Můj děda Rudolf Wortner po nás chtěl, abychom ho oslovovali Schöne Rudi. Krásný Rudi. Jméno Rudolf se u nás v rodině dědilo, měl ho i můj strýc a bratranec. Kde ta linie začala, nikdo netušil, děda říkával, že to jméno bude mít nejspíš po tátovi.
Tak začíná nejnovější kniha českobudějovického spisovatele a novináře Jana Štiftera. Její název odkazuje na známý český film – pojmenoval ji Partie krásného Rudiho. A jak už je z názvu patrné, Štifter dává čtenářům nahlédnout do života dědy Rudolfa Wortnera a také své rodiny. Do příběhů i několik desetiletí starých.
„Několik let jsem měl potřebu dát dohromady základní vyprávění o naší rodině, protože nějaké věci jsem použil ve svých románech, jako jsou například Paví hody či Kathy,“ přemítá 40letý spisovatel a listuje 192stránkovou publikací.
Výběr knih Jana Štiftera
|
„Spousty věcí jsem měl v hlavě nebo napsané na lístečcích a asi jsem už možná jediný z rodiny, kdo si je pamatuje. Ptal jsem se prababiček, prastrýců a chtěl jsem to sepsat,“ zmiňuje.
Zajímavostí Partie krásného Rudiho je, že se dosavadním Štifterovým knihám trošku vymyká. Zejména po vizuální stránce. Autor si pomohl umělou inteligencí, která ve spojení s ilustracemi Sabiny Třeškové a grafickou úpravou Kateřiny Urbanové každou vzpomínku prohlubuje a propojuje minulost s vizuální fantazií. A tak trošku i s vtipem.
„Sice znám tváře všech těch lidí, co jsou v knížce, ale už nevím, jak vypadali v daných situacích. Do jedné z aplikací jsem ty obličeje nahrál a zadal jí, aby mi je zasadila do příběhů. Nadsázku každý lehce pozná, například tady je můj strejda, který byl posedlý svými květákovými plantážemi, tak má namísto vlasů na hlavě květák,“ ukazuje autor jednu z mnoha ilustrací.
V knize najdete nejstarší příběhy rozvětvené rodiny Jana Štiftera, ty zasahují až na konec 19. století. Spisovatel také vysvětlí, proč má jeho dědeček obličej herce Seana Conneryho. „On o sobě tvrdil, že je lepší verze Conneryho. A jako dětem nám zakazoval říkat mu dědo, směli jsme mu říkat jen Schöne Rudi. Proto jsem mu nasadil hlavu toho slavného herce,“ usmál se Štifter.
Ptejte se babiček, radí autor
A jak sám do úvodu nové publikace uvedl, tento text psal pro své děti. Aby jednou věděly, kdo tady byl před nimi. Předpokládá, že nejvíc se budou ptát, až tady nebude nikdo, kdo by jim dokázal odpovědět. Není to přitom tak dávno, co se náš svět hemžil vypravěči. U stolu sedávali dědečkové, babičky, prastrýcové a pratetičky, překřikovali se a hádali, jak to bylo doopravdy.
I proto má Štifter pro všechny jednu dobrou radu. „Dokud to jde, tak si se svými babičkami nebo pradědy povídejte. Archivy vždycky počkají, důležité je osobní vyprávění,“ zdůrazňuje.
Květnová novinka nebude letošní Štifterovou poslední knihou. Zhruba o letních prázdninách by mohlo na pulty v knihkupectvích přijít další vyprávění. Tentokrát už ne o autorově rodině.
„Za pár dní by měla jít do tisku kniha Budějovické století a na tu se těším moc. Je to deset rozhovorů s pamětníky. Je to deset Budějčáků, deset pohledů na město dvacátého století. Každý z nich žil život jinak, pocházel z jiných poměrů, z jiných čtvrtí. Například tam mám pána z vily na Lidické třídě, paní, co vyrůstala v sirotčinci, nebo ženu z činžáku na Lannovce. Respondenti tu hodně vzpomínají třeba na čtyřicátá a padesátá léta nebo na bombardování v roce 1945,“ dodává.
