Neustále vitální a dobře naladěný muž. Pořád navštěvuje divadelní představení a koncerty, je aktivní i v PR. Jan Dušek byl u většiny významných českobudějovických kulturních a společenských okamžiků v posledních desetiletích.
Ve svých 76 letech by si mohl s knihou na gauči užívat poklidný důchod. Jenže jak říká: „Do tepláků lezete snadno, vylézá se z nich ale špatně.“
Vyrůstal ve Vacově a zažil ještě starou drsnou Šumavu. „V roce 1945 nás osvobodili Američani, já si to nepamatuju, ale mám fotky, jak mě drží dva černoši v uniformě. Táta s nimi měnil šnaps za žvýkačky a čokolády,“ vypráví.
Říká, že měl krásné dětství. I díky své kamarádské a týmové povaze, která mu v dospělosti pomáhala ve všech profesích.
Jan Dušek (76)Narodil se 27. listopadu 1942 na Šumavě. Dětství prožil ve Vacově. Vystudoval speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově a později produkci na Divadelní fakultě AMU. Šest let učil na základní škole, jejíž součástí byla také Zvláštní škola při Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. V letech 1972 až 1976 byl ředitelem táborského Divadla Oskara Nedbala. Potom se stal ředitelem Jihočeského divadla, které vedl až do roku 1991 a ještě v roce 1996. V 90. letech začal působit v oblasti public relations. Pracoval jako manažer Press-klubu Syndikátu jihočeských novinářů, byl manažerem PR holdingu M. I. C. B. (dnešní Motor Jikov Group), vedoucím tiskového oddělení Města České Budějovice a mluvčím Nemocnice České Budějovice. Rád chalupaří, hraje na akordeon, čte, navštěvuje kulturní akce. S manželkou Marií má syna Ivana a dvě vnoučata. Žijí v Budějovicích. |
„Na Velikonoce jsme chodili s obřími řehtačkami, v lednu zase za tři krále. Jednou jsem neměl parťáky, tak jsem šel sám a vzal jsem si do každé ruky kartu s králem, abychom byli tři. Zimu jsem trávil na sáňkách nebo na prkýnku, na kterém byla přišroubovaná brusle, a na něm jsme sjížděli silnice. Samozřejmě jsem lyžoval, na škole jsem vyhrál i nějaké závody,“ líčí štíhlý muž.
Jeho otec byl živnostník, vlastnil ve Vacově vyhlášenou cukrárnu. Letní hosté z Prahy k nim pravidelně jezdili na zákusky. Po Únoru 1948 ale cukrárna přešla pod Jednotu a časem se výroba úplně zastavila.
Už jako kluk začal Jan Dušek hrát divadlo. „Nedělalo mi problém být za šaška a převléct se do kostýmu. Víc než hraní mě ale lákalo organizování kolem divadla. Hrál jsem také na klavír a jezdil autobusem do hudební školy ve Strakonicích. Musel jsem cvičit ve škole, doma jsme piano neměli. Potom jsem přešel na akordeon a housle,“ popisuje.
Vystudoval pedagogickou školu v Budějovicích a po vojně krátce učil na trojtřídce na Šumavě.
„Žena ale pocházela z Tábora a táhlo ji to zpět. Učila na základní škole ve Vacově. Požádali jsme o přeložení, bylo to na umístěnky, člověk si nemohl vybírat. Nakonec jsme nastoupili na devítiletou školu, jejíž součástí byla také zvláštní škola při Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Strávil jsem zde šest let,“ říká.
Byly to roky, které ho ovlivnily na zbytek života. Poznal pacienty s menšími poruchami chování i těžké schizofreniky.
„Pomáhal jsem dělat rozvrhy a další administrativní činnost. Tehdejší ředitelka už měla před důchodem a nabízela místo mně. Když jsem ale viděl kolegy po dvaceti letech této práce s tiky ve tváři, odmítl jsem. Nelíbilo se mi také drsnější jednání některých učitelů k pacientům. V konkurzu jsem nakonec získal místo na táborském odboru kultury a záhy přešel do Divadla Oskara Nedbala, kterému jsem čtyři roky šéfoval.“
Byl jedním z nejmladších ředitelů
Na táborské scéně hrála skoro všechna česká divadla, kapely, pořady tam natáčela i Československá televize. Součástí dramaturgie byla i představení budějovické činohry, opery a baletu.
„Poznali jsme se s tehdejším ředitelem Jihočeského divadla, režisérem Milanem Fridrichem. On se chtěl věnovat tvůrčí práci a řídicí funkci bytostně nesnášel. Tak dlouho mě přemlouval, až jsem to po něm vzal. On byl v té době režisérskou ikonou, takže jeho návrh akceptovaly i řídicí orgány kraje. Ředitelem Jihočeského divadla jsem byl jmenovaný v roce 1976,“ vypráví.
Upozorňuje, že ve své době byl nejen jedním z nejmladších ředitelů takové instituce, ale i šéfem manažerského typu, všichni ostatní totiž zároveň byli i výkonnými umělci. Zpočátku měl velké obavy a respekt. V Táboře šéfoval 60 zaměstnancům, najednou jich dostal 350.
„Když jsem přišel do Budějovic, muzikanti mi zahráli lidovou píseň Od Tábora až k nám a řekli: Snaž se. Měl jsem kolem sebe dobrou partu lidí, která mi moc pomohla. Nejméně rok jsem se všechno učil. Ze školy jsem uměl pracovat s lidmi a dokázal je dobře odhadnout. Vedle organizace práce jsem bral jako jeden z mých největších úkolů i vytváření přátelského prostředí a co nejlepších podmínek pro práci souborů.“
Za jeho vedení divadlo uvedlo přes 250 premiér
První rok bydlel v malé místnosti za zkušebnou činohry a dojížděl za rodinou do Tábora. Pak už se všichni přestěhovali do krajského města. Výsledkem jeho šéfování v Jihočeském divadle bylo přes 250 premiér v Budějovicích, před otáčivým hledištěm v Krumlově a nespočet představení na dalších místech v republice a zahraničí, ale i účast na festivalech a přehlídkách.
Polovina 70. let minulého století byla mimo jiné i dobou tvrdé normalizace. I tak ale herci vzpomínají na divadlo v této éře jako na ostrůvek svobody. Uvádělo se minimum tendenčních her, přesto docházelo občas k nepříjemným okamžikům i absurdním situacím.
„Dramaturgický plán se musel nechat schvalovat. Na odboru kultury na kraji ale nebyli úplní ultrakomunisti a moc nám do toho nemluvili. Dělali jsme tituly, které byly na hraně. Občas se musela udělat úlitba, nasadili jsme Čechova a podobně. Problém byl jednou s Voskovcem a Werichem. Herec Pepa Bulík řekl na premiéře narážku na jednoho funkcionáře a já dostal pokyn, abych ho vyhodil. Neudělal jsem to. Došli jsme se spolu omluvit na město a byl klid,“ líčí Dušek.
Na Mariánském náměstí už bylo vše naplánované a připravené
Největším úkolem pro něj ale bylo vybudování moderního technického i provozního zázemí. Veškeré sklady i kostýmy byly v historické budově na nábřeží, kde se ale v té době vůbec nehrálo. Celý repertoár uváděli v Metropolu. Ve starém divadle vznikla alespoň na čas studiová scéna. Vším pak zahýbal rok 1983.
„V pět hodin ráno zazvonil telefon a já se dozvěděl, že divadelní sál Metropolu hoří. I přes rychlý zásah hasičů požár zničil jeviště, šatnu, kabeláž do zvukové i osvětlovací kabiny. Tři měsíce jsem trnul, jestli mě nezavřou. Při policejním šetření se přišlo na to, že šlo o technickou závadu bez lidského zavinění. Po požáru nám ale zakázali kvůli bezpečnosti hrát i ve staré budově. Všechny premiéry jsme museli uvádět mimo město na různých scénách po celém kraji. Zároveň jsme se naplno dali do boje, který jsme bohužel nevyhráli – myslím výstavbu nové multifunkční budovy na Mariánském náměstí,“ říká Dušek.
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích
Ze staré budovy všechno vystěhovali do nového zázemí a dílen ve Vrátě. Začala generální rekonstrukce Jihočeského divadla s tím, že bude sloužit Malému divadlu. I proto se vše včetně hlediště i jeviště projektovalo pro děti a mladé diváky. Činohra, opera i balet se měly přestěhovat na Mariánské náměstí.
„V roce 1990 jsme slavnostně otevřeli rekonstruovanou budovu a byl už na světě i vítězný návrh brněnského ateliéru na výstavbu na Mariánském náměstí. Mělo se bourat i sídlo policie v ulici 28. října, pro tamní obyvatele už byl vyčleněný i panelový dům na sídlišti Vltava. Jenže po listopadové revoluci bylo vše jinak. Změnily se vztahy, zanikaly podniky, jiné zase vznikaly, rušily se kraje, Jihočeské divadlo přešlo pod město a z výstavby sešlo. Věřím ale, že se diváci moderní budovy jednou dočkají. Ostatně, toto téma se před pár měsíci opět vrátilo do hry,“ naráží Dušek na oživené plány s Mariánským náměstím.
Jako šéf Jihočeského divadla skončil v roce 1991. Dva roky provozoval hotel ve Vodňanech, potom byl manažerem Press-klubu Syndikátu jihočeských novinářů. V roce 1996 se nakrátko do čela divadla vrátil, aby urovnal vztahy s městem, posílil rezervní fond a dal ho celkově do dobré finanční kondice.
Potom se jako PR manažer velkého holdingu M. I. C. B. vydal do tehdy nových vod veřejných vztahů. „Oblast PR byla v plenkách, jezdil jsem na školení do Prahy. Zajímalo mě to a bavilo. Holding M. I. C. B., což je dnes Motor Jikov Group, byl tehdy největším zaměstnavatelem v kraji a patřilo pod něj 26 firem,“ popisuje.
Následovala mise v čele tiskového oddělení na budějovické radnici a svou profesní kariéru zakončil Dušek jako tiskový mluvčí budějovické nemocnice. „Zde jsem byl stále mezi lidmi. Neúřadoval jsem, ani jsem neměl kancelář. Prodloužilo mi to pracovní život a dostal jsem se opět mezi vzdělané osobnosti. Hodně mě to obohatilo. Práci v nemocnici řadím spolu s divadlem k nejhezčím profesním obdobím v mém životě,“ hodnotí Jan Dušek.
