybudovali prodejní galerii, dnes provozujeme vinotéku,“ shrnuje Langer.
V klidném městě nad Vajgarem se mu naskytl dostatek času pro jeho největší lásku, divadlo. A místní divadelníci mu v tom hned přišli naproti.
„Soubor Jablonský právě hledal režiséra. Rád jsem se herců ujal, i když jsem s divadlem takového typu ještě neměl zkušenosti. Radami, jak si počínat v režírování, přispěla i moje manželka, která vystudovala dramaturgii. Od té doby režírujeme většinou společně. První hrou, kterou jsme s ochotníky nacvičili, byl Poprask na laguně Carla Goldoniho. Herci měli u publika úspěch a od té doby připravujeme zpravidla každý rok novou hru.“
V pozici režiséra spojil zkušenost někdejšího netradičního autorského pojetí s tradiční představou výborných ochotnických výkonů. Vzniklo divadlo, jež umí divákům přinášet jak zábavu, tak umělecký zážitek. A právě diváci rozhodli, že umění ochotníků má na to, aby překročilo regionální hranici.
„Při jednom představení v roce 2011 seděli v publiku pracovníci irské ambasády. Zmínili se o našem souboru velvyslanci v Irsku a ten nám zařídil vystoupení v Dublinu. Na základě dobrých diváckých referencí jsme mohli hned následující rok vystoupit v pražském Činoherním klubu. Tam se každoročně koná Přehlídka amatérských divadelních souborů za podpory ministerstva kultury. Dramaturg s námi byl spokojený a od té doby s výjimkou jednoho roku jezdíme hrát do Činoherního klubu pravidelně,“ prozrazuje Jiří Langer.
Pod jeho vedením soubor Jablonský nyní hraje hru Goldoniáda slovenského autora Martina Porubjaka a připravuje na další sezonu novinku – Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách.
Jednou by ale mohl Jiří Langer napsat hru o vlastním životě. Třeba s názvem Jak se člověk vrátí do kraje svých předků a ve zralém věku naplní poslání, o kterém v mládí snil.
