Boule na krku před pěti roky na jaře Jaroslavu Křešničkovi vystavila životní stopku. Série vyšetření ukázala, že se jedná o Non-Hodgkinův lymfom.
„Měl jsem velké štěstí. Dostal jsem se do jakéhosi experimentálního programu s transplantací vlastních kmenových buněk k týmu profesora Marka Trněného do Prahy. Proto vím, že Karel Gott je u toho nejlepšího,“ konstatuje stále dobře naladěný muž, který ovšem velmi často těžko popadá dech.
Má totiž navíc chronickou obstrukční plicní nemoc. Ta se projevuje tím, že člověk do sebe nedostane potřebné množství kyslíku, protože vlastně nemůže vydechnout.
„Tak jsem vlastně nesmrtelný, protože se vždycky říká, že někdo vydechl naposledy, což se mi asi nikdy nepodaří,“ dodává s tím, že na plicním oddělení budějovické nemocnice se ale jeho pokusu o vtip příliš nesmáli. Zatím sice ještě doma kyslíkovou bombu nemá, ale dobře ví, že na jeho nemoc lék neexistuje.
V Budějovicích by chtěl žít každý
Vzhledem k tomu, že byl vždycky životní optimista, zdravotní problémy si příliš nepřipouští. Navzdory tomu, že z asi desetičlenné experimentální skupiny žije už pouze on. Na pokoji ležel vedle Ivana Sekyry, zakladatele skupiny Abraxas a autora dnes už kultovní Zahrady ticha.
„Byli jsme po chemoterapiích holohlaví, trochu jsme po sobě pokukovali, protože jsme oba byli z branže, a pak jsme se poznali. Bohužel, Ivan zemřel na selhání ledvin v létě 2012,“ zavzpomíná na známého rockera a přidává další historky z tehdejšího pobytu v pražské nemocnici.
Jaroslav Křešnička (60 let)Režisér a autor dokumentů i reklam po listopadu 1989. Pracoval v Andalusii pro tamější televizi, pak rok natáčel s týmem filmařů dokumenty pro National Geografic v Jižní Americe, později vedl i tvůrčí skupinu budějovického Kabel Plusu. Vystudovaný učitel češtiny a občanské výchovy prošel celou řadou profesí. Byl vychovatelem na lišovském nábytkářském učilišti, pracoval na budějovickém výstavišti nebo v hlubocké zoo. Pro odlišný pohled na život v tehdejší společnosti našel práci většinou už jen jako pomocný dělník a následně dojič v JZD Jílovice. Měl blízko k rocku a sám hrál v několika amatérských kapelách. Kvůli vážné nemoci je několik let v invalidním důchodu. Je počtvrté ženatý, z předchozích manželství má dcery Báru (34) a Terezu (24). Mezi jeho koníčky patřilo cestování, domluví se sedmi jazyky. |
Jak napojený na různé hadičky odmítal pomoc sestřiček a raději se doplazil do sprchy sám. Nebo když se při velké vizitě uvedl profesoru Trněnému cimrmanovskou hláškou, že je z Českých Budějovic, kde by chtěl žít každý. „Všichni doktoři se smáli, jen pan profesor netušil čemu. Ocenil jsem, že i při své obrovské pracovní vytíženosti si našel čas a za týden už věděl, o čem byla řeč.“
Transplantace kmenových buněk u něj zabrala a on se mohl vrátit domů. Věděl ovšem, že šanci naskočit zpátky do svého pracovního rychlíku mít nebude.
I proto se těžko vrací vzpomínkami do minulosti, kdy pracoval ve Španělsku nebo Jižní Americe. To raději vypráví o svém tatínkovi, televizním kameramanovi Jaroslavovi, který jako bývalý vojenský pilot v Hradci Králové chtěl před šedesáti lety zachytit první okamžiky synova života a vydal se koupit fotoaparát.
„Nadšený se vrátil s kamerou, které naprosto propadl. Později pracoval jako kameraman v České televizi. V době normalizace byl přesunut do Budějovic a tady už jsme zůstali,“ vzpomíná na začátek svého jihočešství.
Přiznává, že byl vždycky jako rocker tak trochu rebel. Zároveň se hodně řídil intuicí. „Měl jsem nutkání učit se španělsky, tak jsem se do toho jako samouk pustil a díky tomu jsem dostal na začátku devadesátých let nabídku jít dělat na rok dokumenty pro jednu televizní stanici ve španělské Andalusii. Nakonec jsem tam zůstal roky tři,“ říká s tím, že pomalejší rytmus práce mu umožňoval maximálně poznat prostředí, ve kterém se natáčelo.
Bydlel třeba s arabskými dělníky, kteří pracovali na rajčatových plantážích. Tam poznal, že jejich mentalita a výchova je zcela jiná než naše evropská. „Už tehdy říkal jejich předák Ibrahim, že jednou vezmou šavle a s voláním Alláhu Akbar začnou dobývat nejprve Itálii a Španělsko. Tehdy mi to připadalo jako nějaká neskutečná fantasmagorie. Stejně jako přiznání mladého kluka, že když ve vesnici kamenovali za nějaký prohřešek jeho otce, házel kameny i on sám,“ poznamenává.
Také pod vlivem svých tehdejších zážitků s obavami vnímá současnou migrační vlnu. Zažil na vlastní kůži i útěk z marockého vězení, kam se dostal s jedním holandským majitelem jachty, který měl pašovat hašiš. Skokem z druhého patra se vyhnuli plánovanému trestu bitím holí.
Zkoušel 40denní půst i veganství
Šanci točit rok dokumenty v Jižní Americe pro National Geografic přivítal jako další výzvu. „Pluli jsme na lodi, proto jsme si předtím museli všichni udělat kapitánské zkoušky. Taky jsme se dostali na úžasná místa. Třeba k lovcům lebek, kteří nám ukazovali miniatury hlav. Mám obavy, že to nebyli jen jejich nepřátelé, protože název zní tsan-ta, tedy ta hlavička. No, příjemné to nebylo,“ přiznává se smíchem.
Přesto se do Jižní Ameriky vrátil po čase znovu jako „baťůžkář“, aby si ji vychutnal v jiné cestovatelské dimenzi. Třeba se tam občas nechal najmout na pár dnů jako pomocný dělník. Takové zkušenosti žádná cestovní kancelář zkrátka nenabízí.
Jeho dobrodružný život ale nešel příliš dohromady s rodinným, takže zakotvil až ve čtvrtém manželství s Blankou, která teď provozuje v centru Budějovic kavárnu s muzeem cestopisné literatury. „Jasně, že bych rád někam zase vyrazil, ale moc s tím nepočítám. Tak si vždycky sejdu dolů a nad šálkem čokolády listuju těmi místy, která znám, nebo těmi, kam jsem se podívat nestačil,“ dodává.
Musel se sice vzdát svých několikahodinových procházek kolem Vltavy směrem k Hluboké, tak alespoň vyráží na kratší kolem Malše. Občas ještě přemýšlí, že by se pustil do psaní pamětí, ale potřebnou energii pro to zatím nemá. Tak sedí u počítače a dal dohromady už 1 400 stránek hudební teorie a doufá, že tenhle „slabikář“ pomůže všem, kdo sice skvěle hrají, ale zapsat si to sami neumí.
Vzhledem k tomu, že hodně experimentoval i kvůli své nemoci se stravováním, rád by rovněž dopsal kuchařku pro onkologicky nemocné. Zkoušel totiž kdeco. Třeba i čtyřicetidenní půst, veganství, vegetariánství, makrobiotiku.
Jeho pražský ošetřující lékař Robert Pytlík mu potvrdil, že právě to mohlo mít vliv na fakt, že se stále drží. A říkal mu, že by bylo škoda nepředat tyhle zkušenosti ostatním. „Já byl od počátku nemoci smířený s tím, že to může nedopadnout dobře. Jsem proto rád za každý den,“ přiznává.
